Vina
vina – negativně obecně či individuálně vnímané, interpretované vědomé či nevědomé porušení zásad, jimiž se řídí vzájemné vztahy lidí, vztah jedince ke společnosti (obci, státu) či k nějaké autoritě právní, morální nebo náboženské. V naší kultuře se nejčastěji mluví o v. ve smyslu právním či morálním. Římské právo rozlišovalo mezi dvěma zákl. formami „zavinění“, z nichž jedna byla důsledkem zlého úmyslu (dolus) a druhá nedbalosti (culpa). Se zlým úmyslem je spojován takový způsob jednání, kdy jednající vědomě škodí, tzn. že ví, že jeho jednání může mít škodlivé následky. V. z nedbalosti je způsobena tím, že si člověk neuvědomuje škodlivé účinky svého jednání (může to být i v. z opomenutí, nekonání), přičemž nedbalost může mít různou intenzitu. V morálním smyslu se v. rozumí buď odpovědnost za něco zlého, nepříjemného, nebo sám zlý čin, provinění proti obecnému dobru. O „politické vině“ se mluví v souvislosti se zanedbáním či lhostejností v počínání polit. vůdců, kteří vehnali celé národy do hrůzných válek či uskutečňovali genocidu jiných národů nebo nepřátel jimi vyznávané ideologie za přispění zfanatizované menšiny či s němým souhlasem „mlčící většiny“. S tím je spojena problematická idea kolektivní viny jako důvodu pro potrestání příslušníků celých národů či všech členů polit. stran, jejichž jménem byly hrůzné činy prováděny.
V. se vyskytuje také ve smyslu náb. nebo metafyzickém. Tomáš Akvinský říká, že v. je „dobrovolná nezřízenost nebo postrádání dobra“. V. může být odpuštěna, ale takové odpuštění předpokládá nejprve účinnou lítost, v katol. prostředí zpověď, pokání a následné smíření. Apeluje se přitom na svědomí, na schopnost a tendenci člověka jasně rozlišovat ve svém minulém i budoucím chování mezi tím, co je třeba přijmout, udělat, protože to je správné, a tím, co je nutno odmítnout jako nesprávné, špatné. Smířením se zde rozumí ten úkon ve vrcholné sféře svědomí, kterému v rovině práva odpovídá obvyklý závazek „náhrady škody“. Tzv. metafyzická vina vyplývá podle K. Jasperse vlastně z existence pocitu solidarity, z přesvědčení, že člověk je spoluzodpovědný za všechno bezpráví a nespravedlnost na světě, zvl. pak za to, co se děje v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím. Obecně existuje předpoklad tzv. existenční viny, kterou na sebe člověk uvaluje, když poruší řád lidského světa, jehož základy zná a uznává jako podstatnou složku své vlastní i obecně lidské existence. V. tedy sice vzniká odepřením poslušnosti nějakému tabu, ale tabu a tabuizace mohly vzniknout jen proto, že vůdcové raných společností poznali a respektovali zákl. antropol. skutečnost, že člověk se může provinit a být si toho vědom. V. bývá často redukována na porušení pravěkého i moderního tabu, na přestupek vůči rodičovským a spol. institucím. Pocit v. je pak možno chápat jen jako pouhý následek strachu před trestem a pokáráním uvedenými instancemi.
Rozdíl mezi výkladem v. jako přestupku proti obecně uznaným normám, resp. právním normám a morálním normám, a jako pocitu bytostného selhání, který je z hlediska s-gie otázkou míry identifikace s danou normou, resp. otázkou míry socializace, povýšili někteří antropologové na kritérium rozdílů kultur. R. F. Benedictová (The Chrysanthemum and the Sword, 1946) dichotomizovala kultury podle toho, zda se opírají o „stud“ nebo o v. V „kultuře studu“ se lidé trápí kvůli důvodům svých činů, kvůli tomu, co a proč poškodili, ukládají si vnitřní sankce a zároveň si silně připouštějí mínění okolí, které uvažuje stejným způsobem. „Kultura viny“ staví na samotném činu, na tom, že je přestoupením daného zákona, jehož důvody jsou někdy skryté. Podle M. Meadové, která rovněž používá tuto typologii kultur, lze většinu přír. národů přiřadit k prvnímu typu, ke „kultuře studu“, zatímco náš křesťanský svět je typickou „kulturou viny“. Částečné empir. potvrzení této hypotézy lze nalézt v Kluckhohnově a Leightonově výzkumu indiánských a „bílých“ dětí – ve zjištění, že první jsou výchovou nuceny řídit se určitými vzory chování, druhé dělají to, co vyplývá z přír. podmínek. Vyskytují se ale i zcela protichůdné pohledy na přír. národy – např. H. Kelsen (1941) charakterizuje naopak „primitivní systém“ kategoriemi v. a trestu. Zmíněné koncepce jsou kritizovány za zjednodušování, často z psychol. a psychoanalytických pozic. Podle S. Freuda (Das Unbehagen in der Kultur, 1930) je pocit v. nejvyšším znamením vývoje kultury a pro jedince je důležitý proto, že se za něj platí ztrátou štěstí. Z psychoanalytických poznatků mj. vychází sociologie emocí, která se zabývá otázkou v. (vedle tradiční sociologie morálky a sociologie náboženství).
fault, guilt, blame, culpability faute, tort, culpabilité Schuld, Verschulden colpa
Literatura: Buber, M.: Vina a pocit viny. In: Buber, M.: Bolest a naděje. Praha 1992; Jaspers, K.: (1965) Otázka viny. Praha 1991; Singer, M.: Shame and Guilt. A Psychloanalytic and Cultural Study. Springfield 1953; viz též sociologie morálky, sociologie emocí.
Viz též heslo společnost alibistická v Petruskových Společnostech (2006)