Kultura politická
kultura politická – pojem, do kterého se promítají významové dimenze pojmů kultura a politika. Na pojem kultury se lze v této souvislosti dívat jako na vícevrstevný: na nejobecnější rovině označuje ze specif. hlediska veškerou lidskou skutečnost, vyjadřuje objektivační a subjektivační charakter lidské činnosti, schopnost produkovat výtvory, které vstupují do nových koloběhů lidských činností a přinášejí jim hist. dimenzi. Současně pro většinu autorů pojem kultury podtrhuje informační charakter celého procesu, schopnost kultury zpracovávat informace a vstupovat do řízení činností ve všech oblastech. O politice a polit. činnosti je možno říci, že mají svou zákl. osu v integraci procesu vlivu a moci a ve využívání těchto procesů – pokud jsou spjaty s fungováním státu a s jeho institucí a organizací – pro regulaci celospol. (societálního) systému na různých strukturálních úrovních. Problematika k.p. byla jako realtivně nové ohnisko empir. výzkumu v sociologii politiky uvedena G. A. Almondem a S. Verbou (The Civic Culture, 1963). Tento výzkum představuje jednu z cest, které umožňují osvětlit rozdíly mezi polit. systémy v současném světě, osudy demokracie, otázky její stability v jedněch zemích a její lability či jejího potlačení v jiných zemích. Uvedení autoři definují kulturu jako psychol. orientaci k soc. objektům a k.p. pojímají sice jako komplexní, mnohodimenzionální skutečnost, často se však zabývají jejími specif. typy. Vedle pojmu k.p. zavádějí pojem občanská kultura, který charakterizují jako směs různých k.p. a dále vztahem mezi rolí občana a polit. (příp. polit. a soc.) kulturou. Hledisko občana není jediné, z něhož lze ke k.p. přistupovat. Z určitého hlediska je pojem k.p. širší než pojem občanská kultura (např. kultura „politické třídy“ a jednotlivých aktérů v mocenských aparátech není přímou součástí občanské kultury), z jiného je širší pojem občanská kultura, protože ta se neomezuje jen na polit. systém, ale platí i pro oblast soc. systému (občané se účastní řešení soc. otázek) a pro prof. vztahy mezi oběma systémy. Specif. problematiku představují vztahy mezi k.p., občanskou kulturou, institucionalizačními procesy a institucionálními soustavami.
Ve své typologii k.p. rozlišují Almond a Verba 3 zákl. typy: účastnickou k.p., kulturu „podřízenosti“ a kulturu „farní“. 1. V účastnické k.p. (participant political culture, culture de participation) se občané orientují na polit. systém v jeho celku, na vstupy do něj a výstupy z něho a na aktivní pojetí své role. 2. V kultuře podřízenosti (subject political culture, culture de sujétion), charakteristické pro autoritativní společnosti, lidé uplatňují svá očekávání vůči systému (tj. výstupům systému), ale nezaměřují se na vstupy do systému a na aktivní pojetí své role v polit. životě. 3. Farní k.p. (parochial political culture, culture paroissiale) se vyznačuje absencí orientace na systém jako celek, na jeho vstupy a výstupy i absencí aktivních pojetí role v polit. systému. Polit. orientace ve farní kultuře nejsou odděleny od náb., poznávací aspekty jsou nerozvinuté, neexistuje tu očekávání podstatné spol. změny. Jednotlivé typy k.p. odpovídají typům polit. struktury. Účastnická kultura odpovídá demokr. polit. struktuře. kultura podřízenosti autoritativní centralizované struktuře, farní kultura decentralizované tradiční kultuře, organizaci náčelníků, šamanů, rodu či kmenu. Autoři mluví o farní k.p. i v moderní společnosti, pokud si v ní zachovají výrazný vliv společnosti lokální (místní nebo oblastní) komunity, pokud zůstávají ohniskem polit. orientací, namnoze i proti centralizačním a integračním tendencím „státně vymezených společností“. Zdůrazňují, že v občanské kultuře se i při dominantnosti účastnické kultury neruší přítomnost a vliv obou ostatních kultur, že občanská kultura představuje vždy spojení různých k.p. a že existence těchto kombinací není zpravidla negativním jevem brzdícím vývoj demokracie; představuje podle nich faktor stability. Přemíra prvků podřízenosti nebo farní kultury může ovšem brzdit vývoj demokracie, stejně jako přemíra prvků participace, kdy veřejnost zasahuje do řešení všech otázek a množení forem kontroly blokuje výkonnou moc. Jde tedy o nalezení určité rovnováhy mezi mocí těch, kteří vládnou, a kontrolou, kterou vykonávají ti, kdož jsou řízeni. Pojem k.p. se často spojuje s pojmem ideologie, pokud se tato chápe v širokém významu, nikoliv jen jako falešné vědomí. Ale ideologie privileguje poznávací nebo kvazi-poznávací aspekty představ spol. vztahů a jejich sepětí se soc. podmínkami, v nichž aktéři produkují své představy, zatímco pojem k.p. se vztahuje k orientacím k činnostním potenciálům i k samotným činnostem. Klade na stejnou úroveň poznávací, afektivní, hodnotové a normativní aspekty činnostních orientací. Pojem k.p. nezdůrazňuje jeden specif. vztah, jak je tomu u ideologie, nechává otázku vnitřních a vnějších závislostí kult. jevů na konceptuální rovině otevřenou. Z tohoto hlediska se ideologie může jevit jako aspekt kultury, příp. k.p. V l. 1960 a 1961 Almond a Verba zkoumali dotazníkovým šetřením reprezentativní vzorky 5 společností: USA, Velké Británie, Itálie, Německa a Mexika. Měřili jednotlivé stránky občanské kultury, zejm. polit. znalosti, stupeň stranické angažovanosti a snášenlivost k polit. názorovým rozdílům, subjektivní a objektivní polit. kompetenci, způsoby polit. činnosti. Na základě získaných výsledků podávají obraz občanské kultury v jednotlivých zemích.
