Sloh umělecký

sloh umělecký – charakteristické pojetí, zaměření uměl. projevu, rozeznatelné podle specif. formálních znaků, které jsou vzájemně propojeny v harmonický celek působící svébytným dojmem. S.u. může vytvořit jednotlivý umělec nebo umělecká komunita, může vzniknout v rámci uměl. hnutí, směru, proudu, na bázi nár. umění nebo umění celé hist. epochy. I když při identifikaci s.u. je primární estetická dimenze, projevující se např. linií, barevnou či zvukovou kompozicí, jazykovou výbavou a skladbou apod., syntetizující pojítko je v dimenzi obsahové, resp. ideologické. Přejímání určitého slohu je buď výsledkem identifikace s jeho ideovou podstatou, nebo pouhou mechanickou nápodobou formálních znaků. Vytváření s.u. určitého směru, hnutí (dobového, nár.) probíhá po obou těchto liniích a je relativně dlouhodobým soc. procesem, ve kterém se s.u. stává určitou spol. hodnotou, normou a kulturním vzorem. I když často vzniká na bázi jednoho uměl. žánru, postupně většinou zasahuje řadu z nich, stává se součástí celého estetična, vstupuje do životního slohu a životního stylu. Ve stejném významu jako s.u. se často používá termín umělecký styl nebo kánon.

V historii umění existuje řada pojetí s.u. Již v r. 50 n. l. sestavil Plinius přehled umělců, děl a slohů na základě srovnávání a hledání společného jmenovatele. Některá novodobá pojetí uvažují jen o stejných formálních prvcích nebo o jednom dominantním prvku (např. W. Hogarth r. 1752 tvrdil, že přijetím principu hadovité linie je možno vytvořit nový sloh v architektuře), některá hledají objektivní ideové základy (G. W. F. Hegel ve své Ästhetik na této bázi rozlišuje přímý, ideální a líbivý sloh), existují pojetí slohu jako žánru (s úvahami o přenášení prvků – např. dramatických do literatury, liter. do výtvarného umění, výtvarných do poezie apod.) nebo jako „uměleckého jazyka“. Novověký zájem o tento problém souvisí zejm. s potřebou klasifikace charakteristickou pro období klasicismu. Známé jsou klasifikační snahy H. Wölfflina (podle formy a způsobů vidění rozlišoval sloh lineární, malebný, plošný, prostorový apod.). Hist. vývojem slohů se jako první zabýval J. J. Winckelman (1775), který přitom bral v úvahu vlivy podnebí i spol. a polit. podmínky. Od té doby bylo variantně propracováno s-gicky relevantní pojetí s.u. jako celkového zaměření umění určité hist. epochy. Pro evrop. kulturu je typické vydělování slohu románského, gotiky, baroka, renesance, event. klasicismu a manýrismu, přičemž tyto s.u. nejsou chápány jako odeznělé hist. etapy, ale jako aktivní činitelé formování dnešní kultury. Do současného života vstupují v podobě modifikovaných prvků životního slohu i určitých typů myšlení a osobností (v běžném vědomí existují např. pojmy „renesanční člověk“, „barokní postava“, „gotická duše“ apod.). Byly vyvinuty teorie cyklických návratů slohotvorných či stylotvorných prvků, které souvisejí s revitalizací určitých prvků myšlení, resp. cítění. Obtížná je ale identifikace nového kolekt. slohu, jeho rozpoznání v uměl. směru, proudu. Proto zejm. na umění 19. a 20. st. se názory liší. Slohotvorné momenty jsou většinou shledávány v romantismu, dekadenci, někdy i realismu, v symbolismu, secesi a z avantgardních hnutí snad nejvíce v surrealismu.

art style style artistique Kunststil stile artistico

Literatura: viz umění, sociologie umění.

Alena Vodáková