Společnost občanská (PSpol)

Společnost občanská

Nejen fenomén, ale i pojem občanská společnost má zvláštní osudy. Představa, že jde o pojem velmi starý, je stejně legitimní jako tvrzení, že jde o „archaický pojem vytažený ze zaprášené zbrojnice 19. století a dávno zapomenutý“ (Kumar, 1993), který byl vzkříšen jen proto, že země východní Evropy, probouzející se z totalitního spánku, potřebovaly rozumný termín k označení toho, co vzniklo mezi totalitním státem (a ještě neustavenou demokracií) a souborem atomizovaných, privatizírujících, pololegálně soukromničících jedinců, kteří nebyli ani stoupenci režimu, ale ani jeho aktivními odpůrci. Ba více – bylo třeba vznosnějšího označení pro nově se utvářející společenství, jehož základy v Polsku položila Solidarność a u nás Občanské fórum. Lidé, kteří žili za totalitního režimu na jeho okraji a byli jím nenáviděni a pronásledováni, se přirozeně sdružovali do společenství, pro něž v různých zemích vznikala různá označení, například v Polsku paralelní struktury a samosprávná politika, v Maďarsku alternativní společnost, u nás pak slavná (Václavem Bendou navržená) paralelní polis (a s tím související Havlova idea nepolitické politiky). Již v roce 1986 ale známý analytik Timothy Garton Ash přesně postihl, že bez ohledu na označení „jde o zápas o občanskou společnost“, což vyvolalo vnucující se otázku, jež byla formulována v „kanonické knize“ o občanské společnosti, kterou napsali Jean L. Cohenová a Andrew Arato Civil Society (1992): „není renesance diskursu na téma občanské společnosti na Východě a na Jihu pouze částí projektu dosažení toho, co rozvinuté kapitalistické společnosti již mají, totiž občanské společnosti chráněné právním řádem, občanskými právy, parlamentní demokracií a tržní ekonomikou? Nelze z toho vyvodit, že zápasy, které se vedou ve jménu ustavení občanské společnosti zejména na Východě, nejsou jen repeticí demokratických hnutí, v nichž se vytvořil dualismus státu a občanské společnosti, který je základem demokratických a liberálních institucí na Západě?“ I když je nesporné, že téma občanské společnosti se jako „velké sociologické“ (a politologické) téma otevřelo právě v souvislosti s dichotomií totalitního státu a absence samosprávného lidské společenství v komunistických režimech, a to dokonce až tehdy, kdy vzpoura proti totalitarismu dostala základní disidentský tvar (v 30., ba ani v 50. letech přece nikdo o občanské společnosti nediskutoval), pojem sám má dlouhou a rozporuplnou tradici, kterou lze rekapitulovat jen v razantním zjednodušení.

