Šíma Jaroslav

Šíma Jaroslav

31. ledna 1914 v Praze
18. listopadu 1955 v Praze

Pocházel z politicky angažované středostavovské rodiny (otec byl národním socialistou a matka sociální demokratkou, kvůli čemuž se rodiče rozešli), oba rodiče se aktivně účastnili antiklerikálního hnutí. Po maturitě na gymnáziu Šíma nicméně vstoupil do Církve československé (husitské) (1931) a stal se redaktorem církevního časopisu Rozsévač (1931–33). Současně začal studovat evangelickou teologii na Husově čs. evangelické bohoslovecké fakultě v Praze a v roce 1932 přešel na nově zřízenou soukromou Vysokou školu bohovědnou CČS. Studium teologie nedokončil kvůli vnitrocírkevním sporům a přestože později tvrdil opak, nikdy se nestal knězem Církve československé (husitské). V roce 1935 přestoupil do Náboženské společnosti československých unitářů, jejímž duchovním se stal a v níž zastával významné postavení do přelomu let 1944–45. Zároveň absolvoval studium sociologie na Svobodné škole politických nauk v Praze u Emanuela Chalupného (1935). Po čtyřech letech studia filosofie a estetiky na filosofické fakultě Karlovy univerzity (1932–36) přešel na filosofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde u I. A. Bláhy absolvoval ze sociologie, pedagogiky a filosofie (PhDr. 1937). Druhého křestního jména Jiří, s nímž je uváděn v knihovních katalozích a biografických příručkách, Šíma s výjimkou nejranějších děl veřejně neužíval.

V roce 1935 se stal asistentem E. Chalupného na Svobodné škole politických nauk v Praze (s českými vysokými školami uzavřena 1939) a zároveň začal působit jako duchovní a středoškolský katecheta Náboženské společnosti čs. unitářů a jako úředník a redaktor v církevním ústředí (Společnost svobodného bratrství). Výrazně se podílel na formování tehdejší unitářské ideologie, pro niž hledal analogie v nonkonformistických proudech české reformace a v náboženském sektářství přelomu 18. a 19. století, současně se přitom hlásil k tzv. svobodnému křesťanství (Tvůrčí náboženství, 1937, spoluautoři N. F. Čapek a K. Hašpl). V roce 1942 se zasadil o zřízení semináře unitářské církve, na kterém vyučoval a který v roce 1944 přeměnil na církevní Ideovou kolej, již propojil s Ústavem pro sociální a hospodářskou výchovu ČSS (zanikla 1945). Po uvěznění a smrti zakladatele unitářské církve N. F. Čapka (1943) získával stále větší moc a v rozporu s církevní ústavou si osoboval funkci zplnomocněného místopředsedy správního výboru (nejpozději od 1943), konflikt s duchovním vedením církve a jmenovitě s Čapkovým zetěm Karlem Hašplem však prohrál a musel placené církevní funkce opustit (1944). Ačkoli formálně z unitářské církve patrně nevystoupil (rozhodně nikoli před rokem 1947), v roce 1945 rezignoval na všechny církevní funkce, přestal se účastnit jejích aktivit a zároveň vstoupil do KSČ.