Obecný model pro analýzu k.p. můžeme vidět v souboru zákl. voleb týkajících se polit. sféry. 1. Vůbec nejdůležitější je volba mezi demokracií a autoritarismem, sama však k.p. dostatečně neurčuje. 2. Nedílnou součástí k.p. nejsou jen polit. preference ve vlastním slova smyslu, ale podstatné je také pojetí vztahů mezi polit. a ekon. systémem, jež se projevují zejm. v rozdělování (je to ekon. proces, do něhož mohou velmi výrazně zasahovat polit. a axiologické vlivy). Některé k.p. dávají přednost spontánní autoregulaci ekon. systému, jiné požadují větší či menší účast vědomého řízení ekon. procesů podle hodnotových a morálních kritérií. Tento rozdílný přístup se v plném rozsahu vztahuje na utváření ekon. a sociální diferenciace. V spontánně autoregulovaných ekonomikách vzniká především na základě ekon. mechanismů a není zvnějška omezována, zatímco vědomě řízené ekonomiky se snaží udržet ekon. a soc. rozdíly v mezích, které řídící instance samy určují. Tuto odlišnost v přístupech lze také vyjádřit jako volbu mezi ekon. systémy s omezenou redistribucí a systémy s rozsáhlou redistribucí. V současných záp. společnostech jsou v popředí zájmu široké veřejnosti otázky rozdělování, zatímco otázky vlastnictví výrobních prostředků nejsou v popředí požadavků polit. hnutí v té míře, jak tomu bylo do konce 70. l., a jsou zpravidla posuzovány z pragmatických hledisek. 3. Třetí podstatnou stránkou k.p. je její vztah k spol. celkům, ke kterým přináleží jedinec. Jde o vztahy k lokálnímu společenství, k státnímu a nár. celku, k mezinár. seskupení. Otázky vztahů k těmto celkům nabývají na významu, když znovu vystupují do popředí nár. emancipační a nacionalistická hnutí, a to zároveň s potřebami restrukturace ekon. prostoru, projevujícími se vytvářením mezinár. seskupení. 4. Další z podstatných rozdílů v polit. orientacích lze spatřovat v tom, že polit. činnost se může orientovat buď na partikulární zájmy – skup., kategoriální, třídní, resp. „stranické“, tj. partikularistickou politiku, anebo na celospol. zájmy a hodnoty. Polit. strany se vzájemně liší tím, jak řeší vztahy mezi svými zvl. zájmy a zájmy a hodnotami zobecnitelnými. 5. V popisech k.p. se často zapomíná na podstatné rozdíly v celkovém pojetí polit. činnosti. Podle stoupenců prvního myšlenkového proudu se polit. činnosti přisuzuje úkol vypracovat hodnotové orientace a na nich stanovené cíle, které má společnost sledovat. Podle druhého pojetí nemá polit. činnost rozhodovat o volbě cílů, ale má pečovat o hladké fungování společnosti a o vytváření podmínek, o jejichž využití pak rozhodují sami jednotlivci; lze mluvit o hodnotově určeném pojetí politiky a o jejím formálně procesním nebo instrumentálním pojetí. 6. K uvedeným specif., samostatným ohniskovým volbám určujícím k.p. je nutno přiřadit, aniž bychom oboje směšovali, umístění jedince na žebříčku levice – pravice, které sdružuje řadu hledisek.
political culture culture politique politische Kultur cultura politica
Literatura: Almond, G. A. – Verba, S.: The Civic Culture. Princeton 1963; Braud, P.: Manuel de sociologie politique. Paris 1992; Dahl, R. A. – Lindblom, C. E.: Politics, Economics and Welfare. N.Y. 1953; Downs, A.: An Economic Theory of Democracy. N.Y. 1957; Gibbins, J. R. ed.: Contemporary Political Culture, Politics in Postmodern Age. London, N.Y. 1989; Schemeil, Y.: Les cultures politiques. In: Leca, J. – Grawitz, M.: Traité de science politique. sv. 3., L'action politique. Paris 1985; Touraine, A.: Production de la société. Paris 1973; Touraine, A.: La voix et le regard. Paris 1978; Touraine, A.: Le retour de l'acteur. Paris 1984.