Kontrola sociální

kontrola sociální – konfrontace reálného chování jedince nebo skupiny s kolekt. sdílenými hodnotami a normami tohoto chování, průběžně prováděná účastníky sociální interakce. Zjišťuje deviaci od standardů spol. soužití a jako regulativní mechanismus směřuje k jejich odstranění prostřednictvím sankcí. V původním, teor. nejoprávněnějším s-gickém smyslu zahrnuje nejen dodatečné posuzování soc. přijatelnosti či přiměřenosti určitého chování a případný postih, ale i výchozí informační aktivity o tom, co je považováno za žádoucí. Na rozdíl např. od tech. kontroly se tedy neomezuje jen na jakési přezkoušení, nýbrž je bezprostředně spjata s předem danou možností působit na jiné členy společnosti. Angl. termín „control“, z něhož koncepce k.s. vychází, má také proti našemu jazykovému úzu širší význam ovládání, řízení, moci přikazovat. Koncept k.s. rozpracovali v sepětí s otázkami dominace E. A. Ross (1901), se soc. problémy R. E. Park a E. W. Burgess (1921), se soc.-psychol. otázkami osobní identity G. H. Mead (1925), s kult. vzory G. Gurvitch (1945), soc. skupinou G. C. Homans (1950) a s překonáváním deviantního chování T. Parsons (1951). K.s. může probíhat, podobně jako samočinná regulace, nezáměrně a spontánně. K tomu dochází zcela přirozeně při vzájemném ovlivňování lidí v každodenním styku, kdy možnost užití sankcí je v zásadě rozložena rovnoprávně. K.s. je ustavující součástí vlivu malých skupin na vlastní členy i vnější partnery. Od člena se normativně očekává přizpůsobení skup. zvyklostem, přičemž jeho nonkonformita může mít za následek jak vyloučení ze skupiny, tak inovaci v jejím životě. Tyto zvyklosti jsou jako samozřejmé prosazovány též vůči příslušníkům jiných skupin. Např. podřízení mohou i nevědomky výrazně působit na jednání formálního vedoucího. Jedinec je aktérem k.s., pokud se opírá o nadindivid. platné principy a spoléhá na pravděpodobnou podporu ostatních, třeba i při náhodném střetu s deviantní osobou. Odmítavá reakce na deviaci je v této podobě k.s. zároveň prvotní sankcí. Obsahuje již sama v sobě potenciál nápravy. Trvající konfrontační napětí vyvolává další kolekt. akce k odstranění nesrovnalostí (R. E. Park, 1967).

Druhou stránkou k.s. je proces socializace a sociálního učení. Jedinec bývá současně objektem i subjektem k.s. Provádí cizí a přijímá vlastní rozhodnutí, podrobuje se hodnocení jiných a utváří si vlastní mínění o sobě i ostatních. Souběžně s tím se u něho ustavuje psych. mechanismus sebekontroly. Aktivní účast v procesech k.s. je spjata se soc. odpovědností. Nedostatečné působení k.s. se projevuje jako snížení rozsahu zájmu a citlivosti vůči nežádoucím, normy a hodnoty porušujícím jevům. Všeobecná tolerance k nim je výrazem tzv. soc. koroze, vyúsťující obvykle v rozkladu normativního systému, anomii. K.s. může probíhat, obdobně jako řízení, záměrně a organizovaně. Tak je tomu nejčastěji při mocenském prosazování určitých programových rozhodnutí a skup. zájmů, předpokládajícím schopnost institucionálně zakotveného a při výskytu odchylky vysoce pravděpodobného použití předem stanovených a odstupňovaných sankcí. Vzájemnost interakce je v této podobě k.s. nahrazena jednosměrností vlivu a pro mocenské vztahy příznačnou asymetričností vzájemně využitelných sankcí. Výkon k.s. se opírá o moc, možnost realizovat vlastní rozhodnutí i přes případný odpor, proti vůli ostatních zúčastněných. Zatímco soc. vliv je obecně projevem moci, který nemusí mít jednoznačný, původně určený výsledek (M. E. Olsen, 1968), k.s. je projevem moci sledujícím dosažení přinejmenším implicitně daného cíle zrušení příslušné odchylky. Zatímco řízení představuje usměrněný, o formální hierarchickou organizaci se opírající a s osobním záměrem využívaný vliv, k.s. může být i v rámci takové organizace vykonávána též neformálně, ne zcela uvědomovaně a plošně. Může být jak předem naprogramována, tak zpětnovazebně regulována vlastními důsledky. Jako detekce i korekce, srovnávání dosažených stavů s požadovanými i aktivní odstraňování zjištěných odchylek, je k.s. jednou z ustavujících součástí řízení. V hierarchii řízení je to však právě k.s., jíž je podrobován jeho nižší stupeň stupni vyššímu. Jako takový projev moci k.s. tedy naopak zahrnuje řízení jako svůj zvl. případ. Hrozba korektivních sankcí se navíc vztahuje nejen k fungování organizací, ale i k dalším oblastem spol. života.

