Subkultura mládeže

subkultura mládeže – typ subkultury vázáný na specif. způsoby chování mládeže, na její sklon k určitým hodnotovým preferencím, akceptování či zavrhování určitých norem, životní styl odrážející podmínky života. S.m. lze smysluplně vymezit a pochopit pouze ve srovnání s hodnotami, chováním a životním způsobem dospělých v jedné a téže společnosti. Většinou se předpokládá, že s.m. vzniká tam, kde se hist. a situačně zvýrazní odlišnosti životní filozofie a životního stylu mladých natolik, že se vytvoří specif. kulturní vzor chování. V zásadě ale každá kultura obsahuje pravidla a normy chování pro jednotlivé věkové skupiny, zejm. pro mládež. U většiny přír. národů musí mladí lidé projít specif. iniciačním obřadem, aby byli přijati do skupiny dospělých, s čímž je spojen imperativ změny chování. S.m. je zde zřetelná a obecně akceptovaná. V dnešních společnostech našeho kult. okruhu je oproti tomu rozhraní mezi mládím a dospělostí plynulé. Událostí, které mohou sloužit jako kvazi iniciační rituály, je sice mnoho (sňatek, vstup do zaměstnání, vojenská služba, porod, smrt rodičů), nejsou však již chápány jako závazný důvod pro změnu chování. Není jasné ani to, jak mají být mladí lidé klasifikováni, jak interpretovat jejich chování. Normy a vzory tohoto chování jsou jen jedním z mnoha stylotvorných prvků životního způsobu společnosti a nejsou vyhrazeny jen pro mládež (např. „mladou módu“ mohou nosit i šedesátníci, obdobně mohou tančit stejné tance a zpívat stejné písně jako mládež, mohou stejně stylizovat své chování a myšlení apod.). Někteří autoři proto s.m. v obecné poloze, jako výraz existence konzistentního uspořádání kulturních prvků spojených jen s mládeží, neuznávají a rozlišují jen dílčí modifikace v životě mládeže, plnící obvykle spol. integrativní funkce. O s.m. hovoří pouze ve vztahu k hnutím mládeže, tedy životním filozofiím a stylům s výraznými rysy soc. protestu, kontrakultury, hledání alternativního přístupu k životu. Takové rysy má subkultura beatniků, hippies, punku atd. F. H. Tenbruck navrhuje, aby termín s.m. byl nahrazen pojmem „dílčí kultura“, čímž by byla lépe vyjádřena kult. sounáležitost mládeže s celou společností. S-gie by se neměla podle něho zabývat jen tím, čím mládež v daném okamžiku je, ale především tím, čím se jako generace stane, resp. může stát, tedy pravidly transformace životního stylu mládeže v životní způsob dospělých.

