Metoda vědecká

metoda vědecká – v nejširším smyslu každá metoda používaná ve věd.-výzk. činnosti, v užším smyslu metoda splňující určité požadavky kladené na věd. práci, zejm. systematičnost a přesnost. Klasifikací a kritickým hodnocením m.v. se zabývá metodologie vědy. Již Aristoteles v Druhých Analytikách rozlišoval mezi metodami teor. věd, zaměřených na nalezení a zdůvodnění věd. poznatků, a metodami praktických věd, orientovaných na cílevědomé jednání. S rozvojem moderní přírodovědy se vyvinul systematičtější přístup k m.v. (viz metodologie). Později se m.v. zabývalo tzv. vědosloví, pojímané jako součást aplikované logiky. Dnešní metodologie vědy je spíše chápána jako samostatná disciplína nebo součást filozofie vědy. S rozrůzněním vědních oborů bývá m.v. klasifikována různým, navzájem se však překrývajícím způsobem. Podle dosahu aplikability se rozlišují tři hierarchicky uspořádané skupiny m.v.: 1. fil., zahrnující např. metodu dial. nebo fenomenologickou; 2. obecně vědní, zahrnující logické metody, které jsou uplatňovány ve všech vědních disciplínách (jako je definování, klasifikace či usuzování), a ty, které jsou aplikovány ve více, zpravidla příbuzných vědních oborech (např. v rámci přír. nebo humanitních oborů); 3. spec. vědní, které se pěstují na úrovni jednotlivých vědních oborů.

Rozdíl mezi formálními vědami, tj. logikou a matematikou, a reálnými vědami vede k rozlišení skupiny deduktivních věd a skupiny induktivních věd (viz dedukce). První skupina, která bývá někdy ztotožňována s logickými metodami, zahrnuje zejm. metody pojmové a definitorické výstavby deduktivních či hypoteticko-deduktivních systémů: klasifikaci, definování a explikaci v prvním případě a axiomatizaci a formalizaci v druhém případě. Metodologie těchto věd se pak zabývá metalogickými vlastnosti těchto systémů (bezesporností, úplností, rozhodnutelností apod.), jejich sémantikou (otázkami interpretace apod.). Druhá skupina m.v., ztotožňovaná s metodami empir. věd, bývá někdy členěna na empir.-výzk. metody, zahrnující metody pozorování, měření a experimentování, a metody konceptuálně-teor. povahy, kam se řadí indukce a analogie, verifikace, falzifikace a konfirmace, explanace a predikce, tvorba hypotéz a teorií. Na rozvoji, užití i hodnocení m.v. se podílejí vědní obory různým způsobem. Abstraktněji založené obory jsou metodol. produktivnější než konkrétnější obory. Při přenosu metod z jedné oblasti do jiné je třeba vždy přihlížet ke specifičnosti dané oblasti a v závislosti na konkrétních podmínkách modifikovat metody. To platí zejm. pro přenos formálních metod (např. axiomatizace) nebo metateor. požadavků formálních věd (např. exaktnosti) do různých empir. oborů. Nesmíme také zapomenout na hist. i ontologickou podmíněnost metodol. vyzrálosti jednotlivých empir. oborů, která je v přír. vědách vyšší než ve vědách o člověku a společnosti. Jako příklad lze uvést problematiku operacionálních definic a operacionalismu vůbec ve fyzice na straně jedné a v s-gii na straně druhé.

scientific method méthode scientifique wissenschaftliche Methode metodo della scienza

Literatura: Blalock, H. M. – Blalock, A. B. eds.: Methodology in Social Research. New York 1968; Suppes, P.: Studies in the Methodology and Foundations of Science. Dordrecht 1969.

Karel Berka