Styl manažerský

styl manažerský – též styl řízení – nejednotně definovaný pojem označující buď způsob uvažování a jednání manažerů při výkonu profese (jak mluví, myslí, jaký mají mimický výraz apod.), styl jejich chování (většinou překračující rámec profese), nebo způsob výkonu manažerských funkcí, způsob zvládání problémů, nebo konečně způsob komunikace s podřízenými i nadřízenými, tedy styl jednání s lidmi ve specif. soc. roli. S.m. souvisí s životním stylem, ale vzhledem k mezinár. přejímání vzorů manažerského chování s ním nemusí být v souladu. Na s.m. lze pohlížet jako na výslednici působení řady faktorů: a) funkční pozice s určitými požadavky na roli, včetně vybavení právy a povinnostmi, tech.-org. prostředky, mocí a autoritou (je rozdíl např. ve s.m. ředitele a dílenského mistra, prezidenta a starosty obce, velitele armády a řadového důstojníka), b) osobnostních dispozicí – rozumových, emocionálních, fyzických (věk, zdraví), včetně tzv. manažerského talentu, znalostí, zkušeností a dovedností souvisejících s kvalifikací, c) charakteru bližšího i vzdálenějšího okolí, resp. prostředí (úřadu, města, státu atd.), d) oblasti působení (podnikání, politika, věda, kultura, náboženství aj.), e) okamžité situace (každodenní nebo kritické, přechodné apod. období), f) vlastností podřízených i nadřízených, jejich kult. a vzdělanostní úrovní, potřebami, zájmy, věkem, pohlavím, odbornou kvalifikací, majetkovými poměry, styky atd. Respektování těchto faktorů vede v praxi managementu k vytváření různých s.m.

Kritériem úspěšnosti aplikace nějakého vzoru s.m. není dnes již jen úroveň výkonnosti řízeného kolektivu a dosahování vytyčených cílů, ale i pracovní spokojenost podřízených (proto se zrodil human management a sociální smír). S.m. je často spojován s uměním řídit a stále více i s „uměním být řízen“ (nechat se nebo dát se řídit). V literatuře uváděné kategorizace s.m. bývají ovlivněny tříděním metod managementu (např. na řízení podle cílů, odchylek, situací, podmínek). Uvádějí se 4 klíčové s.m.: 1. demokratický (členové pracovní skupiny mají právo podílet se na význ. rozhodnutích o prac. cílech a postupech, mají větší samostatnost a zodpovědnost, prostor pro iniciativu atd.); 2. autokratický (autoritativní, diktátorský až despotický), který staví na autoritě, používání nátlaku a donucení (názory podřízených jsou chápány jako odpor, zpochybňování pozice vedoucího); 3. styl laissez faire (volného průběhu, nezasahování, nevměšování), jehož základem je vysoká samostatnost členů skupiny, slabé řízení vedoucím; 4. byrokratický, charakterizovaný dodržováním rigidních pravidel chování, strohou hierarchizací a přeceňováním písemných forem komunikace. Postupně se objevují další a další zjemňující klasifikace. Kromě stylu liberálního se vydělují styly dirigisticko-manipulační, participativně kooperační, restriktivní (omezující až likvidační), konstruktivní (budovatelský, zakladatelský), perseverativní (údržbářský, stagnační), inovativní, podnikatelský, cílový, reaktivní, aktivní nebo pasívní, samostatně vůdcovský, nesamostatně kolektivistický, distanční, delegační, lstivý, uzavřený (kabinetní), otevřený, situační, oportunní aj. S.m. se zabývá mj. též sociologie práce i psychologie práce.

management style style de la gestion, style de la direction Leitungsstil stile manageriale

Literatura: viz manažer, management.

Petr Kunst