Struktura sociologie paradigmatická

struktura sociologie paradigmatická – vnitřní členění s-gie podle zákl. paradigmat – synchronně (tj. v současnosti nebo v určitém konstantním dějinném okamžiku či období) nebo diachronně (jak se v běhu dějin s-gického myšlení paradigmata střídala). Konkretizace s.s.p. samozřejmě závisí na: vymezení pojmu sociologické paradigma a na optice, kterou při seskupování směrů, koncepcí a škol do paradigmat zvolíme (dichotomickou – pluralistickou, vlastní – objektivistickou, aktuální – hist., věcnou – metodol., teor. – pragmatickou, věd. – pedagogickou atd.). Za nejinstruktivnější návrh s.s.p. soudobé s-gie lze považovat členění inspirované G. Ritzerem: 1. faktualistické paradigma (paradigma sociálního faktu), založené na předpokladu, že existují objektivní soc. danosti či skutečnosti, jež jsou vůči individuu vnější a které lze zkoumat objektivními metodami včetně kvant. (zákl. problémy a pojmy kromě soc. faktu je soc. struktura, řád, dělba práce, anomie, norma, instituce, skupina, třída); 2. behaviorální paradigma (paradigma soc. chování), vycházející z předpokladu, že zákl. daností je konkrétní chování konkrétních individuí v soc. kontextu, které zdůrazňuje význam soc. interakce a komunikace, včetně symbolické, a snaží se je postihnout pomocí pozorovacích deskriptivních technik (zákl. problémy a pojmy: sociální interakce, sociální komunikace, sociální síť, řečový akt); 3. definiční paradigma (paradigma soc. definice) vycházející z Thomasova teorému, že podstatnější než objektivní stav věcí je způsob, jak jej lidé vnímají, interpretují a jak mu rozumějí, způsob snažící se popsat konkrétní situace a porozumět jim pomocí především kval. postupů a procedur (zákl. problémy a pojmy: každodennost, indexikalita, interpretace). Jiní autoři ovšem navrhují jiná členění, např. P. Jones rozlišuje paradigma: a) naturalistické (společnost jako produkt striktně geneticky a environmentálně determinovaného chování lidí), b) individuální (společnost jako výslednice chování individ. disponovaných jedinců), c) strukturálně konsensuální (společnost jako struktura pravidel), d) strukturálně konfliktní (společnost jako struktura nerovností) a e) interpretativní (společnost jako vlastní výtvor svých členů).

Jako velmi funkční se jeví také členění, které navrhli S. N. Eisenstadt a M. Curelaru: rozlišují paradigma individualistické (psychologismus, behaviorismus, symbolický interakcionismus, teorie sociálních sítí), sociologistické (formální sociologie, marxismus, strukturální funkcionalismus, ekologismus chicagské školy, teorie sociálního konfliktu), kult. (směry se silnou fil.-hist. inspirací, např. reprezentované O. Spenglerem, W. Diltheyem, W. Wundtem, A. Weberem, G. Le Bonem) a environmentalistické (klasicky H. T. Buckle a L. Gumplowicz, v současnosti Otis Dudley Duncan, R. Collins). Toto členění s příklady ukazuje, jak pod totéž paradigma lze řadit reálně sice odlišné, ale jen zdánlivě protichůdné směry. Zajímavý pokus o vlastní s.s.p. učinil Jacques Herman, který paradigma definuje klíčovým pojmem, sociokult. kontextem, vzorovou vědou, metodou a způsobem výkladu soc. jevů. S.s.p. se člení na pozitivistické, dialektické, interpretativní, strukturně funkcionální, strukturalistické a praxeologické (strukturně funkcionálním paradigmatem rozumí strukturalismus am., strukturalismem strukturalismus fr., praxeologickým paradigmatem nikoliv pol. s-gickou orientaci, ale fr. akcionalismus.) Běžná jsou dichotomická členění, např. na individuálně a systémově centrovanou, kvalitativní a kvantitativní, teoretickou a empirickou, akademickou a kritickou s-gii apod. Z dichotomických členění je nejběžnější rozlišení objektivistického a interpretativního, příp. pozitivistického a interpretativního (antipozitivistického), event. s metodol. akcentem scientistického a antiscientistického paradigmatu. Někdy se členění na makrosociologii a mikrosociologii pokládá také za členění nikoliv předmětné, ale paradigmatické. Dichotomická členění jsou příliš zjednodušující, taxativní, převádějí s.s.p. na výčet směrů, jsou nepřehledná a neodpovídají pojmu paradigma. P.s.s. má dokonce vnitros-gický rozměr, jestliže se uvnitř spec. disciplín či dokonce jen partikulárních témat vyčleňují specif. paradigmata, např. v rámci teorie deviantního chování se dichotomicky rozlišuje etiketizační (labelling) a etiologické (kauzální), v rámci výzkumu soc. struktury stratifikační a třídní, v rámci stratifikačních a mobilitních teorií paradigma dosahování statusu a paradigma soc. exkluze a podobně. (Viz též typologie sociologických přístupů).

paradigmatic structure of sociology structure paradigmatique de la sociologie paradigmatische Struktur der Soziologie struttura paradigmatica della sociologia

Literatura: Boudon, R.: The Three Basic Paradigms of Macrosociology: Functionalism, Neo-Marxism, Interaction Analysis. Theory and Decision, 6, 1975, 4; Eisenstadt, S. N. – Curelaru, M.: The Form of Sociology: Paradigms and Crises. New York 1976; Herman, J.: Les Languages de la sociologie. Paris 1988; Petrusek, M.: Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha 1993; Ritzer, G.: Sociology. A Multiple Paradigm Science. Boston 1976.

Miloslav Petrusek