Kromě omezování odchylek od stanoveného programu zajišťuje k.s. též institucionalizované řešení či zmírňování soc. sociálních konfliktů, spjatých obvykle s prosazováním takového programu. Její účinnost spoluurčuje postavení zúčastněných, závaznost norem i budoucí vznik a vyústění dalších konfliktů. Přímá a zjevná k.s. probíhá jako donucení, nepřímá nebo skrytá jako manipulace, kterou si její objekt neuvědomuje. Nerovnoprávnost interakce v daných mocenských vztazích je zakrývána autoritou, kterou vůči podřízeným požívá nadřízený. Autorita vzniká buď z neformálního uznání předpokladů pro řídící či jinou vlivnou činnost a schopností reprezentovat zájmy určité skupiny, prokázaných ve výchozí situaci interakce, nebo z prosté skutečnosti, že v příslušné roli je formálně zakotvena pravomoc a příležitost užívat účinné sankce. Autoritu lze považovat i za donucení, k němuž dochází na základě souhlasu donucených (R. Bierstedt, 1954), nebo za výkon moci založený na dobrovolné poslušnosti (P. M. Blau, 1956). Ať už je k.s. založena na autoritě síly nebo síle autority, představuje souvislost průběžného ovlivňování, při němž je jedinec činěn za své chování trvale zodpovědným, a příležitostného hodnocení, při němž se jedinec za svou činnost v určitém okamžiku zodpovídá. Preskriptivní k.s. vychází z explicitně stanovených norem, kontextuální z bezprostřední situace (A. W. Etzioni, 1968). Funkčně difúzní k.s. zahrnuje chování všech členů společnosti nebo skupiny, funkčně specif. se týká pouze nositelů určitých rolí (A. K. Cohen, 1966).

Působení k.s. je jak následné, v laickém pojetí jednostranně postihované jejím ztotožňováním s evidencí, a represivní, postihované ztotožněním a personálním dozorem, tak preventivní a socializační. Socializující působení k.s. (P. H. Landis, 1939) je spjato s individ. přejímáním hodnot a norem, které zprostředkovává. K.s. zahrnuje ovlivňování cílů činnosti, výběru prostředků a postupů, ustavování organizace, produkující žádoucí chování, a konečně podmínek usměrňujících jednání k žádoucím cílům (J. D. Douglas, 1971). Ovládání nebo manipulace vstupních podmínek a informací, soc. vztahů i kult.-tech. prostředí, sloužící jako rámec či implicitní program určitých akcí, zakládá druh komplexní k.s., metaforicky označované jako „ekologická“ (D. P. Cartwright, 1965). Nejvýzn. nástrojem k.s. je řeč (viz jazyk). Svým normativně hodnotovým charakterem se vztahuje ke strukturám nadřízenosti a podřízenosti. Jako prostředek komunikace i moci (W. Breed, 1971) je zároveň závazným modelem sociální komunikace (M. Hartig – U. Kurz, 1971). účinným prostředkem k.s. je též neverbální komunikace (A. Scheflen 1972), v níž paralingvistické reakce představují druh symbolických sankcí, ze soc.-psych. hlediska neméně závažných než sankce jiné.

social control contrôle social soziale Kontrolle controllo sociale

Literatura: Cohen, A. K.: Deviance and Control. Englewood Cliffs, N. J. 1966; Park, R. E.: On Social Control and Collective Behavior. Chicago 1967; Segerstedt, T. S.: Social Control as Sociological Concept. Uppsala 1948; Watkins, C. K.: Social Control. London 1975.

-- Jan Vláčil