V roce 1938 se Šíma stal sekretářem a hlavní pracovní silou Ústavu pro péči o uprchlíky (později přestěhovalce) při ministerstvu sociální péče (1945 byl ústav přesunut pod ministerstvo vnitra) a na ministerstvu působil také jako knihovník. Po Mnichovu zjišťoval ekonomicko-sociální možnosti (části) přestěhovalců z odstoupeného pohraničí a podílel se na přidělování státní sociální podpory, stejně jako ve druhé polovině čtyřicátých let spoluorganizoval novoosídlenectví do českého pohraničí a přidělování majetku pro vysídlených českých Němcích. V období druhé světové války se stal jednatelem a faktickým organizátorem České společnosti sociologické, kterou transformoval do podoby poměrně rozsáhlé výzkumné a vzdělávací organizace (členem společnosti byl již od 30. let). V jejím rámci prosadil zřízení Sociologického ústavu ČSS (1940), který prováděl drobnější sociologické výzkumy v režii protektorátních orgánů (1942 se Šíma stal jeho generálním sekretářem), v roce 1941 byl z jeho podnětu zřízen také Ústav pro sociální a hospodářskou výchovu ČSS pořádající veřejné přednášky a kvalifikační kurzy celkem pro více než půldruhého tisíce zájemců (tajemnicí ústavu se nedlouho po jeho vzniku stala Šímova manželka J. Šímová). Oba manželé se podíleli na ne zcela jasných finančních machinacích, po válce zdůvodňovaných podporou odboje, a Šíma se nevyhnul ani spolupráci s protektorátními orgány, již někteří považovali za kolaboraci. V poválečných retribučních procesech sice nebyl obžalován, v roce 1945 však byl pro důvodné podezření z rozsáhlých podvodů a finančních machinací vyloučen z Masarykovy sociologické společnosti, která se současně vrátila ke standardnímu fungování akademické společnosti. V prvních poválečných letech se Šíma stáhl do ústraní a kromě organizace novoosídlenectví se stal pouze placeným funkcionářem KSČ (vedoucím krajské sociální a kulturně-propagační komise). Nejpozději v roce 1952 se stal vyučujícím „polostranické“ Vysoké školy politických a hospodářských věd, po jejímž zrušení (1953) byl převeden na méně exponované místo pracovníka Státní knihovny společenských věd. Zemřel sebevraždou, údajně z obav před postihem komunistickými orgány.

Šíma byl autor sice plodný, ale v mnoha ohledech nepůvodní a nehluboký. Silná byla především jeho závislost na sociologickém systému Emanuela Chalupného, jehož se držel prakticky celoživotně, a trvalé směšování sociologických, nábožensko-církevních a výchovných hledisek v jeho díle, které prakticky postrádalo metodickou ukotvenost. Kromě níže uvedených studií a brožur, které jen výjimečně dosáhly knižního rozsahu, ve 30. letech publikoval v církevním tisku Církve československé (husitské), ve 30.–40. letech v tisku Náboženské společnosti čs. unitářů a v Sociologické revui, po roce 1948 v tisku spojeném s KSČ a v komunisty transformované Sociální revui.

V meziválečném období se věnoval sociologii sexuality, hlavně otázce funkčnosti monogamie v moderní společnosti, sociologii náboženství a umění a sociologii výchovy. V brožuře Sexuální revoluce? (1933) se pokoušel skloubit „moderní“ potřeby mládeže v podobě zvýšení sexuální svobody se společensky, případně i nábožensky zakotvenou morálkou, přičemž řešení nalézal ve výchově k uvědomělé sexualitě. K větší volnosti a odmítnutí tradiční morálky jako nedosažitelného a proto škodlivého ideálu dospěl v dalším spisku Pohlaví a společnost (1940). V oblasti sociologie náboženství se věnoval sociálně-teologickým rozborům Ježíšova působení v duchu liberální teologie svobodného křesťanství (Ježíš a bída, 1934) a především otázkám spojeným s působením duchovních v moderní společnosti (K sociologii duchovního, 1937). Došel k přesvědčení, že v každém náboženství existuje „katolická“, „protestantská“ a „svobodná“ větev, přičemž podle „sociologického zákona“ budoucnost povede k oprávněné dominanci té poslední, v případě křesťanství spojované s unitářstvím, jinde s liberálním judaismem nebo neovédántou. Kromě Chalupného byly tyto úvahy silně ovlivněné jednostranným čtením T. G. Masaryka a comtovskou tradicí filosofující sociologie. Brožura K sociologii umění (1937) představuje aplikaci Chalupného sociologického systému na oblast umění, přičemž sociologii vymezuje jako vědu o vztazích mezi jednotlivými složkami v oblasti umění a o vztazích této oblasti k ostatním složkám civilizace. Šíma v ní glosuje teoretické přístupy H. Spencera, E. Faura, H. Taina a J.-M. Guyaua, podává klasifikaci jednotlivých druhů umění a diskutuje o vztazích mezi křesťanstvím a uměleckou tvorbou.

