Sociologie pozitivistická

sociologie pozitivistická – jeden z nejširších, nejvlivnějších a vnitřně značně diferencovaných směrů s-gie, který se konstituoval na bázi pozitivismu v 1. polovině 19. st. zejm. v pracích A. Comta a H. Spencera; byl kriticky transformován jejich žáky a pokračovateli a ve 20. st. se rozvinul v s-gii neopozitivismu. A. Comte, první systematik rozsáhlejšího myšlenkového proudu pozitivní filozofie, vytvořil název „pozitivismus“, i když sám termín pozitivní byl znám již dříve. Poprvé jej použil fr. lékař J. Burdin a po něm jeho žák a přítel C. H. Saint-Simon, v jehož pojetí označoval vědění založené na faktech v protikladu k názorům založeným na spekulaci a dohadech. Comte jej chápal jako jednotu šesti významů: 1. reálného v protikladu k zdánlivému, chimérickému; 2. užitečného v protikladu ke zbytečnému; 3. jistého v protikladu k nerozhodnému; 4. přesného v protikladu k vágnímu; 5. pozitivního v protikladu k negativnímu, kritickému v tom smyslu, že pozitivismus je určen nikoli k destrukci, ale k organizování; 6. relativního v protikladu k absolutnímu. Hlavní znaky pozitivismu: a) předmětem vědy jsou a mohou být pouze fakta, zjišťovaná přímou zkušeností, které věda popisuje, b) veškeré pravdivé a hodnotné poznání skutečnosti může být dosaženo pouze pomocí empir. metod, c) k prokroku lidského poznání dochází normální a nepřetržitou kumulací vědění, d) jakákoli přír., spol. nebo lidská skutečnost může být zkoumána pomocí jedněch a týchž metod, jejichž ideálním a jediným modelem jsou přír. vědy, e) těmito metodami lze řešit rovněž společensko-polit. a světonázorově morální otázky.

Ve svém dosavadním vývoji prošel pozitivismus třemi etapami. První byl klasický neboli tzv. první pozitivismus, reprezentovaný hlavně A. Comtem. Druhou etapu představuje epistemologický pozitivismus (empiriokriticismus) neboli tzv. druhý pozitivismus, rozvíjející se na přelomu 19. a 20. st., jehož hlavními představiteli byli R. Avenarius a E. Mach. Třetí etapou je neopozitivismus, reprezentovaný Vídeňským kruhem, který ve 20. l. 20. st. tvořili a k jehož programu se hlásili M. Schlick, R. Carnap, O. Neurath, K. R. Popper aj. Třemi vývojovými etapami prošla také s.p. První etapa je reprezentována hlavně dílem Comtovým a Spencerovým. Sociologii pojmenoval Comte poprvé v r. 1839 ve 4. svazku svého díla Cours de la philosophie positive. V rámci své klasifikace dosavadního vývoje lidstva rozlišuje stadium teologické, metafyzické a pozitivní neboli vědecké a tvrdí, že všechny ostatní vědy již pozitivního stadia ve svém vývoji dosáhly, s.p. je však třeba teprve vybudovat. V tom viděl své hlavní poslání. Hlavní úkol s.p. viděl Comte v tom, aby se stala nástrojem takových praktických změn ve společnosti, které by skoncovaly s otřesy, jimiž od Fr. revoluce neustále procházejí evrop. národy, a aby nastolila harmonické soc. vztahy. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, nestačí podle Comta působit pouze na intelekt lidí, ale je třeba ovlivňovat rovněž jejich city. Proto v závěrečné fázi své tvorby usiloval o vytvoření tzv. pozitivistického náboženství, které by tuto funkci plnilo. Comtův fil. systém i jeho s-gie obsahovaly některé teze, postoje a hodnoty, které se v pozdějším pozitivismu nezachovaly a byly dokonce ostře potírány. H. Spencer daleko více zdůrazňoval souvislost spol. života se životem přírody a domníval se, že v obou panují tytéž zákony. Byl typickým představitelem naturalismu a evolucionismu v s-gii a zakladatelem organicismu. Vypracoval dvě typologie společnosti, z nichž druhá, známější a vlivnější, rozlišuje společnost vojenskou a průmyslovou, přičemž kritériem je převládající činnost, jíž se příslušníci společnosti věnují, a z toho plynoucí rozdíly v organizaci. Na řadu Spencerových postupů a myšlenek navázaly další představitelé s-gického naturalismu, který byl završením první etapy vývoje pozitivistické filozofie.

