Husitství

husitství – (pojem odvozený od jména J. Husa) – význ. náboženské hnutí a zároveň sociální hnutí v čes. zemích v 15. st., které mělo velký svět. ohlas a výrazné důsledky pro jejich další náb., soc. i polit. život. Kult. a hist. přínos h. je hodnocen různě, někdy kontroverzně. H. představuje tzv. čes. reformaci, která předběhla zhruba o sto let evrop. reformaci. Ideol. vycházelo h. z učení Johna Wycliffa, J. Milíče z Kroměříže, Matěje z Janova a K. Waldhausera a některých sekt (např. valdenských). Vedle Jana Husa se jako další význ. ideologové uvádějí Jeroným Pražský a Jakoubek ze Stříbra. H. jako učení je dodnes katol. církví považováno za herezi a Jan Hus byl dlouho typickým kacířem. Husitská ideologie byla stažena do tzv. 4 pražských artikulí (lat. articulus = článek), které byly jako požadavky předloženy r. 1419 Zikmundu Lucemburskému jako podmínka jeho uznání za čes. krále. Obsahovaly: 1. svobodné hlásání slova božího (bez církevní i jiné cenzury); 2. přijímání „podobojí“, na základě autority biblických Kristových slov (i jako symbolické vyjádření rovnosti duchovenstva a laiků); 3. občanskoprávní trestání těžkých, tzv. smrtelných hříchů světskou vrchností; 4. zamezení světského panování církve pomocí hosp. prostředků (s následkem konfiskace církevních statků). Mučednická smrt Husova v r. 1415, odmítnutí artikulí a celková soc. situace v zemi vyprovokovaly husitské náboženské války. Proti husitům byly vyhlášeny křížové výpravy. Od původních požadavků očisty církve se h. vyvinulo ve vzpouru proti církevní i světské moci se znaky revoluce. V jeho rámci vznikaly pokusy o realizaci alternativních způsobů života. Proslulá je verze táboritů, v níž bývá spatřován dokonce krátkodobý pokus o komunismus, kromě toho však h. poskytovalo prostor různým náb. sektám pro rozvíjení vlastních vizí způsobu života. Sociologové zkoumají podmínky, průběh a důsledky h. jako hnutí, jako důležité hist. události a sociální změny, studují v ní sepětí náb. a soc. faktorů, roli osobností, pojetí války apod. Vzhledem ke komplexnímu charakteru tohoto studia se někdy hovoří o sociologii husitství.

Husitské války končí bitvou u Lipan r. 1434, ale h. se pak dále rozvíjelo a transformovalo jak v pokusy o náb. toleranci světských vlád, jež mezi 15. a 17. st. dosáhly rozměrů v Evropě dosud neobvyklých, tak ve vytvoření reformních náb. směrů (později ve spojení s vlivem protestantismu). Snahu o dohodu a kompromisy představují tzv. kompaktáta o přijímání „podobojí“, smluvená na Basilejském koncilu v l. 1433–1436. Kompaktáta byla zrušena papežem Piem II. v r. 1462, v Čechách však platila jako zemský zákon až do konce 16. st. Dokumentem dočasného významu byla tzv. česká konfese, společné vyznání čes. nekatolíků z r. 1575, a majestát Rudolfa II. z r. 1609 o náb. svobodách. Za nejvýzn. čes. reformní náb. směr navazující na h. jsou považováni tzv. čeští bratři neboli jednota bratrská. Byla založena r. 1457 a postavena na myšlence prvokřesťanského společenství. Nejprve žila v asketickém ústraní, později však rozvinula značný intelektuální a kult. potenciál. Za iniciátora jejího vzniku se považuje Petr Chelčický. Výraznou porážkou doznívajícího h. je bitva na Bílé hoře a hromadné exulanství nekatolíků po r. 1620. Jednota bratrská však přežívala a navázalo na ni několik dnešních protestantských církví. K odkazu h. se přihlásilo čes. obrození a přívlastek „husitská“ přijala r. 1971 do svého názvu „československá církev“, která vznikla z proudů modernismu po 1. svět. válce jako nár. církev. Etapu h. a její důsledky čeští historikové hodnotí nejen jako období největšího nár. vzestupu, ale i jako období kult. úpadku a izolace čes. kultury od evrop. a svět. vývoje. Pro s-gii je h. zajímavé i jako mýtus, který podléhá procesu demytologizace.

Hussitism, Hussite movement hussitisme Hussitismus hussitismo

Literatura: Ransdorf, M.: Kapitoly z geneze husitské ideologie. Praha 1986.

Alena Vodáková