Obvykle se začíná antikou, tím, že u Aristotela nacházíme pojem koinonia politike a u Cicerona societas civilis, kteréžto pojmy neodkazovaly ani tak ke společenskému uspořádání jako k občanským ctnostem coby předpokladu civilizovaného soužití. Přes všechny peripetie pojmu – ve středověku se občanská společnost stavěla proti nebeskému společenství, cílem lidského společenství bylo usilování o spásu, liberální teoretikové zdůrazňovali prvek potenciální „smlouvy“ jako základu občanské společnosti, někteří již novověcí myslitelé ztotožňovali občanskou společnost s kapitalistickou organizací výroby, logicky vyvozujíce, že svobodný trh je základem svobody vůbec a garantované soukromé vlastnictví je jejím materiálním základem, jiní naopak odmítali sféru ekonomického života do občanské společnosti řadit jako „příliš kupeckou“ atd. – nakonec jedna teze zůstala jako výchozí, jakkoliv modifikovaná, že totiž občanská společnost je ona sféra, která leží mezi individuem (a rodinou) na straně jedné a státem na straně druhé. Je to oblast, v níž je chráněna svoboda osobnosti a nezávislosti individua před státem, a je to současně oblast, v níž mohou organicky a systematicky vznikat dobrovolná, spontánní sdružení, která budou formou samoorganizace a „samosprávy“ občanů v těch věcech, na něž jako individua nestačí a pro něž jako sdružená individua stát nepotřebují. Řada myslitelů si samozřejmě uvědomovala, že toto triviální vymezení je nutné doplnit, specifikovat, v „normálních poměrech“ nedramatizovat: ostatně v 18. století, které tvoří jakýsi časový střed diskusí o občanské společnosti (časově předcházejí Locke a Hume, následují Tocqueville, Hegel a Marx), nebyl vztah státu a občanské společnosti chápán jako klíčový problém, jako diametrální rozpor tout court, ale jako vztah dvou autonomních struktur, které jsou na sobě vzájemně závislé a které spolu interagují. Liberální pojetí položilo radikálně otázku po vztahu občanské společnosti a ekonomiky, přesněji – tržního hospodářství a státu: na jedné straně se vyhrotilo stanovisko, že občanská společnost je důsledkem, produktem kapitalismu a jeho tržní ekonomiky, tedy jakési ekonomizující pojetí, na druhé straně byl položen důraz na to, že občanská společnost není „společenstvím zájmů“, ale společenstvím hodnot“, tedy jakési – řekněme – moralizující (nebo „kulturologické“) pojetí. Dnes ono první stanovisko formuloval přesně Craig Calhoun, když napsal, že „ekonomika nebyla pouze vtělena do občanské společnosti, ona jí byla nejvýznamnějším příkladem. Právě díky raným kapitalistům a samozřejmě jejich myšlenkovým reprezentantům samoregulující charakter trhu prokázal možnost existence sociální organizace bez státního řízení“ (1994). Jeden z autorů, který učinil mnoho podstatného pro to, abychom dobře porozuměli psychologickým proměnám, jež byly nezbytné ke stabilizaci kapitalismu, jehož psychologická vzdálenost od tradiční společnosti byla větší, než si umíme jen představit, Albert O. Hirschman, ukázal, že právě dynamický rozvoj tržní ekonomiky si vynucoval vznik takových vlastností (psychických a mravních), jež se až ex post začaly připisovat „uhlazené“ občanské společnosti (1977). Na druhé straně s rozvojem kapitalismu a s jeho monopolním sdružováním, vznikem oligopolů atd. se vazba občanské společnosti a ekonomiky zcela přirozeně uvolňovala – fakticky i teoreticky (v oblasti faktů nemůžeme ovšem pominout humanitární, subvenční, solidární a sponzorskou aktivitu mnoha významných kapitalistů „velkého formátu“): na jedné straně setrvávala malá skupinka těch, kteří měli za to, že občanská společnost je součástí ekonomiky (rozuměj: organickou), na druhé straně sílil odpor k vazbě na tržní ekonomiku s tím, jak viditelně rostla moc neviditelného kapitálu a jeho dominance v oblastech veřejného života, kam dříve nedosahovala. Když chtěl charakterizovat onu „základní trojčlenku“ občanské společnosti, totiž občanská společnost – stát – trh, použil Marc Nefrin pro název své knihy trojčlenku Neither Prince nor Merchant: Citizen (1987; název pro výbor textů o „ideji občanské společnosti v soudobém myšlení“ převzal Jerzy Szacki, 1997).

V současnosti na Marxovo pojetí občanské společnosti poukazují většinou neomarxisté, ačkoliv na dědictví Marxovo se zde příliš spoléhat nemohou (pomíjíme zde konstrukci Hegelovu, abychom úvahu nezatížili historickými reminiscencemi: Hegel samozřejmě viděl roli státu ve výraznějších konturách, v souladu se svou koncepcí), protože Marx se po krátké koketerii s pojmem občanské společnosti v raných dílech (zejména K židovské otázce) k tématu nevrátil: občanská společnost mu ale jednoznačně splývala s „úhrnem materiálních vztahů individuí v mezích určité úrovně rozvoje výrobních sil“. Marx je protagonistou teze, že „občanská společnost se může rozvíjet teprve s rozvojem buržoazie“, protože „teprve ona byla schopna vytvořit nejen v teorii, ale i v praxi ekonomiku odlišnou i nezávislou na státu a jiných vnějších regulativech“ (1847). Nicméně Marx nerozlišil bourgeois od citoyen a používal německého bürgerliche Gesellschaft (jež mu bylo ostatně synonymem kapitalistické společnosti). Marxův ekonomický redukcionismus ale radikálně „napravil“ nejen pozdější Alvin Gouldner, ale již Antonio Gramsci, který formuloval klasickou tezi, že „mezi ekonomickou základnou a státem s jeho právním řádem a donucovacími prostředky stojí občanská společnost“, která „strukturálně náleží do marxovské nadstavby“. Řeč o Gramscim by možná byla nadbytečná, kdyby právě tyto jeho výchozí teze nebyly součástí dnes vlivných partikulárních úvah cultural studies o hegemonii a intelektuálech, v nichž se ale nezřídka netuší, odkud se vzaly. Gramsci totiž jednoznačně formuluje rovnici: stát = politická společnost + občanská společnost. Zatímco politická společnost je sférou donucení, je občanská společnost sférou konsenzu, dohadování, vyjednávání, vedení i vůdcovství. Zatímco v politické společnosti se uplatňuje moc a donucení, v občanské společnosti hraje podstatnou roli hegemonie (zprostředkovávaná navíc tzv. organickými intelektuály, nikoliv nutně oddanými sluhy režimu). Tuto Gramsciho ideu (1927–1929) rozvíjí například Gouldner, který říká, že „v moderním světě není možná žádná emancipace bez silné občanské společnosti, která je schopna umocňovat vliv veřejné sféry a současně garantovat jedinci ochranu a být mu oporou proti obludě státu“ (1980).

