Pouť

pouť – náb. rituál spočívající většinou v pěším (nebo jinak obtížném) cestování na posvátné místo, převážně na místo zázraků nebo velké náb. tradice, a v modlitbách, bohoslužbách a jiných náb. aktech konaných na tomto cílovém místě. P. jsou svátkem věřících a jsou tradičně spojovány i se světskými zábavami. Ve středověku měly velký význam proto, že iniciovaly komunikaci i na velmi velké vzdálenosti, umožňovaly poznávání cizích zemí a také že byly přerušením jednotvárného života. Pro náboženství měly velký význam proto, že byly spojeny s určitou obětí, s cestovním strádáním, což upevňovalo ve víře, a také proto, že byly jedním z mála prostorově integrujících prvků náb. obce. O velkých procesích, která k p. patřila, se předpokládalo, že jsou velmi účinnou evokací Boha. Největší křesťanské p. se konaly k Božímu hrobu, mohamedánské p. (hadždž) do Mekky. Absolvování p. bylo v křesťanském náboženství někdy ukládáno jako pokání při zpovědi, v islámu byla p. do Mekky dokonce jednou z 5 povinností muslima. Některá poutní místa byla a dosud jsou spojena s velkým věhlasem, koncentrují pozornost svět. veřejnosti, zvyšují prestiž náb. institucí. Katol. církev organizuje od 19. st. slavné p. do Říma (jubilejní roky) a do zázračných mariánských poutních míst (Lurdy, Fatima). Katolíci vykonáváním p. na jedno z nejvýzn. poutních míst získávali určitý spol. kredit (zejm. šlo-li o individ. p.). Spec. význam mají menší místní p., které bývají spol. událostí, příležitostí k setkání příbuzných a přátel, zhodnocením lokálního společenství návštěvou vyššího církevního hodnostáře apod.

P. má i své moderní nenáb. obdoby, většinou s romantickým přídechem. Putuje se k pomníkům slavných hrdinů, básníků, do míst jejich narození, také na tradiční hudební či divadelní slavnosti, a to většinou ve výroční dni, které bývají i státními svátky. I když je cestování méně náročné než dříve, vzniká kolem p. specif. atmosféra, někdy umocňovaná primitivizací, trempským způsobem cestování, bydlení apod. Staré i moderní p. spojuje to, že jsou svázány s určitým mýtem a kultem, s uctíváním osoby, události či místa opakovaným, v podstatě rituálním způsobem. Katolíci putují nejčastěji k místům zázraků, jimž se připisuje nadpřirozená moc uzdravovat tělo i duši, ochraňovat apod. Jedním z cílů takových p. bývá získání upomínky ve formě předmětu nadaného zázračnou mocí pramenící z místa či osoby (vlastně amuletu). Pojmenování „poutník“ se týká nejen dočasné role, resp. plnění náb. úkolu absolvování p., ale symbolizuje také člověka hledajícího ideál, putujícího za nějakým vzorem, ideou. „Věčným poutníkem“ je Ahasver, oblíbená liter. postava. Z hlediska s-gického jsou p. a poutníci především tématem studia marginálních typů komunikací a také projevů davového chování (viz dav), antropologie se o ně zajímá spíše z hlediska srovnávání různých kult. podob analogických rituálů.

pilgrimage pèlerinage Prozession pellegrinaggio

-- Alena Vodáková
-- Olga Vodáková