Teorie rozdělování
teorie rozdělování – teorie, které se zabývají problematikou rozdělování důchodů a činiteli, které tato rozdělování determinují. V dosavadním vývoji ekonomie lze vyčlenit 2 zákl. typy t.r. 1. První bývá někdy označován jako funkcionální t.r. Je to koncepce neoklasické ekonomie, založená na teorii mezní produktivity, jejíž základy svým dílem položili J. B. Clark a J. G. K. Wicksell a jejímž východiskem je skutečnost, že na výrobě se podílejí výrobní faktory (práce, půda a kapitál) a že výsledkem jejich určité kombinace je určité množství vyrobeného statku, které je proto možné rozdělit zpětně v naturální podobě na podíly odpovídající přispění jednotlivých výrobních faktorů. Tyto podíly jsou definovány jako mezní fyzické produkty výrobních faktorů (tj. přírůstky fyzického množství vyrobeného statku získané zvýšením množství daného faktoru o jednotku, přičemž množství ostatních výrobních faktorů používaných při výrobě se nemění) vynásobené množstvím příslušných výrobních faktorů, které bylo při výrobě statků použito. Podle této teorie jsou důchody jednotlivých výrobních faktorů dány jejich mezními fyzickými produktivitami vynásobenými mezním příjmem, což je změna celkové tržby vyvolaná změnou prodávaného množství o jednotku (mluví se o příjmu z mezního fyzického produktu). Teorie mezní produktivity vychází z velmi abstraktních předpokladů (výrobní faktory musí být dokonale homogenní a substituovatelné, platí zde zákon klesajících výnosů) a naráží i na některé logické problémy, např. měření množství kapitálu. Proto se stala po 2. svět. válce předmětem ostré kritiky z pozic postkeynesiánské a neoricardiánské ekonomie v rámci tzv. antimarginální revoluce. Přesto však je na ni dodnes založen učebnicový výklad rozdělování ve všech významnějších učebnicích ekonomie.
2. Druhým zákl. typem t.r. jsou tzv. sociálně-ekonomické t.r., v nichž je rozdělování důchodů určeno na základě vztahů jednotlivých spol. tříd a skupin. Analyticky nejvíce propracovanou z těchto t.r. je teorie přebytku, s níž se v různých podobách můžeme setkat v klasické škole politické ekonomie u A. Smitha a zejm. u D. Ricarda a dále v marx. polit. ekonomii. V současné době ji rozvíjejí představitelé neoricardiánské ekonomie, která vychází z díla P. Sraffy. V teorii přebytku je rozdělování důchodů založeno na vztazích mezi zákl. třídami kap. společnosti. Jako přebytek je označována ta část nově vytvořené hodnoty produkce, která přesahuje odměnu práce danou existenčním minimem, příp. hodnotou pracovní síly, jak je tomu u K. Marxe, v jehož teorii je přebytek označován pojmem nadhodnota. Mezi soc.-ekon. t.r. patří ještě s-gická teorie rozdělování fr. strukturalismu, která byla rozvíjena v dílech F. Perrouxe, J. M. P. Marchala, A. Marchala a J. Lacaillona ve 40. až 60. l. 20. st. Rozdělování důchodů je zde vysvětlováno pomocí poměrů mocenských sil mezi jednotlivými soc. skupinami. Za konečný cíl chování soc. skupin je zde považována snaha získat max. podíl na vytvořeném důchodu. Rozdělování důchodů je pak určeno na základě užití výrobních faktorů v dané sociální struktuře.
theories of distribution théories de la distribution; théories de la répartition Verteilungstheorien teoria della distribuzione
Literatura: Samuelson, P. A. – Nordhaus, W. D.: Ekonomie. Praha 1991; Sojka, M.: Dějiny ekonomických teorií. Praha 1991.