Relativismus kulturní
relativismus kulturní – teor.-metodol. přístup ke studiu kult. jevů vycházející z předpokladu, že jednotlivé kultury představují jedinečné a neopakovatelné sociokulturní systémy, které je možné popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních hodnot, norem a idejí. Koncepce r.k. se zformovala na počátku 20. st. v opozici k evolucionistické doktríně evropocentrismu, která hodnotila způsob života jiných národů na základě srovnání s normami a hodnotami evrop. kultury. Již něm. etnograf a etnolog L. Frobenius koncepci r.k. anticipoval v řadě svých prací, ale do antropol. výzkumů kultury ji uvedl F. Boas. K relativistickému chápání kultury přivedly tohoto autora lingvistické výzkumy indiánských jazyků, které prokázaly nepoužitelnost schémat vytvořených při studiu indoevrop. jazyků. Na rozdíl od evolucionistických antropologů, kteří považovali lokální kultury za obraz stadií jednotné evoluce lidstva, se práce F. Boase a jeho žáků (R. F. Benedictové, A. L. Kroebera, M. J. Herskovitse, A. A. Goldenweissera aj.) opíraly o pluralistickou koncepci dějin, podle níž se jednotlivé kultury mohou vyvíjet svými vlastními prostředky libovolným směrem a je tudíž nemožné objektivně určit celosvět. platné vývojové stupně kultury celého lidstva. Tento přístup logicky vyústil v kvalitativně nový věd. postoj ke studiu mimoevrop. kultur, vyžadující studium každé kultury jako unikátního fenoménu, který není možné hodnotit prostřednictvím standardů společnosti, z níž pochází antropolog. Koncepce r.k. byla soc. a kult. antropology velice rychle přijata a stala se jedním ze zákl. postulátů moderní antropologie 20. st. Na jejím dalším rozpracování měli v průběhu 60. a 70. l. velký podíl zejm. představitelé am. nové etnografie (kognitivní antropologie, symbolické antropologie, etnosémantiky a etnovědy), kteří v intencích doktríny r.k. vypracovali řadu nových metod a technik terénního výzkumu, usilujících o popis a interpretaci kultury z perspektivy členů zkoumané společnosti (tzv. emickou deskripci kultury).
V antropol. výzkumech kultury je třeba od sebe oddělovat mezikult. r.k., který vychází z předpokladu nerovnoměrnosti vývoje různých národů a unikátnosti jednotlivých kultur, a introkult. r.k., postavený na faktu, že v rámci jedné a téže kultury se jednotlivé oblasti a dimenze rozvíjejí osobitým způsobem. V současné antropologii je možné nalézt 2 zákl. varianty r.k.: 1. tzv. umírněný r.k., který se metodol. sice opírá o nezbytnost výzkumu kult. jevů z perspektivy jedinečných hodnot a norem zkoumané společnosti, ale připouští možnost jejich mezikult. komparace a formulaci univerzálních zákonitostí vývoje a fungování kultury; 2. radikální variantu r.k., která popírá možnost stanovení obecných zákonitostí sociokult. vývoje a ve jménu objektivity antropol. výzkumů požaduje axiologicky neutrální výzkum kultury a nehodnotící prezentaci jeho výsledků. Polit. a etická indiference krajního r.k., která může vést k morálnímu relativismu (viz relativismus etický), byla v 60. l. příčinou ostré polemiky mezi zastánci krajního r.k. a reprezentanty polit. a eticky angažované akční antropologie. Výsledkem těchto diskusí bylo zmírnění vyhrocených poloh r.k. a sblížení obou stanovisek.
cultural relativism relativisme culturel Kulturrelativismus relativismo culturale
Literatura: Bidney, D.: Cultural Relativism. In: International Encyclopedia of the Social Sciences. Vol. 3. New York 1968; Cultural Relativism: Perspectives in Cultural Pluralism. New York 1973; Herskovits, M. J.: (1948) Man and His Works: The Science of Cultural Anthropology. New York 1948, 1973; Horton, R. – Finnegan, R. eds.: Modes of Though Essays on Thinking in Western and Non-Western Societies. London 1973.
Viz též heslo společnost alibistická nebo společnost flagelantská v Petruskových Společnostech (2006)