Agrese

agrese – v s-gickém a soc. psychol. smyslu chování, které vědomě a záměrně (intencionálně) poškozuje druhého, ubližuje mu, způsobuje mu utrpení, omezuje ho a násilně mu brání ve výkonu činností, které chce vykonávat. Jednoduchá definice je stejně obtížná jako volba mezi teoriemi, které se snaží a. vysvětlit, protože pojem a. předmětné úzce souvisí na jedné straně s násilím a zlem a na druhé straně s neutrálnějšími pojmy jako je donucení a moc. V zásadě existují 3 typologicky odlišitelné teorie a.

1. Teorie vrozeného sklonu (tendence) k a.: tuto orientaci nejvýzn. reprezentuje Freudova psychoanalytická koncepce, která je založena na předpokladu existence dvou soupeřících instinktů v lidské osobnosti – Erotu a Thanata. Thanatos se obrací vně osobnosti a mění se v a. Toto pojetí, které Freud navrhl ve 20. l. však nebylo psychoanalytiky obecně přijato. Sporné je to, zda a. je synonymem destruktivity nebo jen reakcí na různé životní frustrace, i to, je-li a. pudem uspokojujícím vlastní instinktivní cíle nebo pouze energií, která slouží Egu, umožňuje překonávat různé životní obtíže a dosahovat vytčených cílů. V psychoanalýze nejde o fil. diskusi povahy a. – zda je člověk dobrý, nebo zlý, protože klinickým pozorováním se dá dokazovat přítomnost a. u každého jedince. Problémem zůstává, co jedinec s dispozicí k agresivitě udělá, zda ji potlačí (pak se a. může obrátit proti němu v podobě různých neurotických příznaků), nebo zda ji projeví (a tím zproblemalizuje interpersonální vztahy). A. lze pozitivně využít v životní kariéře tam, kde je jistá míra a. nutná, nebo ji sublimovat v podobě činností uměl., tvořivých, humoristických atd. Kulturologické interpretace psychoanalýzy ukazují, že vývoj civilizace je vlastně dlouhodobou kultivací agresivních pudů, jejich přeměnou v sublimaci nebo tzv. přesměrování. Pud a. se také velmi silně projevuje ve své převrácené podobě, v silně vyvinutém svědomí a v pocitech viny, potřebě trestu a intenzívních depresích, v krajním případě i v suicidálním chování. Na soc. úrovni může být agresivní potenciál jedince posvěcován bojem za správnou ideologii, proti etnickému nepříteli, v honbě za obětními beránky: a. se tak mění ve strašlivou sílu bez pocitů viny. Pozoruhodné jsou proměny agresivního pudu v souvislosti se sexualitou. Patologicky se a. spojuje s masochismem a sadismem, vznikají případy morálního masochismu, v nichž se člověk nadmíru obviňuje a vyhledává takové mezilidské situace, v nichž selhává a je blamován. V poslední době je intenzívně rozvíjena psychologie narcismu, v níž se mluví o tzv. narcistickém vzteku. S-gicky význ. inovaci freudovské teorie a. formuloval E. Fromm ve svých pracích o zlu a lidské destruktivitě. Psychoanalytické teorie patří k obecnější skupině teorií, které jsou někdy označovány jako energetické a které předpokládají existenci specif. energie či energetického potenciálu produkujícího či vyvolávajícího a.: vysoce agresivně disponovaná osobnost produkuje mnoho agresivní energie a není schopna ji rozdělit na malé dávky nebo najít katarzní způsob jejího využití či projevu. Význam katarze je znám od dob Aristotelových (dobré umění produkuje silné emoce, které jsou vlastně potenciálně agresivní, a ty pak rozkládá do stavu pohody a smíření) a dodnes existují význ. teorie a., které s pojmem katarze pracují. Experimentálně ověřoval energetickou teorii a. K. K. Sears (1961), který zkoumal takto energeticky disponované děti a zjistil, že energetická dispozice vyúsťuje jak v antisociální a., tak v prosociálni a. (např. donucování k dodržování pravidel). Dnes energetickou teorii sdílí z význ. teoretiků jen Rollo May. Význ. je teorie vrozené a. od Kortrada Lorenze, rozvinutá v kontextu etologických studií (viz etologie). Vnitrodruhová a. zajišťuje v přirozených podmínkách optimální počet jedinců v daném teritoriu. Aby nedocházelo k jejímu zneužití, vyvinuly se nejrůznější rituály, které slouží k přesměrování a. na jiné, nikoliv nebezpečné cíle. Z ritualizace a. je možné vysvětlovat i spol. řád jednotlivých živočišných druhů, způsoby jejich námluv, soupeření o samice, vzájemná stádní pospolitost a pozdravné ceremoniály. Lorenz ale také ukazuje, že člověk ztratil schopnost zabrzdit a. ve chvíli, kdy soupeř signalizuje, že se vzdává. Barnett dokázal, že tuto schopnost zvířata skutečně mají. Ke skupině teorií předpokládajících vrozenost dispozice k a. patří dnes především sociobiologie, která a. pokládá za jedno ze svých klíčových témat.

