Symbol
symbol – (z řec. symbolon = směs, poznávací znamení, odvozeno od symballo = spojuji) – obecně je to pojem, gesto, děj, zvuk, věc, geometrický obrazec, barva, apod., pokud působí jako podnět se zástupnou funkcí, resp. znak, který znamená ještě něco jiného, než co přímo vyjadřuje, z něhož může být něco poznáno nebo vyvozeno. To je široké konvenční pojetí s., který je v tomto smyslu reprezentován např. napsaným slovem, chemickou značkou apod. V užším pojetí s. je chápán jako náboženský, resp. esoterní fenomén, o němž bude dále pojednáno. Podle B. Mosera (1986) je pojem s. nedefinovatelný, neboť je dialogického druhu, „mluví“, jen když je vnímán, vypovídá jen tolik, kolik ten, kdo jej vnímá, je schopen pojmout, a je tedy vždycky nový. Podle M. Eliada (1952) zrcadlí s. nejhlubší stránky skutečnosti, které vzdorují všem jiným prostředkům poznání. Podle J. E. Cirlota (1962) má způsobilost odhalovat transcendentní pravdy a dávat lidskému poznání dramatický charakter, vyjadřovat tezi i antitezi, tj. ideu jako jednotu protikladů. Proti těmto esoterním pojetí stojí střízlivé sémantické pojetí, které chápe s. jako druh znaku, který je nositelem nějakého významu, slouží dorozumívání a je dohodnutým způsobem asociován s objekty, které označuje (P. Guiraud, 1971). Jedním z teoretiků s. je L. von Bertalanffy (1965), který jej vymezuje jako znak s třemi vlastnostmi: byl volně vytvořen (tzn. že nejde o biol. upevněné spojení mezi znakem a konotovanou věcí), je reprezentativní a je přenášen tradicí. Univerzum s. má autonomní zákony, které nejsou redukovatelné na zákony biologie, psychologie atd. Bertalanffy rozlišuje tyto třídy znaků: a) „signály“, tj. přirozené nebo umělé „spouštěče“ podmíněných reakcí, b) „schémata“, tj. spouštěče instinktivních akcí, které mají povahu „gestaltu“ (viz gestaltismus), c) „symboly“, což jsou znaky s výše uvedenou charakteristikou. Ty dělí na diskurzívní, zahrnující zejm. jazyk jako soustavu konvenčních s. (každé slovo něco zastupuje), a ne-diskurzívní, ke kterým patří mýtus, umění, obyčeje, rituály a jejich materiální znaky. Typickým příkladem ne-diskurzívních s. je křesťanská symbolika. L. von Bertalanffy hovoří o „autonomním životě symbolů“ a uvádí, že vývoj renesančního malířství od Giotta k Tintorettovi, hudby od Glucka k Wagnerovi transceduje psychologii lidského individua, které to všechno vytvořilo, a představuje to, co G. W. F. Hegel míní „objektivním duchem“ a jeho vývojem. S. mohou být nejen tvary, věci, děje apod. vytvořené lidmi, ale i přír. úkazy. Kultura je někdy chápána jako soustava s. a člověk jako bytost tvořící s. Podle E. Cassirera (1944) člověk žije v symbolickém světě, jehož součástí jsou jazyk, mýtus, umění a náboženství.
S. jsou klíčem k podstatě tohoto světa. Ve středověkém náboženství a okultismu, v romantické poezii a v literárném a výtvarném symbolismu na konci 19. st. si člověk vytvořil zvlášť důvěrnou a těsnou orientaci na symboliku života, smrti i kosmu. Plny symboliky jsou nejen gotické katedrály, ale i obyčeje a folklór, pohádky a nejrůznější předměty. Zvláštní pojetí s. se objevuje v klasické podobě psychoanalýzy, kde symptomy neuróz jsou chápány jako s. konfliktů, které je vyvolaly, a v analytické psychologii C. G. Junga, kde se některým s. přisuzuje archetypický původ (viz archetyp). Známá je zejm. psychoanalytická symbolika snů. V s-gii je na teorii s. postaven tzv. symbolický interakcionismus, který se dívá na společnost jako na proces symbolických komunikací mezi soc. aktéry. Z působení s. vychází teorie labellingu, jako symbolické chování lze chápat soc. stereotypy. Studium rituálů a mýtů, kterými se zabývá s-gie, ale především kult. antropologie, je v podstatě studium s. S-gie náboženství, zejm. v plánu komparativní religionistiky, odhaluje a interpretuje s., s-gie umění analyzuje symboliku uměl. děl apod. Specif. procesem vytváření a používání s. je např. heraldika.
symbol symbole Symbol simbol
Literatura: Bertalanffy, L. von: On the definition of the symbol. In: Royce, J. R. ed.: Psychology and the symbol. New York 1965; Eliade, M.: Images et symboles: essais sur le symbolisme magico-religieux. Paris 1952; Moser, B.: Bilder, Zeichen und Gebarden: Die Welt der Symbole. München 1986; Phillips, J. H.: Psychoanalyse und Symbolik. Bern, Stutgart 1962; Symbol v lidském vnímání, myšlení a vyjadřování (Sborník příspěvků). Praha 1992.