Občanská společnost (nikoliv jako moderní idea, ale jako sociální fakt) vzniká nejen v souběhu s kapitalismem, ale také v souvislosti s ustavováním národních států. Je přirozené, že tyto dvě ideje, tyto dvě představy „imaginárních společenství“ (Anderson) se nutně musely utkat, jejich vztah ovšem není nutno nijak zvláště dramatizovat. Občanská společnost stojí jistě v radikálním protikladu k nacionalismu ve středoevropsky vypjatém smyslu toho slova (francouzský a anglický „nacionalismus“ jsou pojmově umírněnější): německý Volk (ba dokonce i Tönniesova zdánlivě nevinná Gemeinschaft) by se s občanskou společností snášely asi stejně jako sovětský „rozvinutý socialismus“. Idea občanské společnosti je opravdu ne- a antinacionalistická. Ostatně na toto téma píše zajímavě Ernest Gellner, který ukazuje, že tradiční společnosti měly ke společnosti občanské velmi daleko – mj. i v době, kdy se již reformovaly v národní státy (1994). Nemusí to ale nikterak znamenat, že idea občanské společnosti je nevyhnutelně „nenárodní“, že příslušnost k občanské společnosti musí být nutně v rozporu s přiměřenou mírou vlastenectví, a to bez ohledu na to, zda se na vlastenectví díváme již jen jako na přežívající relikt více či méně vzdálené minulosti, nebo zda je přijímáme jako živoucí tmel národního organismu, který překoná ještě leckterou unii. David Miller věc formuloval asi přesně: „Bez společné národní identity by nebylo nic, co by mezi sebou občany spojovalo, nebylo by důvodu, aby se občanská role rozprostírala i na jiné lidi, dokonce právě na tyto a nikoliv jiné. Bez občanství by se národnost nemohla stát nikdy aktivní ideou společenství lidí rozhodujících o své budoucnosti. Národnost dává lidem identitu, která jim umožňuje, aby se vnímali jako bytosti, jež spolu tvoří svůj svět. A občanství jim poskytuje prostředky, aby to mohli dělat“ (1989). Řečeno bez patosu – kde jinde než v rámci národního společenství, suverénního národního státu lze dnes budovat občanskou společnost nebo aspoň její základy? Zajisté, dnes již aktivity, jež s občanskou společností už po dvě desetiletí spojujeme, překračují tyto hranice a je to tak dobře. Ale pokud budou existovat národní státy, jakkoliv vzájemně propojené, zůstanou s vysokou mírou pravděpodobnosti základnou občanských společností. V množném čísle.

