Kriminalita
kriminalita – (z lat. criminalis = zločinný; to z crimen = zločin) – též zločinnost – výskyt trestného chování neboli chování kriminálního, vyjádřený souhrnem trestných činů spáchaných ve společnosti. Pojem je vymezen platným trestním právem, které stanoví, jaké protispolečenské chování se vzhledem ke své nebezpečnosti považuje za trestné činy, případně za další kategorie deliktů stíhaných soudními orgány. K. je jedním ze soc.-patologických jevů (viz patologie sociální, deviace sociální). Rozlišuje se k. zjevná, která je statist. registrovaná, a k. skrytá, latentní, o které se bezpečnost, prokuratura a soudy z různých důvodů nedovědí. Většina spáchaných trestných činů vychází najevo a stává se předmětem trestního stíhání, blíže neurčená část k. však zůstává latentní. Na rozsah latence k. má vliv zejm. důvěra občanů v bezpečnostní orgány, obava ze msty pachatelů, reakce spoluobčanů na oznamování trestné činnosti a kriminální citlivost ve společnosti, kterou se rozumí míra tolerance k porušování zákonů. Stav, dynamika a struktura k. se analyzují na dlouhodobých časových řadách statist. údajů o registrovaných trestných činech a stíhaných a odsouzených osobách a stanovují se prognózy budoucího vývoje. Struktura k. se vyjadřuje poměrem jednotlivých skupin trestných činů, např. proti veř. pořádku, proti životu a zdraví, proti majetku. K. se analyzuje též podle územního rozložení, podle demogr. a socioprofesních kategorií pachatelů, zjišťuje se rozsah recidivy, tj. opakování trestné činnosti poté, co byl pachatel již odsouzen, zkoumají se specifika k. mládeže (viz delikvence). Příčinami a prevencí k. se zabývá kriminologie.
Ve většině průmyslově rozvinutých států i v rozvojových zemích dochází v posledních desetiletích k prudkému vzestupu k., který je dáván do souvislosti s procesy industrializace, urbanizace a migrace a s demogr. změnami. Mezi nové jevy v k. ve světě patří terorismus, organizovaný zločin, hosp. trestná činnost nadnár. organizací, růst zločinnosti spojené s drogami, trestné činy využívající nebo poškozující počítače, ničení životního prostředí, vandalismus. Moderní přístupy zdůrazňují komplexnost boje s k., rozvíjí se vědní obor viktimologie, zabývající se zkoumáním obětí trestné činnosti. Většina států publikuje údaje o počtech spáchaných trestných činů a o odsouzených osobách v oficiálních nár. statist. ročenkách. Orgány OSN provádějí komparativní studie o stavu k. v členských zemích, problémem je však její různé vymezení podle zákonodárství jednotlivých států. Při mezinár. komparaci se proto přihlíží při vymezení pojmu k. k soc., ekon. a kult. zvláštnostem a tradicím jednotlivých zemí.
criminality criminalité Kriminalität criminalità
Literatura: Bottomley, A. K. – Pease, K.: Crime and Punishment: Interpreting the Data. 1986; Box, S.: Power, Crime and Mystification. London 1983; Cambell, A.: The Girls in the Gang. Oxford 1986; Cohen, S.: Visions of Social Control: Crime, Punishment and Classification. Oxford 1985; Cornish, B. D. – Clarke, R. V. eds.: The Reasoning Criminal: Rational Choice Perpectives on Offending. New York 1986; Dear, M. – Wolch, J.: Landscape of Despair. Princeton 1987; Flowers, R. B.: Women and Criminality: The Woman as Victim, Offender and Practitioner. New York 1987; Gibbons, D.: The Criminological Enterprise: Theories and Perspectives. Englewood Cliffs, N. J. 1979; Hindelang, M. J. ed.: Violence of Personal Crime. Cambridge, Mass. 1978; Prins, H.: Offenders, Deviations or Patients? London 1980; Redo, S.: The United Nations Crime Trends Surveys. International Annals of Criminology, 24, 1986.