Křesťanství

křesťanství – (odvozeno od jména Kristova, což je původně titul, protože řec. christos = pomazaný; je to přímý ekvivalent hebr. mašíach = mesiáš) – široký náb. proud vyznavačů víry Ježíše Krista, který je považován nejen za náboženství, ale za typ civilizace rozšířený primárně v evrop. prostoru. K. je evrop. kult. dědictvím a zároveň je v jistém smyslu tvůrcem daného typu kultury. Jako náboženství má k. řadu vnitřních variant. Dnes má zhruba 1 200 mil. stoupenců (z toho asi polovinu římskokatolíků, 400 mil. protestantů, zbytek tvoří většinou pravoslavní). Za křesťana je považován každý, kdo podstoupil křest. Historie k. začíná narozením Kristovým, od kterého se většinou počíná datování našeho letopočtu. Původní stoupenci Kristovi se označovali jako jeho učedníci, vyvolení apod. Jméno křesťané získali ve stylu antického světa podle uctívaného božstva. Křesťanské náboženství je monoteismem. Dnes zahrnuje církev římskokatolickou, církev řeckokatolickou, řadu denominací v rámci protestantismu, vyznavače pravoslaví, tzv. východní církve (např. arménskou, etiopskou atd.), řadu náb. organizací i sekt. K. se zformovalo v Palestině z nekonformních judaistických skupin a rozvíjelo se zpočátku v rámci judaismu a souběžně s ním, brzy ale dochází k oddělení a k šíření v řec. a římském prostředí. Z pronásledovaného náboženství se ediktem milánským stává r. 313 státně uznávaným náboženstvím. Za Theodosia se mění v náboženství vládnoucí. V době pozdní antiky, po celý středověk a v raném novověku silně určovalo kult. i životní styl evrop. společnosti. Z Evropy se rozšířilo do Ameriky, Austrálie, postupně s kolonialismem i do dalších světadílů. Na Blízkém východě hodně ztratilo ve prospěch islámu, podobně v celé sev. Africe. Do 19. st. převážnou část křesťanů tvořili příslušníci germánských, románských a slovanských národů. Dnes se těžiště k. začíná přesouvat mimo Evropu a probíhá proces sjednocování křesťanské věrouky (viz ekumenismus). K. prokázalo vysokou schopnost adaptace. Někdy se ovšem hovoří o uzavření křesťanské éry procesem sekularizace. Pro smíšení s prvky výrazně mimokřesťanskými bývá samotný pojem k. uváděn v pochybnost (např. Sörenem A. Kierkegaardem).

Původní k. bylo neseno ideami obnovy jednoty lidstva jako rodu v Ježíši Kristu, myšlenkami lidské solidarity a obnovy přirozeného vztahu mezi lidmi navzájem, mezi lidmi a přírodou a mezi lidmi a Bohem. Tyto hodnoty jsou znovu a znovu odkrývány, zvl. v moderních teologických směrech. Vlastní dogma křesťanského náboženství je postaveno na víře ve spasení skrze Ježíše Krista, který svou mučednickou smrtí vykoupil hříchy lidstva, v jeho druhý příchod na zemi a v existenci posledního soudu a vytvoření nebeského království. Bůh je sice jeden, ale vystupuje ve třech podobách: jako Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý. Křesťanská věrouka obsahuje jako většina náboženství i vlastní, křesťanskou etiku, která se stala základem obecně akceptované etiky v našem civilizačním rámci. Zákl. myšlenky k. jsou obsaženy v bibli, která se dělí na Starý zákon, převzatý z judaismu, a Nový zákon, který je specif. křesťanský.

Christianity christianisme Christentum cristianesimo

Literatura: Eliade, M.: Histoire des croyances et des idées religieuses. Paris 1976; Hromádka, J. L.: Křesťanství v myšlení a životě. Praha 1931; Johnson, P.: A History of Christianity. New York 1976; viz též náboženství.

-- Aleš Sekot