Nejrozsáhlejším Šímovým předválečným dílem je obdobně pojatá kniha Sociologie výchovy (1938), která shrnuje existující literaturu k tématu a včleňuje je do sociologického systému E. Chalupného (kvůli jehož zachování se Šíma pokusil o teoretické rozhraničení sociologie výchovy a pedagogické sociologie, případně i sociální pedagogiky), dále charakterizuje sociologické výzkumné metody (v pořadí snižující se bezprostřednosti a vzrůstající obsáhlosti jde o: (1.) pozorování, (2.) experiment, (3.) interview, (4.) text, (5.) dotazník, (6.) referentský arch, (7.) studium pramenů, (8.) studium historie a (9.) statistiku) a nakonec přináší dílčí případové studie zpracované na základě autorem podniknutých (nereprezentativních) anket, především mezi žáky pražských škol. Zatímco ve většině svých starších děl Šíma zůstal poplatný prostému pozorování a glosování sociální skutečnosti v rámci jejího včleňování do teoreticky zdůvodněného systému, jaký praktikoval Chalupný, od poloviny 30. let se snažil o zakotvení přinejmenším některých svých poznatků v datech získaných prostřednictvím anket. Jejich metodické ukotvení sice nebylo valné, nutno však konstatovat, že Šíma je prováděl na vlastní náklady a ze zájmu a současně byl jedním z prvních, kdo se o něco podobného v české sociologii vůbec pokusil. Kritickou reakci pražské sociologické školy, kterou jeho díla vyvolala (především Sociologie výchovy, neboť staršími pracemi se vůbec nebyli ochotni zabývat), je třeba vnímat i v tomto kontextu, celkově však lze konstatovat jejich nevyzrálý a namnoze spíše kompilační charakter. Na kritiku Šíma odpověděl denunciačním článkem proti Josefu Královi, Otakaru Machotkovi a Zdeňku Ullrichovi v Sociologické revui (1940, zároveň separátně), ve kterém ovšem oprávněně konstatoval, že horliví zastánci empirických sociologických výzkumů a jejich statistického zpracování jich sami příliš mnoho nerealizovali.

V období 1938–45 Šíma kvůli své organizační angažovanosti publikoval jenom sporadicky, hlavně kompilační učební materiály pro potřeby sociologické společnosti a materiály, které po něm vyžadoval jeho tehdejší zaměstnavatel, ministerstvo sociální péče. Jejich odborná úroveň přitom v žádném případě nebyla dostatečná. Materiál pro svá nejvýznamnější díla z tohoto období, knihu Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945 (1945) a brožuru Sociální obnova (1945) nasbíral v rámci své činnosti pro Ústav pro péči přestěhovalce. V prvním případě šlo o popis základních sociálních charakteristik pomnichovských přestěhovalců, doplněný o edici pramenů k tomuto fenoménu, ve které konstatoval vyšší migrační způsobilost určitých sociálních skupin. Nedostatkem díla ovšem bylo jak příliš povrchní zpracování některých témat, tak příliš úzký výběr analyzované skupiny: Šíma pracoval pouze s těmi přestěhovalci, již si mohli nárokovat státní sociální pomoc, čímž ve sledované populaci absentovala neobyčejně podstatná skupina státních zaměstnanců. V Sociální obnově autor využil své starší poznatky o vnitrostátních nucených migracích a populární formou je aplikoval v podobě návrhů na organizaci poválečného novoosídlenectví, načež se z výše uvedených důvodů dočasně publikačně odmlčel. Jeho texty z období po roce 1948 jsou vnějšně zcela poplatné komunistické ideologii, vyvrcholení jeho tvorby pak představuje oficiálně nakonec již nevydaný spis Methodologie badatelské práce ve společenských vědách (1954). I ten je pokusem o skloubení Chalupného systému sociologie, přijímaného téměř v úplnosti avšak bez jakékoli zmínky o autorství, s historickým materialismem, jenž autor doplnil prakticky zaměřeným výkladem o metodách společenskovědní práce. Třebaže Šíma tvrdě kritizoval „buržoazní sociologii“, především durkheimovskou, odmítal se naproti tomu vzdát technik sociologické práce a konec konců i jakési marxistické sociologie (včetně tohoto označení), mezi jejímiž speciálními vědami dokonce zmínil i jiný dobově problematický obor, religionistiku.

