Terorismus

terorismus – (z lat. terror = strach, hrůza, hrozba) – termín používaný v poslední době poměrně široce k označení násilí v malém měřítku, provedeném proti jednotlivci i státní moci. Jde o morálně zdůvodňovaný čin, který mívá provokativní charakter, podobu otevřeného výsměchu proti přijatým normám chování, což jej odlišuje od jiných forem násilí. Ve starověku se vyskytoval předobraz t. – násilí proti vládci reprezentujícímu tyranii (vražda tyrana). Klasičtí polit. teoretici považovali takový čin za v podstatě morální problém, spojený s faktem, že zákonná pravomoc byla vázána na úřad vládce a platných mechanismů pro jeho sesazení bylo velmi málo. Nicméně zabití vládce, i když byl tyran, bylo vždy nepřijatelné. Pro podobnost monarchické a patriarchální legitimní struktury byla královražda blízká otcovraždě, takže se na ni vztahovalo univerzální tabu.

Moderní stát usiluje o abstraktnější formy zákonitosti, které nejsou přímo spojeny s personálním panováním, ale jak zdůrazňuje Max Weber, stát má monopol na legitimní násilí. Zabít reprezentanta státu, porušit stanovená pravidla, byť s rizikem vlastní smrti, ve jménu nějaké daným státem neuznávané ideje (např. v naději na vytvoření státu nového) je nepřípustné. V očích veřejnosti jsou normy porušeny dvojnásobně, jestliže se ukáže, že oběti teroristických činů nebyli z hlediska ideologie teroristů tím pravým cílem, tj. legitimními zástupci jimi neuznávaného státu. Uchylování se k takovým zástupným obětem je pro t. ovšem charakteristické a odpuzuje více než vysoká míra použitého násilí. Na druhé straně bývá poukazováno na to, že vyhlazování národů, masové vykořeňování etnických a rasových skupin, mučení vězňů, konfiskace, drancování apod. prováděné v moderní době některými státy dosáhlo astronomických měřítek ve srovnání s vraždami, únosy a krádežemi, které provádějí teroristé. Stejně jako dříve bývala královražda zdůvodněna pocitem, že král zneuctil svoje poslání, teroristé moderní doby chápou ustanovené normy jako opory špatného spol. řádu, evokujícího strach (přáním teroristů je, aby ostatní viděli nepřítele tak, jako oni sami). Své činy zdůvodňují přesvědčením o zatajených hrůzách platného pořádku, vylíčením státu jako „papírového tygra“, vytvářením podmínek pro formování masového hnutí. Prezentují je jako heroický příklad, jenž má široce inspirovat, provokovat státní represe ukazující všem krutost úřadů (kterou předtím viděli jen teroristé). Očekávaným efektem je vyvolání spontánní masové kontramobilizace. Teroristická křídla nacionalistických hnutí někdy význačně přispívají k polarizaci kolem kolekt. identit. Mezi nejdůležitější akce teroristických skupin patří ty, které katalyzují vnitrostátní konflikt a o nichž se předpokládá, že uspějí spíše, je-li vyzývána obecná, ne třídní vzájemnost.

Pojem t. má v současné době poměrně široký obsah a je spíše lidovým označením násilí jako součásti extrémního polit. jednání než věd. kategorií, pod kterou by se skrýval jasně vymezený model jednání. Za t. jsou někdy považovány i ryze rasově, etnicky i jinak motivované činy malých extremistických skupin, které určují taktiku násilí a plánují je v tajnosti. Tato aktivita mívá charakter apolitické kriminality. Pokud jde o tajné účastníky polit. motivovaného teroristického činu, většinou členy tzv. podzemních skupin, v období izolace od širšího polit. hnutí rozvíjejí často interní subkulturu, neproniknutelnou pro lidi vně, jejíž polit. cíle se stávají stále obtížněji poznatelné. Představitelé státu, kteří jsou terčem polit. t., často zmenšují tajuplný význam takových teroristických skupin veř. nařčením, že ve skutečnosti jde o „agenty nepřátelského státu“. Někdy se ale teroristické skupině podaří skutečně získat skrytou podporu nějakého státu a lze ji pak těžko odlišit od tajně rekrutované, státem vycvičené a řízené skupiny. Někdy se t. přetváří v partyzánskou válku a teroristické akce pak vytvářejí počáteční nebo konečnou fázi decentralizovaných ozbrojených bojů. Jádrem malých, tajných násilnických skupin bývají i opoziční intelektuálové, jejichž záměr zorganizovat masové hnutí ztroskotal (někdy i po počátečním úspěchu) – klasický vzor nalezneme ve vývoji rus. revol. t. na konci 19. st. Rostoucí izolace takových teroristických skupin od masové polit. aktivity je pak vede ke zmíněnému vytváření vlastní subkultury včetně rozvíjení vlastního jazyka, neproniknutelného pro lidi vně skupiny (často i pro účastníky širšího spol. hnutí, z něhož takové skupiny vzešly). Jejich členové jsou vzájemně vázáni velkými podstupovanými riziky, zmíněným tajemstvím, izolací od vnějšího světa a vlastní subkulturou, ale i sebeuctíváním v heroickém boji, snahou vyhnout se konfrontující porážce. Teroristické skupiny jsou tedy vlastně specif. případem tajných společností, často mají rysy sekty a pěstují kontrakulturu. Vyskytují se ale i případy individ. teroristů, kteří nejsou svázáni s žádnou skupinou.

terrorism terrorisme Terrorismus terrorismo

Literatura: Ford, F. L.: Political Murder. From Tyrannicide to Terrorism. Cambridge, Harvard University Press 1985; Rubenstein, R. E.: Alchemists of Revolution. Terrorism in the Modern World. New York 1987; Venturi, F.: Roots of Revolution. A History of the Populist and Socialist Movement in Nineteenth Century Russia. New York 1966.

John Markoff