Typologie

typologie – soustava typů, která je v s-gii produktem metody stojící na pomezí generalizace a přístupů individualizujících. Místo formulace zcela obecných a většinou značně abstraktních zákonitostí anebo na druhé straně popisu jednotlivých případů směřuje konstrukce typů k vyjádření komplexu specif. příznaků souhrnným pojmovým vyjádřením. Nejde o zcela jednoznačné vymezení a ohraničení obsahu. V mnoha případech neumožňuje t. čistou klasifikaci. U teor. konstruovaných typů někteří autoři varují před rizikem reifikace: k typologickému pojmu vlastně nejde přiřadit jeden jednoznačný empir. korelát (ve smyslu dokonale odpovídajícího případu). Typologickou metodu rozpracoval v obecné rovině především M. Weber, který vytvořil originální pojetí tzv. ideálního typu, jímž se zároveň přiblížil ke koncepci typu jako teor. modelu. Na rozdíl od tohoto pojetí třeba i jednotlivě stojícího typu pracuje t. často s několika zákl. typy, přičemž se důraz přesouvá z heuristického aspektu na aspekt explanační. Tímto způsobem vytvářela t. s oblibou s-gie 19. st., když obvykle dichotomicky typologizovala vývoj společnosti (viz společnost vojenská a průmyslová H. Spencera, Gemeinschaft a Gesellschaft F. Tönniese, mechanická a organická solidarita É. Durkheima aj.). V novější s-gii byly dichotomické t. nahrazeny složitějšími. Pro interpretativní sociologii nabyla primární důležitosti typologizace, tj. přiřazování k typům, což se stalo jedním ze zákl. nástrojů uspořádání a analýzy empir. materiálu. Impulsy k rozvoji typologické metody však přicházejí z různých zdrojů, za význ. příspěvek je třeba považovat i matem. teorii fuzzy-množin. Samotný termín typ se dnes v empir. výzkumu používá v několika významech: 1. pro kvalitativně specif. třídu objektů; 2. pro identifikace seskupení objektů (viz seskupovací analýza); 3. ve smyslu modálního typu, tj. nejpočetněji zastoupené kategorie; 4. k vyjádření „průměrného“ jedince či skupiny; 5. jako limitní typ, tj. případ přesahující určité pásmo normality; 6. jako synonymum normy nebo dokonce ideálu; 7. k pouhému slovnímu, často liter. vyjádření specif. kvality. Typ nemusí být součástí t., která vyžaduje jednotící záměr a spojení typů určitými vztahy, jejich vyváženost. Každý typ by měl mít s-gickou vypovídací hodnotu nebo by měl být podle některých autorů alespoň s-gicky interpretovatelný. T. by měla mít alespoň dílčí vztah ke klasifikaci, tzn. měla by stát na relativně jednotných kritériích, třebaže je mnohdy nutno připustit existenci typů smíšených, přechodných nebo obtížně klasifikovatelných. Základem t. nemusí být jenom polarita, ale také vztahy podobnosti či obsahového překrývání. T. je považována za význ. nástroj propojení teor. a empir. analýzy, přináší však některé nevýhody a rizika. Např. již zavedená t. se může stát konzervativním paradigmatem sugerujícím kauzální vysvětlení, přeceňujícím momenty polarity či diskontinutity a podceňujícím rozdíly uvnitř jednotlivých typů. Při vytváření i používání t. je důležité zachovat vyváženost konfirmativního a explorativního přístupu (viz výzkum konfirmační a výzkum explorativní).

typology typologie Typologie tipologia

Literatura: viz procedura typologická.

Jiří Buriánek