Do publikace Sociologie výchovy zůstalo Šímovo dílo českými sociology prakticky nepovšimnuto, na konci 30. let se mu dostalo vcelku vlídného přijetí od členů brněnské sociologické školy a rezolutního odsudku ze strany pražských sociologů. V bezprostředně poválečném období upadl v zapomnění, k jeho odkazu jakožto „sociologa směřujícího k marxismu“ se až v 60. letech přihlásil Karel Galla (v oblasti sociologie výchovy) a v období normalizace Marie Suchánková a Antonín Vaněk (zdůrazňující Šímův přínos pro sociologii náboženství). Došlo sice k určitému rétorickému vyzdvižení Šímova významu pro dějiny české sociologie, včetně záměrného „upravování“ prezentace jeho životních osudů, k žádnému skutečnému navázání na jeho odbornou tvorbu nicméně nedošlo. Naopak Z. R. Nešpor po roce 2000 na základě archivních výzkumů upozornil na „problematická místa“ Šímovy biografie i na nedostatky jeho odborné činnosti, především v oblasti sociologie náboženství. Šímu lze považovat za propagátora empirických sociologických metod a amatérského myslitele v oblasti náboženské sociologie, případně sociální teologie, který však nepřekročil odkaz E. Chalupného. Jeho význam pro českou sociologii spočívá hlavně v organizačním působení v období po roce 1938.

Knihy: Sexuální revoluce? Sociologický příspěvek k veřejné diskusi o sexuální mravnosti (Praha 1933); Mezinárodní úprava pracovní doby a volných chvil: Studie z mezinárodního práva pracovního (Čs. eubiotická společnost, Praha 1934); Ježíš a bída (Kruh, Praha 1934); Výchova a sociální eubiotika: Črta z užité sociologie výchovy (Blahoslav, Praha 1934); Židovská povaha (Unitaria, Praha 1934); Tvůrčí náboženství: Příspěvek čs. unitářů k ideové orientaci (Unitaria, Praha 1937; spoluautoři N. F. Čapek a K. Hašpl); K sociologii duchovního (Akademický dům, Praha 1937); K sociologii umění (Akademický dům, Praha 1937); Sociologie výchovy (ČGU, Praha 1938); Kritika a práce: K poměrům v české sociologii (Praha 1940); Pohlaví a společnost: Sociologická úvaha (V. Petr, Praha 1940); Platové systémy veřejných zaměstnanců s hlediska sociologického (Sociologický ústav, Praha 1942); Sociologie a sociálně zdravotní problémy (Česká společnost sociologická, Praha 1943); Sociologie a vývoj našeho školství (Česká společnost sociologická, Praha 1943); Úvod do sociologie pro sociální pracovníky a pracovnice (Česká společnost sociologická, Praha 1943); Sociální filosofie, sociologie a speciální vědy sociální (Česká společnost sociologická, Praha 1944); Sociologická dynamika (Česká společnost sociologická, Praha 1944; spoluautor E. Chalupný); Základy sociologie (Česká společnost sociologická, Praha 1945; spoluautor E. Chalupný); Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945: Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče (Societas, Praha 1945); Sociální obnova: Příspěvek k sociální politice v oboru péče o osoby válkou a nepřátelskou persekucí postižené (Obnova, Praha 1945); Czechoslovakia's Path to Socialism: The Labour and Social Policy of People's Democratic Czechoslovakia (Orbis, Prague 1951); Revoluční dělnické hnutí v Československu v boji za práci a životní úroveň pracujících (Práce, Praha 1953; spoluautor V. Vergeiner); Postavení a boj pracujících v některých koloniálních zemích po druhé světové válce: Sborník fakt a cifer (Státní knihovna společenských věd, Praha 1954).