2. Teorie reaktivní: vysvětlují a. jako odpověď na soubor vnějších nebo vnitřních (internalizovaných) podnětů. Z těchto teorií je nejproslulejší teorie frustrace – agrese, vypracovaná J. Dollardem aj. Podle ní je a. reakcí na frustraci. Radikální verze frustrační hypotézy předpokládala, že každá a. je vždycky důsledkem frustrace a že každá frustrace vždycky vede k a. V této radikální podobě byla frustrační teorie sice odmítnuta, v umírněné verzi je ale nadále velmi vlivná a dokonce (podobně jako psychoanalytická teorie) vstoupila do běžného vědomí. Frustrace, která vyvolává a., závisí na motivaci, tedy na intenzitě potřeby dosáhnout blokovaného cíle, na stupni blokovanosti cíle a na počtu již předtím blokovaných pokusů jej dosáhnout. Frustrační hypotéza upozornila na s-gicky význ. jev přenosu objektu a.: a. je původně zaměřena proti zdroji a., tedy proti tomu, kdo blokuje dosažení cíle, je-li však blokátor dosti silný nebo není-li znám, orientuje se a. k náhradnímu objektu, k tzv. obětnímu beránkovi. K teoriím, které váží a. na vnější podnět, patří koncepce analyzující roli provokace a osobnost provokatérů. Louis Berkowitz (1965) ukázal, že stupeň a. závisí nejen na síle vnějšího podnětu, ale i na osobnostních dispozicích toho, kdo je k a. provokován. Typologicky lze kombinovat situaci, která může a. vyvolávat, s typem osobnosti, takže můžeme např. vydělit osobnosti s vysokým agresivním potenciálem, které reagují na silnou podnětovou situaci, frustrované osobnosti se slabým potenciálem, které nejsou schopny adekvátně reagovat na situaci (tj. vyprovokované a. čelit, postavit se zlu na odpor), nemotivované agresory, kteří sami vytvářejí situace, v nichž projevují vlastní agresivitu (např. vandalové), aj.

3. Teorie pokládající a. za formu soc. naučeného chování: a. není podle nich ani vrozená, ani není pouze reakcí na vnější podnět či skupinu podnětů, ale je naučeným vzorcem soc. chování, naučeným způsobem reagování na určitý soubor většinou opakujících se situací. A. Bandura (1973) empir. a dokonce experimenálně doložil význam tří činitelů při učení se a. vzorcům chování: averzívní zkušenost (zkušenost s podnětem, který potenciálně vyvolává agresivní reakci, přičemž averzívní podnět nemusí nutně vést k frustraci, vždycky však vyvolává emocionální napětí), předvídané zisky z agresivního chování a pozorování jiných (je-li jejich agresivní chování odměňováno, trestáno či nepovšimnuto: pozorovaný agresivní model chování, který je soc. odměňován, vyvolává reálnou a.). Bandura odmítá hypotézu o pozitivní roli katarze, spíše předpokládá opak (jednou projevená a odměněná a. zvyšuje tendenci k agresivnímu chování a katarze je vlastně umírněnou, soc. kontrolovanou nebo tolerovanou formou projevu a.). V tomto kontextu byly experimentálně zkoumány vlivy masmediální prezentace násilí na vyvolávání reálného agresivního chování. Hicks (1968) doložil, že viděný model a. se může opakovat až po mnoha měsících, že tedy existuje možný časový odstup mezi viděným a realizovaným násilím. Metodol. nejasnosti a také tlak komerčních firem a zábavního průmyslu vedou k tomu, že existuje silná skupina autorů, kteří sdílejí a prosazují katarzní model prezentace a. v masových médiích (a. viděná v médiu nahrazuje či kompenzuje a. reálnou). Nicméně je doloženo, že násilí v médiích zvyšuje schopnost vidět násilí a utrpení bez průvodních emocí, že tedy vede k banalizaci násilí, k a., dokonce i k smrti (na jedné straně smrt vyhnaná z rodiny a odsunutá do nemocnic a domovů, na druhé straně banalizovaná mediální smrt, která znemožňuje pochopení podstaty smyslu smrti). V zásadě samozřejmě platí, že osobnost koriguje vliv viděné a. (osobnosti kulturní a výchovou k a. nedisponované nevyhledávají prezentaci násilí, stejně jako nevyhledávají situace davové, které aktivizují tendence k a.). Časté sledování mediálně zprostředkované a. vede k častějšímu agresivnímu chování, protože provokuje osobnosti nezralé, mravně a kult. zanedbané a maladaptované k nápodobě.

