Kult
kult – (z lat. cultus = vypěstěný, vzdělaný) – ritualizovaná vazba na posvátný objekt, která spočívá v ustáleném komplexu symbolů a verbálního i neverbálního chování (hlavně gest), doprovázeného pocity a postoji uctívání, zbožňování, pokory, bázně. Kultovní chování není účelové v běžném slova smyslu, má expresivní význam (B. Malinowski, 1954). Komunikační vazby mezi lidmi v něm mají sekundární, zprostředkující úlohu. K. zajišťuje kontakt s něčím, co nelze plně racionalizovat, má mysteriózní charakter (G. H. Mead, 1934). K. nejsou pouze pěstováním asertivity na obranu vůči strachu z posvátného objektu ani jiným soc. účelovým jednáním, včetně navázání lidského kontaktu, vytvoření atmosféry solidarity. Platí to i o k. přír. národů (S. K. Langer, 1948). Přitom kultovní chování patří k primárním lidským, resp. spol. potřebám. Každý k. má v podstatě náb. charakter, vyděluje ze světa „posvátné“ a staví je do kontrastu k „profánnímu“ (viz též posvátné a profánní). Typické náb. k. se koncentrují na vyšší bytost nazývanou většinou bohem. V monoteistických náboženstvích se vydělují dílčí k. vztahující se k „svatým“ (viz např. mariánský kult), které vznikají v podstatě tím, že někdo vytvoří výrazný vzor náb. chování, který je náb. institucí uznán a propagován a většinou kolem něho vznikne mýtus. Podobně může k. vyrůst i kolem důležité převratné události kolekt. i individ. života (počínaje zázrakem a konče narozeninami, sňatkem, úmrtím apod.). Výchozím bodem náb. k. jsou dogmata, ale životnost k. je postavena na vykonávání systému rituálů, často dosti složitých a zčásti proměnlivých. Vývoj náb. k. většinou probíhá od relativně spontánních projevů (vzývání vlastními slovy, gesty, zpěvem, tancem apod.) přes standardizaci těchto projevů (předepsání modliteb, písní, forem pokání atd.) a jejich vzájemné skloubení až po úplnou institucionalizaci k. (vytvoření náb. organizace, stanovení místa konání obřadů, stanovení svátků apod.). K. většinou obsahují individ. i kolekt. rituály, jejichž neplnění bývá provázeno sankcemi, což ovšem závisí na charakteru daného náboženství a dané kultury. Společné vykonávání k. posiluje skup., příp. spol. integritu a účastní se neformální soc. kontroly. Podle T. Parsonse (1949) při kultovních výkonech dochází k manifestaci společných postojů a tato manifestace tyto postoje posiluje, upevňuje a zároveň účastníky dovádí k sebeuvědomění a k vytvoření morálního společenství. K náb. k. se jako součást rituálů pojí mytologie jako intelektuální výraz náb. postojů a interpretace náb. činů. Termín k. se používá v analogickém smyslu s náb. pojetím v rámci uvedeného širokého vymezení i v tzv. občanském náboženství (viz např. kult rozumu) a světském náboženství, kde se hovoří zejm. o kultu osobnosti, jehož podstatou je adorace výrazné polit. osobnosti, její uctívání jako „boha“.
cult culte Kult culto
Literatura: Parsons, T.: The Structure of Social Action. Glencoe, Ill. 1949; Robins, T.: Cults, Converts and Charisma. Newbury Park, Calif. 1988; Stark, R. – Bainbridge, W. S.: The Future of Religion: Secularization, Revival, and Cult Formation. Berkeley, Calif. 1985; Wach, J.: Types of Religions Experience, Christian and Now Christian. Chicago 1952; viz též sociologie náboženství.