Zbývá konečně vymezení občanské společnosti ve vztahu ke státu, jež se nabízí jakoby samo sebou. Ernest Gellner říká, že „občanská společnost je takový soubor nevládních institucí, který je dost silný, aby mohl fungovat jako protiváha státu, a zatímco ponechává státu funkce garanta míru a arbitra zásadních zájmů, zabraňuje mu atomizovat zbytek společnosti a ovládnout ho“ (1994). Gellner konstatuje, že ačkoliv je grosso modo tato definice uspokojivá, trpí přece jen jedním nepřehlédnutelným nedostatkem, jímž je to, že se tímto vymezením dá zastřešit příliš mnoho rozmanitých forem lidských společenství, zejména tradičních. Gellner jako kultivovaný analytik tradičních společností totiž zjišťuje, že právě v tradičních společnostech vzniká řada velmi stabilních a autonomních substruktur, které koexistují se státem a jsou jeho protiváhou – společenství rodová, „subkomunity udržující vnitřní solidaritu pomocí rituálu a definované v termínech rodových závazků“. Člověk tradiční společnosti je v moci „buď krále nebo bratranců“, říká trefně Gellner. Moderní občanská společnost ale nemůže být založena ani na faktu zrození, ani na ritualizované akceptaci a už vůbec ne na podřízenosti „bratrancům“. Na druhé straně by bylo příliš zjednodušující, kdybychom přehlédli dvě věci: 1. občanská společnost nemůže fungovat jinak než v právním řádu, je společenstvím, jež právní řád potřebuje a vyžaduje, přičemž stát je prvním (i když nikoliv nutně jediným) garantem sankcionování právního řádu; 2. občanská společnost se vždycky vymezuje ve vztahu ke státu, takže ať už „vnímáme“ stát jakkoliv, nelze se ho ve vztahu k občanské společnosti prostě zbýt. A opět – bylo by na druhé straně příliš zjednodušující, jak se začasté děje, chápat občanskou společnost jako „reziduální kategorii“, tedy jako to, co „zbude“, jestliže odečteme stát (případně ekonomiku).

Běžně samozřejmě chápeme a „operacionalizujeme“ občanskou společnost jako „třetí sektor“, přičemž prvním sektorem se rozumí trh, v němž subjekty i cíle jsou soukromé, a druhým sektorem vláda, kde subjekty i cíle jsou veřejné. Ve třetím sektoru, v občanské společnosti, jsou subjekty soukromé a cíle veřejné; čtvrtým sektorem je korupce, kde subjekty jsou veřejné a cíle soukromé (Szacki, 1997). O fungování třetího sektoru u nás i ve světě, jakož i o tom, jak se v českých zemích historicky formoval, existuje dostatečná literatura, i když její teoretická ukotvenost někdy nepřesahuje horizont jen několika základních textů. Ale práce se již udělalo i tak dost.

V souvislosti s občanskou společností připomíná Radim Marada „paradoxy“, jež se na její vývoj a existenci váží: 1. paradox historický – občanská společnost, docela v rozporu se svým názvem a snad i intencí, vzniká na sklonku l’ancien régime, zejména ve vyšších společenských vrstvách, v učených společnostech, pánských klubech, salónech atd., takže její „zmasovění“ je vlastně jejím úpadkem tím spíše, že posílení demokratického prvku je současně posílením moderního státu a je provázeno úpadkem těch specifických občanských ctností, jimiž se nové měšťanstvo chtělo odlišit od upadající aristokracie; 2. paradox politický – naplňování ideálu občanské společnosti je současně jejím ohrožením: dochází k všeobecné komodifikaci, „vševládnosti trhu“ a etatizaci společnosti, posílení moci státu; 3. paradox edukační – naznačuje, že občanská společnost si sama vychovává, kultivuje své odpůrce, řečeno s Gellnerem „rivaly“; klasická idea občanské společnosti byla nadto podle soudobých kritiků, zejména feministických, silně elitní a současně exkluzivní tím, že z občanství vylučovala určitou část společnosti, aby ji později do sebe vstřebala; 4. paradox institucionalizace – tím, že se občanská společnost mění v „třetí sektor“, občanský sektor ztrácí mnoho ze svého původního étosu, který měl být hlavním mobilizujícím nástrojem k dobrovolné participaci na veřejném, občanském životě. Připomenutí těchto „Maradových paradoxů“ (2005) má svůj dobrý smysl v tom, že bychom neměli zapomínat, že občanská společnost je etymologicky svázána nejen s civis, ale také s civilitas, tedy civilizovaností, jistou, relativně vysokou kulturní úrovní a nebojme se říci – s určitým občanskými ctnostmi. Jeden z tvůrců moderní verze myšlenky občanské společnosti Adam Ferguson viděl jako opak občanské společnosti (civil society) společnost necivilizovanou, nekulturní a v posledku represivní.