Při studiu a. byly zkoumány vlivy řady dalších soc. okolností a kontextů, nejen masových médií, např. anonymity ve velkém městě a snížené neformální kontroly, dezindividualizace (uniforma anonymizuje a dezindividualizuje, tedy jakoby snímá odpovědnost za a., podobnou roli v preliter. společnostech hrály masky), tzv. crowdingu, tj. přílišné koncentrace lidí na uzavřeném prostoru (crowding vede k růstu a.), snížené úrovně komunikace ve velkých městech v souvislosti s redukovaným chováním v soc. roli (absence komunikace vede k a.) atd. Tradičně jsou zkoumány vztahy mezi a. a davovou situací: agresivní chováni je v davu častější a pravděpodobnější. Byly zkoumány také specif. formy a., jako je vandalismus, který P. G. Zimbardo typologizoval na dobyvačný (ničení telefonních budek, peněžních automatů), taktický (slouží k dosažení jiného cíle, např. upozornit na sebe jiné), ideol., mstivý, zábavný a zlostný. V kontextu analýzy a. se objevuje také téma zla, které soc. psychologicky definuje Smolser (1971) jako situaci, v níž síla, násilí a jiné formy donucení překračují institucionální a morální hranice. V této souvislosti byl formulován s-gický problém soc. posvěcení, pozitivního sankcionování zla (jeho legalizace, ba dokonce legitimizace). Podle Smolsera dochází k paradoxu rozumu: týž lidský rozum, který je schopen formulovat nejvyšší mravní zákony, je současně schopen vysvětlit a zdůvodnit zlo a přeměnit je verbálně v dobro. Totalitní režimy jsou založeny na ideologii, která dezinterpretuje zlo a posvěcuje násilí jako legitimní prostředek dosahování a udržení moci. V této souvislosti vnesla do úvah o a., násilí a zlu význ. s-gický podnět Hannah Arendtová svým konceptem banálního zla. Význ. roli v posilování a. hraje tzv. skup. myšlení (groupthink), tj. specif. typ myšlení osob, které jsou pevně vzájemně spojeny. Groupthink vytváří iluzi úplné bezpečnosti, ochoty ke krajnímu riziku, vede ke skup. racionalizaci a., spoluvytváří pocit nezpochybnitelné víry ve vlastní morálku, stereotypizuje nepřítele jako slabocha, idiota, zločince, parazita, méněcennou bytost atd., vytváří silný vnitřní tlak na členy, vede k autocenzuře a posiluje iluzi jednomyslnosti rozhodnutí zejm. ve věcech morálně pochybných.

V posledních letech se prosazuje stále silněji tzv. neoasocianistická kognitivní teorie a. (např. L Berkowitz, 1984; R. A. Baron, D. E. Byrne, 1987), podle níž averzivní událost nebo zkušenost vyvolává negativní vnitřní pocity a stavy (otrávenost, zlobu, hněv), jež aktivizují tendenci bud k a., nebo k útěku (vyhnutí se). Obě alternativy však nejprve projdou vnitřním kognitivním procesem a teprve v jeho důsledku jedinec reaguje a. nebo útěkem. Důraz na kognitivní faktory spojuje a. přímo či nepřímo s úrovní inteligence, vzděláním a především s morální orientací a hodnotovým systémem individua. A. není ani pouze reaktivní, ani pouze vrozená, ani pouze naučená, je součástí širšího celku, protože je vázána na osobnost a její mravní a intelektuální vybavenost, na její soc. zázemí, interpersonální vztahy a vazby atd. Sklon k a. je tím vyšší, čím silněji se individuum identifikuje s nízkými hodnotami, a to nejen ve sféře obecně mravní, ale také estetické (korelace mezi sklonem k a. a určitým typem hudby, četby – zejm. komiksové, zábavy a hry atd.). Význ. činitelem, který agresivní chování umožňuje, je dehumanizace lidských vztahů, která se za jistých okolností stává předpokladem a. především v jejích soc. nejnebezpečnějších formách (viz genocida).

aggression agression Aggression aggressione

Literatura: Bandura, A.: Aggression: A Social Learning Analysis. Englewood Cliffs 1973; Baron, R. A.: Human Aggression. New York 1977; Berkowitz, L.: Aggression: A Social Psychological Analysis. New York 1962; Dollard, J. – Dobb, L. – Miller, N. E. – Mowrer, O. H. – Sears, R. R.: Frustration and Aggression. New Haven 1939; Fromm, E.: (1964) Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu. Praha 1969; Lorenz, K.: (1963) Takzvané zlo. Praha 1992; Malamuth, N. M. – Donnerstein, E. eds.: Pornography and Sexual Aggression. New York 1984; Mündl, K.: (1988) Zachraňme naději. Rozhovory s Konradem Lorenzem. Praha 1992.

Miloslav Petrusek

---

Viz též heslo agrese v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)