Chování
chování – reakce jakéhokoli systému na změny prostředí či situace. Lidské ch. je projev životních aktivit jedince, odpověď na takové změny. Soc. relevantní ch. je reakce, která vnější prostředí, především vztahy dalších zúčastněných osob, zároveň mění. Alternativně užívaný termín společenská činnost označuje aktivity směřující přímo ke změně postojů a ch. jedinců a skupin (J. Szczepański, 1966). Činnost je však obvykle posuzována vzhledem k jejím původním cílům, ch. vzhledem k daným potřebám nebo spol. normám. Termín sociální chování označuje buď podmíněnost většiny lidských aktivit společenskými a skup. vlivy (a je tedy poněkud redundantní), nebo ty aspekty aktivit, které podléhají obvyklému morálnímu hodnocení. To převážně zdůrazňuje nikoli vnější podmínky nebo subjektivní záměry ch., ale jeho důsledky. Tak lze rozlišovat prosociální chování, které spol. žádoucí vztahy a situace ustavuje, asociální chování, které příslušné normy nerespektuje, a antisociální chování, cíleně namířené, což je ch. proti ostatním členům společnosti nebo i vlastní skupiny. Ch. tedy může znamenat nejen biol. reakci na určitý podnět, ale i hodnotový aspekt činnosti nebo jednání, příp. ch. vůči určitým hodnotám. Soulad ch. s hodnotami a normami určuje míru subjektivního pocitu rovnováhy dosahovaného při uspokojování potřeb (H. Hiebsch, 1976). Davové chování je souhrn reakcí většího, soc. obvykle nestrukturovaného seskupení lidí, umocňovaných procesy soc. facilitace a nápodoby. Vzhledem k tradičnímu zaměření am. s-gie na zkoumání negativních projevů tohoto ch. (např. panika, lynč) má i označení kolektivní chování převážně negativní konotace. Teprve v posledních desetiletích se předmětem s-gického zkoumání stávají i kladně hodnotitelné kolekt. akce. Ch. může být motivovaným nebo bezprostředně nemotivovaným chováním návykovým či habituálním nebo instinktivním (např. při náhlé bolesti), může být vynuceně reaktivní, tj. pasivní, nebo v tech. smyslu neúčelné (např. rituální).
Analýza ch. rozlišuje odpověď na událost, která tuto odpověď determinuje, odezvu na nezbytnou, ale nikoli dostačující událost, při níž dochází k reakci na určující příčinu výskytu této události (R. L. Ackoff, 1971), akt či úkon, kauzálně vyplývající z autonomních změn systému, organismu nebo osobnosti, a operaci či následnost jednoduchých úkonů spjatou s nějakým cílem. Přijetí určitých cílů předpokládá sebeuvědomění i přístup k nezbytným prostředkům jejich dosažení. Je základem tzv. aktivní orientace (A. W. Etzioni, 1968). Postoj k cílovému objektu v ní musí být spjat s postojem k situaci, k volitelným variantním postupům. Pokud tato orientace vyplývá z osobního rozhodování a výběru, představuje již spíše určitou souvislost jednání. Komplexnější následnost operací zakládá způsob činnosti, následnost dílčích aktivit v různých, každodenním vědomím rozlišovaných oblastech spol. života, způsob ch. související s určitým životním stylem. Ten tvoří zároveň rámec ustálených vzorů chování, které si jedinec osvojuje v procesech socializace a soc. učení. Konvencionální, symbolické označování různých projevů ch. umožňuje získat konceptuální odstup od bezprostředních soc. vztahů, zobecnit důsledky ch. a formulovat hodnoty společnosti i jedince (A. C. Kerckhoff, 1972).
Ch. je ústředním tématem behaviorismu a jeho odnoží. Jejich implicitním ospravedlněním byla zřejmě právě jazyková zvyklost, podle níž se hodnocení vztahuje k přímo kontrolovatelným soc. důsledkům ch. bez ohledu na jeho příčiny nebo záměry. Behaviorismus v psychologii zásadně nezkoumal vnitřní pohnutky ch., a neuspěl proto v jeho predikci. Z něj vycházející behaviorální vědy mají metodol. problémy postihnout osobnost; psychologie osobnosti má vážné potíže při analýze ch. osobnosti (L. Sève, 1976). Představa libovolného „tvarování chování“ (B. F. Skinner – J. J. Holland, 1968) se ukázala mimo laboratorní podmínky nerealizovatelná. Některé behavioristické poznatky a metody jsou nicméně úspěšně využívány při tzv. kontrole ch., zahrnující především jeho utváření a modifikaci. Ta může být zaměřena jak na větší soc. skupiny (např. výchova, propaganda, reklama), tak na tzv. problémové jedince (psychoterapie, nápravná resocializace, modifikace pracovního ch.). Behaviorismus v s-gii, označovaný též jako sociologie chování, redukuje výklad společnosti na analýzu ch. členů malých skupin a nepostihuje jeho širší kulturní (tech.-ekon., ideově polit. aj.) determinanty.
behaviour, behavior comportement Verhalten comportamento
Literatura: Homans, G. C.: Social Behavior: Its Elementary Forms. New York 1961; Kelvin, P.: The Bases of Social Behaviour. London 1969; Mayer, K. W.: Dynamik sozialen Verhaltens. Berlin 1975; Miller, G. – Galanter, E. – Pribram, K.: Plans and the Structure of Behavior. New York 1960; Opp, K. D.: Verhaltenstheoretische Soziologie. Reinbek 1972; Skinner, B. F. – Holland, J. J.: Analýza chování. Praha 1968; Yinger, J. M.: Toward a Field Theory of Behavior. New York 1965.
-- Jan Vláčil