Korporatismus

korporatismus – (z lat. corporare = sdružovat) – termín vztahující se v 1. polovině 20. st. k rozmanitým praktickým návodům hierarchického a antiliberálního spol. uspořádání a výstavby státu, který ale v posledních desetiletích slouží spíše k popisu zprostředkovatelských institucí mezi společností a státem, neodpovídajících liberálnímu pluralismu. Někdy byl k. nahlížen dokonce jako nový způsob spol. uspořádání, odlišný od kapitalismu i socialismu. Východiskem bylo oživení Aristotelovy myšlenky, že celek předchází částem, resp. celostní analýza, univerzalismus jako metoda poznání (viz holismus). Jako návod ke spol. uspořádání tyto principy promýšleli v Německu Othmar Spann, v Itálii Benito Mussolini a Giovanni Gentile, ve Španělsku Onésimo Redondo a Ramiro Ledesma, v Portugalsku Manuel Oliveira Salazar. Státní či autoritářský k. vycházel z myšlenky přirozené, organické hierarchie „jednotlivec – rodina – korporace – národ – (Bůh)“. Státní doktrínou se stal pouze v Mussoliniho Itálii a Salazarově Portugalsku, ale různé mechanismy z tohoto principu vycházející našly své uplatnění i jinde, zejm. ve Španělsku a v mnoha autoritářských režimech Lat. Ameriky od 30. l. až po současnost (viz Brazílie, Argentina, Mexiko). K. spočívá v zásadě v tom, že stát vybere, příp. vytvoří omezený počet spol. sdružení či organizací podle funkční či odvětvové struktury a svěřuje jim monopolní reprezentaci příslušných odvětví výměnou za to, že ve svěřených sférách aktivně uplatňují státní politiku a udržují kontrolu nad svými členy. Častá je v tomto systému státního paternalismu státní ochrana podnikatelských sektorů i pracujících před vnější konkurencí, což je doplněk státního nacionalismu.

Liberální či societální k. nebo neokorporatismus (P. Schmitter, A. Cawson) popisuje paralelně k liberálním strukturám reprezentace se rozvíjející vztahy mezi společností a státem. V centru pozornosti jsou zájmové skupiny a sdružení, které díky své autoritě v určitém odvětví dosáhnou neformálního spojení se státní sférou a jsou schopny tohoto privilegovaného postavení využít obousměrně – jak k ovlivnění státní politiky v určité oblasti, tak k dodržování dohodnutých zásad ve svých řadách. Zatímco liberální pluralismus a parlamentarismus jsou založeny na individ. reprezentaci a územním principu, k. usiluje o vliv zájmových skupin na státní politiku bez ohledu na princip obecného zájmu a s narušením ideje zastupitelského mandátu.

Původní význam slova korporace jakožto souboru lidí stejného povolání bývá v neokorporatismu rozšiřován na všechny kolekt. aktéry uplatňující vůči státu určité nároky: na národnostní minority, přistěhovalce, feministické organizace atd. Na rozdíl od autoritářského k. tady není stát v suverénním postavení, ale nadále uděluje licenci k monopolní odvětvové reprezentaci a uchovává si úlohu arbitra. Byť i zde je k. nahlížen jako protějšek pluralismu, nejde již o vylučující se alternativy, ale o krajní polohy definující kontinuum podle míry monopolní funkční reprezentace a státní aktivity. Institucionalizované formy tohoto k. se vyvinuly nejvíce v zemích s nejdelší tradicí dohadování mezi podnikateli a zaměstnanci, jako jsou skandinávské země (zejm. Švédsko). I ty však byly v začlenění mechanismů sjednávání kolektivních smluv do správního práva předstiženy po 2. svět. válce Rakouskem. Charakteristické je povinné členství v příslušných komorách a sdruženích s tím, že regionální organizace a jednotlivé svazy jsou i z hlediska financování podřízeny celostátnímu vedení. Někteří autoři upozorňují na vysokou korelaci mezi institucionalizovaným korporativním vyjednáváním a celkovou ekon. stabilitou, zároveň nízkou nezaměstnaností a vysokými výdaji ve školství, zdravotnictví a soc. zabezpečení. Jiní autoři dávají nebývalý rozmach k. v 80. l. do souvislosti s krizí sociálního státu a snahami nejvlivnějších zájmových skupin uchovat si předchozí výhody na úkor méně organizovaných odvětví. I v zemích, kde formy tripartitního vyjednávání nejsou příliš rozvinuty a institucionalizovány (Německo, Francie, anglosaské země), uplatňují se korporativní postupy výrazně v takových odvětvích, jako je zemědělství. Zřetelná bývá preference zájmů výrobních sdružení na úkor spotřebitelských zájmů.

corporatism corporatisme Korporatismus corporativismo

Literatura: Berger, S. ed.: Organizing Interests in Western Europe: Pluralism, Corporatism and the TTransformation of Politics. New York 1981; Cawson, A.: Corporatism and Political Theory. Oxford 1986; Cotta, A.: Le triomphe des corporations. Paris 1983; Goldthorpe, J. ed.: Order and Conflict in Contemporary Capitalism: Studies in the Political Economy of Western European Nations. Oxford 1984; Lehmbruch, G. – Schmitter, P. C.: Patterns of Corporatist Policy-Making. London 1982; Schmitter, P. C. – Lehmbruch, G. eds.: Trends Toward Corporatist Intermediation. London 1979; Schmitter, P. C.: Still the Century of Corporatism? Review of Politics, 1974, No 36; Williamson, P. J.: Varieties of Corporatism: Theory and Practice. Cambridge, Mass. 1985.

Vladimíra Dvořáková
Jiří Kunc

---

Viz též heslo společnost korporativní nebo společnost pluralitní v Petruskových Společnostech (2006)