Zájem o s.m. v obecném smyslu byl podnícen v 50. l. výsledky zkoumání M. Abramse, který poukázal na význ. specifika spotřebního chování mládeže, na jejich nezávislost na konzumních zvyklostech dospělých Britů. Pro podnikatele to bylo signálem pro rozvinutí svébytného „trhu mladých“, „trhu teenegerů“, sociologové obrátili pozornost na životní styl teenegerů, jejich trávení volného času apod. I když Abrams upozorňoval, že markantní rozdíly v životním stylu mladých a starých nezakládají relevantní rozpory a konfliktní jednání a že tyto styly mezi sebou geneticky souvisejí, byly jeho výzkumy pokládány za důkaz existence svébytné s.m., nepodléhající autoritě, normám a hodnotám dospělých. K těmto názorům přispěl i vznik nových výrazných skupin a hnutí, v poválečné Anglii např. tzv. Teddy boys, v USA beatniků. Tyto s.m. byly pojímány jako relativně koherentní sociokult. soustavy, které v rámci společnosti představují svět sám pro sebe (R. R. Bell). Jejich základem je skup. odezva na individ. soc. zatížení dospívajícího jedince, funkcí s.m. je usnadnit přechod z dětství do plné dospělosti (T. Parsons). Z pozic strukturálního funkcionalismu spojil S. N. Eisenstadt existenci s.m. se změnami v rodině: industriální společnost podle něho oddělila děti od rodiny a vytvořila anonymní síť institucí pečujících o jejich výchovu a vstup do společnosti. Tyto instituce jsou sice určeny pro mladé, nejsou však jimi kontrolovány, mladí lidé mají marginální mocenský i soc. status. S.m. vytvářejí autonomní struktury zmírňující tenze, které z marginality plynou, eliminující nejistoty a obavy mládeže a plnící v zásadě pozitivní spol. funkci, neboť usnadňují postupné převzetí statusu a role dospělých. Tyto koncepce však byly od počátku kritizovány vlivnou skupinou sociologů (F. Elklinem, W. A. Westleyem, D. R. Millerem, G. E. Swansonem), kteří na základě brit. i am. výzkumů dokládali, že pro mladé lidi mají většinou větší význam uznávané rodinné a autokrativní hodnoty, normy a cíle než hodnoty a normy vrstevnických skupin. L. von Friedeburg v polemice s R. Königem zdůrazňoval, že hodnoty, normy a vztahy mladých lidí jsou většinou volné, málo strukturované a obvykle se odvolávají na hodnoty a normy dospělých. Obdobné stanovisko zaujímal i F. H. Tenbruck.

Od poloviny 70. l. se méně hovoří o jednotné s.m. a více se opět zdůrazňují odlišnosti mezi jednotlivými soc. a kult. vymezenými skupinami mládeže. Autoři dodnes vlivné práce Resistence Throught Rituals (1976) zdůrazňují, že symboly s.m. nejsou ani tak výrazem rezistence adolescentů vůči rodičům, způsobem konfrontace se světem dospělých, jako výrazem jejich rezistence vůči třídně rozdělené společnosti. Představují odmítnutí světa, hodnot a životních vzorů středních tříd a jsou specif. způsobem identifikace s vlastní, tj. většinou děl. třídou, ze které se v 50. l. rekrutovala většina „teds“, v 60. l. většina „mods“ a hippies a v 70. l. většina punků, skinheads a rockerů. Uvedená práce i celá tzv. „nová vlna“ v subkult. teoriích nepochybně přeceňují fenomén rezistence i jeho třídní charakter, ukazují však, že s.m. nelze analyzovat jen v kategoriích socializace, sociálního zrání apod., že je třeba vzít v úvahu i širší soc. a hist. souvislosti. I. S. Kon projevil koncem 60. l. názor, že jednotná s.m. je v třídních společnostech mýtem, připustil však, že vedle třídně a soc. podmíněných znaků mají všechny skupiny mládeže některé společné sociokult. znaky, které je odlišují od dospělých. K témuž závěru se klonili i další sociologové mládeže bývalých zemí sov. bloku (např. I. V. Beztužev-Lada, F. Mahler, v bývalém Československu A. Jurovský, E. Freiová aj.). Sám pojem s.m. byl v těchto zemích vytlačen ze s-gického jazyka.

youth subculture sous-culture, subculture de la jeunesse Jugendsubkultur subcultura giovanile

Literatura: Abrams, M.: The Teenage Consumer. London 1959; Brake, M.: The Sociology of Youth Culture and Youth Subcultures. London 1980; Brake, M.: Comparative Youth Culture. London, New York 1987; Elklin, F. – Westley, W. A.: The Myth of Adolescent Culture. American Sociological Review, 20, 1955; Hall, S. – Jefferson, T. eds.: Resistance throught Rituals. London 1976; Kabátek, A.: Mládež, generace, kultura. Sociologický časopis, 5, 1989; Yinger, J.: Counterculture and subculture. American Sociological Review, 55, 1960.

-- Aleš Kabátek