Nejvýzn. představiteli druhé etapy vývoje s.p., na přelomu 19. a 20. st., byli É. Durkheim, hlavní reprezentant sociologismu, a V. Pareto. Durkheim se kriticky vyjadřoval zejm. k metodologii zakladatelů s.p. Vytýkal jí, že nedostatečně propracovala způsoby získávání empir. fakt. Comte a Spencer místo toho, aby pozorovali, popisovali a porovnávali věci, zabývali se spíše idejemi těchto věcí. Na fakta se odvolávali pouze proto, aby jimi potvrzovali své představy, používali je jako příklady nebo důkazy na podporu spekulativně vytvořených idejí. Postupovalo se od idejí k faktům a nikoli od faktů k idejím. Proto se Durkheim intenzívně zaměřil na propracování metodol. otázek a dospěl k závěru, že sociální fakta je třeba chápat jako věci, tzn. skutečnosti existující mimo individ. vědomí a vykonávající na jedince nátlak. Durkheim nesouhlasil se Spencerovým liberalistickým přístupem ke společnosti, s tím, že ideálního fungování společnosti je možné dosáhnout volnou hrou soc. sil. Zatímco ve Spencerově pojetí společnost a všechny její instituce jsou zde proto, aby sloužily jedinci, Durkheim byl naopak přesvědčen, že jedinec musí být podřízen určité kolektivitě. Rovněž nesouhlasil se Spencerovým krajním naturalismem a přírodověd. evolucionismem, mechanicky aplikovaným na společnost, s utilitarismem v pojetí dělby práce. Durkheim se důsledně snažil, aby pozitivistické metodol. principy, které formuloval v Pravidlech sociologické metody, uplatnil např. v analýze dělby práce, sebevražednosti a náboženství. Pokusil se rovněž propracovat tradiční pozitivistickou typologii společností svou solidaritou mechanickou a organickou. Je to první autor, který se systematicky snažil ve svých zobecněních vycházet z empir. dat, byť ještě nezískaných vlastním výzkumem, ale shromážděných jinými disciplínami (etnografií, statistikou apod.).V. Pareto se snažil zbavit se všech nedůsledností tzv. prvního pozitivismu, vyloučit ze svého jazyka všechny nejasné, dvojznačné a neoperacionalizovatelné pojmya nahradit je neutrálními symboly. Ze všech pozitivistů prvního a druhého období nejvíce usiloval o matematizaci s-gie. Propagoval ideál tzv. čisté vědy, která si nečiní nárok hrát jakoukoli soc. roli, která společnost pouze zkoumá, ale nesnaží se ji změnit. Věřil v pokrok lidského poznání, ale nikoli v pokrok společnosti (viz jeho teorii elit a kategorie reziduí a derivací). Paretova s-gie byla řadou svých rysů již přechodem k neopozitivistické s-gii jako ke třetí vývojové etapě s.p. Na území Československa byla s.p. v upravené podobě uvedena T. G. Masarykem. Pozitivistické tradice mezi dvěma válkami rozvíjela v Čechách tzv. pražská s-gická škola (viz sociologie česká do r. 1948).

positivistic sociology sociologie positiviste positivistische Soziologie sociologia positivista

Literatura: Ashley, D. – Orenstein, D. M.: Sociological Theory. Classical Statements. Boston 1985; Comte, A.: Cours de la philosophie positive. Svazek 4. 1839; Dubská, I.: Auguste Comte a vytvoření sociologie. Praha 1963; Durkheim, É.: (1893) Pravidla sociologické metody. Praha 1926; Martindale, D.: The Nature and Types of Sociological Theory. Boston 1960; Szacki, J.: Historia myśli socjologicznej. Warszawa 1981.

Jan Sedláček

---

Viz též hesla pozitivismus a sociologie novopozitivistická v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)