Zbývá připomenout velkého teoretika občanské společnosti, jímž je Ralf Dahrendorf, který vymezuje občanskou společnost jako „společnost příležitostí“, v níž by měly být splněny tři podmínky: 1. měla by existovat pluralita nestátních organizací a institucí („třetí sektor“); 2. občané by se v nich sdružovali na základě svobodné vůle a rozhodnutí, z vlastní iniciativy a bez jakéhokoliv byrokratického tlaku a kontroly a konečně 3. příslušníci občanské společnosti by se měli aktivně podílet na společných úspěších celku, což vyžaduje toleranci, soudržnost a solidaritu. Je všeobecně známa Dahrendorfova skepse, pokud jde o možnost rychlého přechodu k vyspělé demokracii, vyjádřená známými šestkami o tom, jak rychle lze dospět k ideálu – řekněme – otevřené společnosti: šest dní stačí k politickému převratu, šest let k ekonomické reformě a šedesát let k vytvoření občanské společnosti. Ve svém „dopise jednomu pánovi ve Varšavě“ Dahrendorf napsal: „Šedesát let možná představuje příliš demoralizující časový horizont pro vytvoření občanské společnosti; podmínky se tak jako tak liší od země k zemi a od společnosti ke společnosti, ale přinejmenším je zapotřebí jedné generace a možná, že i tady je třeba vyčkat ‚zkoušky dvou cyklů‘ – měřené dvěma generacemi spíše než dvojími volbami“ (1990).

Ačkoliv se Dahrendorfova vize prokazatelně prověřuje běžícím časem, můžeme se těšit z toho, že československý disent svým intelektuálním potenciálem, reprezentovaným Havlem, Pithartem, Šimečkou, Šiklovou a mnoha jinými, přispěl k tomu, že „spor o občanskou společnost“ (dokonce v její české specifické verzi jako spor mezi „dvěma velkými Václavy“) nezůstal jalovým akademickým sporem, tedy snahou „revitalizovat archaické slovo vytažené ze staromódní politické teorie“ (Gellner). Je součástí naší živé politické skutečnosti i každodenních životů.

Literatura:
Calhoun, C. (ed.). 1994. Social Theory and the Politics of Identity. Oxford: Blackwell
Cohen, J. L. and Arato, A. 1992. Civil Society and Political Theory. Cambridge (Mass.): MIT Press
Dahrendorf, R. [1990] 1991. Úvahy o revoluci v Evropě v dopise, který měl být zaslán jistému pánovi ve Varšavě. Praha: Evropský kulturní klub
Dahrendorf, R. 2000. Občanská společnost. In: A. Pongs (ed.). [1999], V jaké společnosti vlastně žijeme? Praha: ISV
Gellner, E. [1994] 1997. Podmínky svobody. Občanská společnost a její rivalové. Brno: CDK
Gouldner, A. 1973. For Sociology: Renewal and Critique in Sociology Today. New York: Basic Books
Gouldner, A. 1980. The Two Marxisms: Contradictions and Anomalies in the Development of Theory. New York: Seabury Press
Gouldner, A. 1985. Against Fragmentation: The Origins of Marxism and the Sociology of Intellectuals. New York: Oxford University Press
Hirschman, A. O. [1977] 2000. Lidské vášně a osobní zájmy: politická obhajoba kapitalismu v čase před jeho triumfem. Brno: CDK
Hrubec, M. (ed.) 2004. Demokracie, veřejnost a občanská společnost. Praha: Filosofia
Kumar, K. 1993. Civil Society: an Inquiry into Usefulness of an Historical Term. British Journal of Sociology, No. 3: 375–401
Marada, R. (ed.). 2005. Dilemata občanské společnosti. Sociální studia, 1. Brno: Fakulta sociálních studií MU
Miller, D. 1989. Market, State, and Community. Theoretical Foundations of Market Socialism. Oxford: Clarendon Press
Müller, K. 2002. Češi a občanská společnost. Pojem, problémy, východiska. Praha: Triton
Szacki, J. (ed.). 1997. Ani książę, ani kupiec: obywatel. Idea społeczeństwa obywatelskiego w myśli współczesnej. Kraków: Znak

Miloslav Petrusek


Viz též heslo společnost občanská, kapitalismus, ekonomika tržní, nacionalismus nebo společenství tradiční ve Velkém sociologickém slovníku (1996)