Studie: Zákon sociálního konsensu (Časopis SŠPN 1933/34); Sociální funkce mezinárodního práva pracovního (Časopis SŠPN 1933/34); Ideál monogamie v životě a myšlení budoucích učitelů (Sociologická revue 1934); K současné krisi křesťanství (Sociální problémy 1935); Žurnalistika a sociologie (Tisk a politika 1935/36); Vliv války na výchovu (Tisk a politika 1935/36); „Deisti“ - předchůdcové československého unitářství (Náboženská revue CČS 1936); K sociologii umění (Tisk a politika 1936/37); Křesťanství a umění s hlediska sociologického (Tisk a politika 1936/37); Soustava problémů speciální sociologie (Sociologická revue 1937); O přebytku vysokoškolské inteligence (Politická revue 1937/38); Židovství a svobodné křesťanství (Náboženská revue CČS 1938); Poměr náboženství k filosofii a mravnosti z hlediska sociologického (Náboženská revue CČS 1939); Kritika a práce (Sociologická revue 1940); Úvod do populační sociologie (Věstník České akademie zemědělské 1941); Sociologie a aktuální problémy sociálně zdravotní (Sociální pracovnice 1943); Ekonomické a sociální výzkumnictví v našem pětiletém plánu (Sociální revue 1948); Sledování životní úrovně v průběhu pětiletého plánu ČSR (Sociální revue 1948); Plán výzkumu v oboru práce a sociální péče (Sociální revue 1949); Sociálně ekonomické výzkumnictví v Polsku (Sociální revue 1949); Sociální poměry v lidově demokratických státech (Sociální revue 1949); Po devalvaci v západních státech (Sociální revue 1949); Sociální důsledky rostoucí krise kapitalismu (Sociální revue 1950); Problém pracovních sil v hornictví (Sociální revue 1950); Životní úroveň za kapitalismu a při výstavbě socialismu (Sociální revue 1950); Postavení pracujících v těžkém průmyslu (Sociální revue 1950); Poroba národů Jugoslávie (Socialistická práce 1951); Těžký průmysl – cesta k lepšímu životu (Socialistická práce 1951).

Sborníky: Politika a věda: Sborník k desátému výročí založení SŠPN (Svobodná škola politických nauk, Praha 1938); Šedesát let Emanuela Chalupného: Sborník vzpomínek (Svobodná škola politických nauk, Praha 1940; spolueditoři E. Reich a R. Teltšík).

Literatura: Karel Galla: Úvod do sociologie výchovy (SPN, Praha 1967); Zdeněk R. Nešpor: Dvojí tradice české sociologie náboženství (Sociologický časopis/Czech Sociological Review 40, 2004, 4: 447–468); Zdeněk R. Nešpor: Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu (Scriptorium, Praha 2008); Zdeněk R. Nešpor: Sociolog(ie) mezi kolárkem, hákovým křížem a rudou hvězdou: Jaroslav Šíma v dějinách české sociologie (Sociologický časopis/Czech Sociological Review 47, 2011, 5: 967–989); Sociologická čítanka III. (Brno 1968); Marie Suchánková: Česká sociologie náboženství (buržoazní provenience do roku 1945) (Ateizmus 5, 1977, 1: 49–61; 2: 163–176; 3: 277–291).

Zdeněk R. Nešpor