Ekonomie neoklasická

ekonomie neoklasická – současné souhrnné pojmenování několika škol ekonomie, resp. národní ekonomie, jejichž východiskem a základem je teorie ceny a hodnoty rozvinutá na principech teorie mezního užitku. Někdy se pro e.n. používá název marginalismus. Tento směr mění oproti předchozím proudům předmět i metodu zkoumání: orientuje se na analýzu dílčí a všeobecné tržní rovnováhy, využívá většímatematiku, hodnotu zboží (statku) vyvozuje z užitečnosti (subjektivní teorie hodnoty). Obecné zákonitosti vyvozuje e.n. z racionálního hospodaření jednotlivců, neboť ekon. procesy jsou zprostředkovány jednáním lidí, kteří jsou nadáni vůlí a vědomím. Příčiny jednání je třeba hledat v psychol. podnětech. Jako předchůdci e.n. jsou označováni A. A. Cournot, H. H. Gossen a J. H. von Thünen. K průkopníkům e.n. patří C. Menger, W. S. Jevons a M. E. L. Walras. Za hlavní představitele e.n. jsou považováni R. E. Lucas a T. J. Sargent. Neoklasické přístupy se uplatňují na úrovni mikro- i makroekon. analýzy a neoklasické modely jsou základem prognózování hosp. vývoje.

E.n. se původně vyvíjela paralelně ve třech školách, které se lišily zkoumanou problematikou i metodol. přístupy: rak., lausannské a angloam., resp. cambridgeské. V celkovém vývoji e.n. je teor.-poznávací vliv rak. školy relativně nejmenší; používala výlučně verbální výklad a její metoda měla převážně kauzální a logicko-deduktivní charakter. Známý je spor o metodu s představiteli mladší školy hist. (G. Schmoller). Význ. je ideol. angažovanost proti teorii pracovní hodnoty a marxismu. Hlavními představiteli lausannské školy jsou Walras a V. Pareto, kteří bývají spolu s Jevonsem označováni i jako „matematická škola“, což však dnes již není výstižné, protože aplikace matem. metod, která byla v době vzniku e.n. význ. přínosem, se již v ekonomii obecně vžila. Walras zkonstruoval matemat. model situace, k níž směřuje ekonomika založená na svobodné směně produktů, na svobodném prodeji práce, svobodném pohybu kapitálu a svobodném užívání půdy. Jako první se pokusil vytvořit soustavu rovnic vyjadřující všeobecnou rovnováhu cen a směny. Tato rovnováha je definována jako situace, v níž ani spotřebitelé, ani výrobci nemají zájem změnit množství statků a služeb, které požadují nebo nabízejí na různých trzích, což umžňuje považovat tuto situaci za normální, tzn. že ke změnám může dojít jen pod vlivem vnějších (exogenních) příčin. Walras přitom předpokládal, že výroba je proces, v němž se výrobní faktory spojují podle stálých výr. koeficientů, a to v nulovém čase. Objem hodnoty vyrobeného zboží je shodný s celkovými náklady výroby, které jsou totožné se sumou vyplacenou za koupené služby výr. faktorů, využité ve výrobě. Při takto koncipované rovnováze se se hodnota celkového produktu rovná výr. nákladům, což se na trhu jeví jako rovnost hodnotového objemu nabídky a poptávky (tzv. Walrasův zákon). Díky velkému významu Walrasových prací bývá „neoklasická analýza“ ztotožňována s výrazem „walrasovská analýza“. Jde o význ. inspirační zdroj pro další pokusy o zachycení podmínek všeobecné rovnováhy např. pomocí strukturálních modelů a také pro hledání předpokladů blahobytu, resp. optimálního stavu společnosti: volná konkurence je základem pro svobodné a optimální rozhodování jednotlivců a sumarizovaný stupeň uspokojení přání jednotlivců tvoří blahobyt celku. Na tento předpoklad navazuje mj. hypotéza tzv. paretovského optima. Angloam. škola (A. Marshall, J. B. Clark) vytvořila základy dosud užívaných analytických postupů při zkoumání tvorby poptávky, nabídky, výr. procesu a rozdělování. Marshall zavedl v ekonomii grafické znázorňování teoretických pouček.

Specif. rysem e.n. je mikroekon. přístup využívající teorie mezního užitku k prokázání, že využití zdrojů je optimální v situaci čisté a dokonalé konkurence. Ve vývoji e.n. se zpravidla rozlišuje období před Keynesem (tj. do vydání Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz v r. 1936), období opozice sproti dominující keynesovské teorii, kdy byly mj. vypracovány význ. neoklasické modely hosp. růstu (R. M. Solow), období „neoklasické syntézy“ s keynesismem a období „neoklasické renesance“, resp. „nové konzervativní ekonomie“ (po selhání keynesovské hosp. politiky v 70. a 80. l. 20. st.). V současné době se k neoklasickému proudu hlásí „ekonomie strany nabídky“ (suply-side economics), monetarismus a makroekon. teorie racionálních očekávání, označovaná též jako nová klasická makroekonomie, která má velmi výrazné rysy neoklasické víry v „ekonomického člověka“ (viz homo oeconomicus), racionálně sledujícího svůj zájem.

neo-classical economics économie néo-classique neoklasische Ökonomie economia neoclassica

Literatura: Hudchison, T. W.: A Review of Economic Doctrines. Oxford 1953; Lekachman, R.: History of Economic Ideas. New York 1959; Napoleoni, C.: Ekonomické myšlení dvacátého století. Praha 1968; Piettre, A.: Histoire de la pensée économique et analyse des théories contemporaines. Paris 1973; Schumpeter, J. A.: History of Economic Analysis. Oxford 1954; Sojka, M. ed.: Dějiny ekonomických teorií. Praha 1991.

Marie Cikánková