Prognostika

prognostika – (z řec. prognósis = předpověď; pro = před, gnósis = znalost) – 1. nauka o tvorbě a užití představ o budoucnosti, 2. výzk., informační a komunikační praxe v této oblasti. V každém případě se p. koncentruje na studium zákonitostí prognostické činnosti, konkrétní koncipování, tvorbu prognóz a jejich využívání v polit. řídící a národohosp. praxi. Jako synonymum p. se někdy používá futurologie, příp. výzkum budoucnosti, což jsou termíny s jinými hist. a polit. kořeny. Někteří autoři vymezují p. jako vědu zabývající se teorií, metodologií a praxí věd. predikce. Existují i užší pojetí. Např. p. je chápána převážně jako metodol. disciplína, jejímž smyslem je rozpracovávat a do praxe zavádět metody a techniky prognózování, použitelné prakticky ve všech věd. disciplínách nezávisle na předmětu jejich bádání. Podle některých názorů je v kompetenci každé dosud známé předmětné vědy nejen konstatovat, co je a proč tomu tak je, ale i jaké to může za určitých okolností být. Z toho plyne, že konstituování p. jako samostatné vědní disciplíny není správné, neboť vede k odtrhávání předmětu od metody, že existují v zásadě jen prognostické aspekty či přístupy uvnitř jednotlivých věd, např. ekonomie, s-gie, vojenství, resp. ekon. p., soc. p. atd. Kompromisní řešení najdeme např. ve studii M. Zemana Věda o předvídání z r. 1986, kde vymezuje předmět p. pomocí potencionality: předmětem p. je identifikace prostorů možností, které v daném čase u určitého objektu mohou nastat; p. se pak dále zabývá hodnocením a výběrem z identifikovaných možností a konstrukcí na tomto výběru dále závislých prostorů možného vývoje. Jde tedy o problém souvislostí a zpětných vazeb mezi možným a skutečným, potenciálním a aktuálním. Vlastním cílem p. je konstrukce „obalu potencionality obklopujícího jádro aktuálního vývoje“. Cílem p. není bezprostřední předpověď událostí a jevů, které nutně nastanou v budoucnu; prognostik není věštec a prognóza není založená na profetismu.

Podle R. Amary, jednoho z čelných představitelů výzkumu budoucnosti, vychází p. ze tří předpokladů: 1. budoucnost se nedá přesně předvídat, protože disponujeme jen neúplnými a nepřesnými údaji o minulosti a přítomnosti a nedokážeme předvídat směr a dopad našich individ. voleb; 2. budoucnost není jednoznačně determinovaná, tedy predestinovaná; neexistuje jediná možnost vývoje a určitý vývoj není nevyhnutelný; 3. budoucí vývoj se dá ovlivnit, i když neexistuje záruka, že uplatněním určité volby dojdeme k zamýšlenému výsledku, zvýšíme nebo snížíme pravděpodobnost výskytu určitého jevu v budoucnu. Cíle p. můžeme vymezit takto: a) vytvářet různé představy o možné budoucnosti, b) zkoumat a odhadovat pravděpodobnost různých alternativ budoucího vývoje, c) na základě volby jedné z alternativ působit v jejím směru. Tyto cíle se navzájem nevylučují, nemusí však vždy být zastoupeny v činnosti prognostika, výzk. skupiny či instituce. Z toho je možné odvodit i poměrně pestrou škálu funkcí prognóz uplatňujících se: 1. při zaplňování bílých míst teor. poznání (prognóza často umožňuje odhalovat možnosti a meze zvoleného teor. konceptu); 2. při interdisciplinární a transdisciplinární komunikaci (na téma „možné budoucnosti“); 3. při zdokonalování rozhodování a řízení (tím, že umožňuje testovat „budoucí“ dopady současných rozhodovacích a řídících impulsů); 4. při mobilizaci veřejnosti v zájmu odstraňování rozvojových ohrožení a využívání rozvojových šancí (tím, že poskytuje informace o tom, co všechno by se mohlo stát, když by nedošlo ke změnám pravidel rozhodování a řízení). V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že není kvalitní prognózy bez kvalitní analýzy a že součástí kvalitní analýzy by měla být prolongace jejích výsledků za horizont bezprostřední přítomnosti. Za protagonistu p. je pokládán O. K. Flechtheim, který ve 40. l. uvedl do oběhu pojem futurologie.

Prvé zmínky o existenci spec. metodologie předvídání se na Západě objevují až počátkem 50. l. a jsou spjaty se známou polovojenskou věd.-výzk. organizací RAND, Kalifornskou technikou a zakladateli am. futurologie O. Helmerem a H. Kahnem. Velký rozmach p. nastal v 60. l. v souvislosti s explozí prognostických výzkumů v USA i v evrop. státech včetně bývalé ČSSR. V této době též vznikla převážná většina dnes již relativně běžně užívaných prognostických metod. Z nich je třeba upozornit především na metodu delfskou, metodu křížových interakcí, scénáře budoucnosti, resp. na agregáty metod spjatých s explorativní prognózou a s normativní prognózou. Jestliže k těmto dnes už klasickým nástrojům p. připočítáme bohatou škálu metod rozvíjených v rámci konkrétních spol. věd (např. běžné metody ekonometrické, metody a techniky s-gického výzkumu, aplikace simulačních modelů apod.) nebo na jejich pomezí (v rámci synergetiky, teorie katastrof apod.), dostaneme soubor několika stovek metod, které se dnes používají pro řešení velmi rozmanitých prognostických úkolů jak v rámci s-gie, tak v rámci společenskovědního výzkumu vůbec. Speciálních institucí prognostického charakteru existují dnes ve světě už tisíce a mnohé z nich jsou i komerčně velice úspěšné.

forecasting prévision Prognostik previsioni

Literatura: Ackoff, R. L.: Creating the Corporate Future. New York 1981; Armstrong, J. S.: Long-range Forecasting: From Crystal Ball to Computer. New York 1978; Bestužev-Lada, I. V. ed.: Rabočaja kniga po prognozirovaniju. Moskva 1982; Casti, J. L.: Searching for Certainty. What Scientist Can Know About the Future. New York 1990; Gál, F.: Možnosť a skutočnosť. Bratislava 1990; Gál, F. – Frič, P.: Problem – Oriented Participative Forecasting. Futures, 1987; Jones, T. E.: Options for the Future. New York 1980; Makridakis, S. G.: Forecasting and Strategy for the 21st Century. New York 1990; Marien, M. – Jennings, L.: What I Have Learned. Thinking About the Future Then and Now. New York 1987; Šulc, O.: Prognostika od A do Z. Praha 1987; Zeman, M.: Věda o předvídání. In: Niektore problémy prognózovania vedy. Bratislava 1986; viz též futurologie, výzkum budoucnosti.

Fedor Gál