Role

role – očekávaný způsob chování vázaný na určitý soc. status (R. Linton, 1936). V s-gickém smyslu předem určeného chování a v soc.-psych. smyslu přijatých pravidel jednání (R. G. Dahrendorf, 1965) zprostředkovává r. vztah mezi reálně prováděnými činnostmi jedince a jejich vymezením nadindivid. platnými normami. Bylo by možno chápat r. též v trojjedinosti s-gického neosobního aspektu soc. pozice, soc.-psych. strukturního aspektu sociální interakce a individ. psych. aspektu osobně prožívané činnosti. Kromě již zmíněných přispěli k rozpracování konceptu r. G. Simmel (1910) poznatkem, že společnost může existovat jen jako soubor vztahů soc. generalizovaných osob, vzniklých v soc. interakci a dávajících jí zpětně smysl, G. H. Mead (1934) teorií socializačního přejímání r. generalizovaného druhého (člověk jako role-taking animal), T. Parsons (1937) teorií interiorizace norem spjatých s r., T. M. Newcomb (1950) rozlišením očekávaného a skutečného chování v r., R. K. Merton (1957) charakteristikou specif. situace výkonu jedné r. či více r. (role set), H. R. Turner (1962) upozorněním na aktivní tvorbu r. (role-making animal), D. Katz a R. L. Kahn (1966) vymezením epizody r. a konfliktu rolí, R. L. Coser (1966) zdůrazněním významu distance k r. a E. Goffman svým psychoterapeutickým uplatněním. S konceptem statusu spojuje r. především strukturální funkcionalismus, s konceptem pozice konfliktualismus, s konceptem situace interakcionismus.

R. se ustavují v souběžné normativní specializaci, probíhající ve společnosti, a soc. generalizaci prováděné každým jejím členem (H. Popitz, 1967). Jsou základem odindividualizování a přenosnosti norem. V interakci působí jako kolekt. schémata výkladu jednání, umožňující jeho anticipaci a reciprocitu (U. Gerhard, 1971). Stejně jako s nimi spjaté normy a instituce jsou produktem jednání, jehož funkcí je učinit prostředí prediktabilnějším. Samy nadále umožňují strukturovat toto prostředí podle konceptů subjektivní pravděpodobnosti (P. Kelvin, 1969). Jako určující prvek soc. zkušenosti (B. D. Parygin, 1971) odstraňují nejistotu v očekáváních, zpřehledňují soc. okolí (D. Claessens, 1968) a podmiňují sociální kontrolu. Podle některých světonázorově vyhraněných teorií je institucionalizace jednání v komplementárních r. nerozlučně spjata s odcizením. Instituce jsou v jeho důsledku zvěcňovány jako zcela nezávislá danost, která obdobně jako přír. vlivy omezuje alternativní možnosti jednání (P. L. Berger – S. Pullberg, 1966). Institucionální uspořádání společnosti jako sítě r. získává rétorický charakter zdánlivé samozřejmosti (S. Wolff, 1976). Jiné teorie naopak vycházejí z principiální neuspořádanosti soc. reality (R. Burdon, 1984), nezbytně vyžadující r. jako prostředek individ. i kolekt. kontroly oblastí nejistoty (A. Touraine, 1984). R. podle nich vznikají ze selektivních reakcí různých organizací na tlaky proměnlivého prostředí (M. Crozier, 1977). Jejich ustavení vytváří dial. vztah mezi osobní autonomií a možnostmi manipulovat okolí. Souběžně s těmito procesy se utváří i selektivní vztah osobnosti k různým r. (I. S. Kon, 1988), jejichž komplexita vylučuje naprostou konformitu a může být proto považována za vlastní soc. základ individ. svobody (R. L. Coser, 1991).

Teorie rolí je kritizována za to, že v tomto nejednotně definovaném a možná redundantním pojmu (M. A. Coulson, 1972) vyjadřuje přesocializované pojetí jedince (D. Wrong, 1964), odtrhuje jej od společnosti nebo naopak ztotožňuje realitu r. s osobní realitou (A. W. Gouldner, 1971). Teorie r. chápe její výkon jako hru připouštějící pouze jedinou strategii (M. Crozier – E. Friedberg, 1977) a propaguje tak konformitu, reifikaci a fatalismus. S-gická analýza r. předpokládá předem existující konsensus zúčastněných v definování každé z nich (M. Banton, 1965). Problematiku odcizení redukuje na ztrátu osobní identity, která by právě ze souladu zastávaných r. měla vyplývat. Nepřímo tak přispívá k jakési personifikaci společnosti a přímo k dalšímu teor. zvěcnění jejích institucí. Ve své obvyklé komplementaritě (nadřízený – podřízený) a popsatelnosti představují r. zákl. jednotky organizací a institucí. Identifikují činnosti a vztahy, vymezují soc. kategorie a jsou tak indikátorem skup. příslušnosti. Zajišťují praktickou aplikaci norem v určitém sektoru chování a svou nadosobní platností umožňují kontinuitu plnění organizačních funkcí i při výměně jejich nositelů (R. Brown, 1965). R. mají funkce fixační a operativní (R. Linton, 1945), umožňující instrumentální, expresivní a integrativní řešení problémů (B. J. Biddle – E. J. Thomas, 1966). Lze je podle S. F. Nadela (1957) klasifikovat takto: připsané nerelační (např. věk), relační (příbuzenství), získané nerelační vyjadřující vlastnost (např. rádce), úkol (učitel) nebo expresi (umělec), relační symetrické (partner) nebo asymetrické (vedoucí). Podle normativní povahy mohou být určeny kulturními, k osobě vztaženými normami, mocenskými, k organizaci vztaženými normami a interakčními, k situaci vztaženými normami. Všechny typy norem mohou dále požadovat provedení úkolu a poslušnost, zvládnutí úkolu a kvalitu provedení nebo konečně tvorbu a realizaci hodnot. Kombinací kulturních norem s normami provedení je určena např. socializační r. dítěte, s normami zvládnutí r. rodičů, s normami tvorby vztahová r. charismatického vůdce. Kombinací mocenských norem s normami provedení je určena tradiční r. vojáka, s normami zvládnutí r. pracovníka, s normami tvorby r. politika. Kombinací interakčních norem s normami provedení je určena r. účastníka dopravy, s normami zvládnutí r. učedníka, s normami tvorby kontaktní r. přítele (H. P. Dreitzel, 1968).

R. jsou často spjaty se soc. typy chování a vzory individuality. Ty však na rozdíl od r. připouštějí jistou inkonzistenci jejich výkonů, nemusí mít striktně normativní obsah a být vázány na určité postavení (H. Popitz, 1972). Výkon r. má obvykle charakter epizody vyslání a přijetí určitých požadavků, probíhající v rámci kontinuálně působících organizačních vlivů, a těmito vlivy je také poznamenán (D. Katz – R. L. Kahn, 1966). Součástí takové episody je utváření předpisů (abstrakce), očekávání (anticipace) spjaté s vyslanou i komplementární r., stereotypů (individualizace) a výsledného výkonu r. jejím konkrétním nositelem (R. G. Hunt, 1971). Očekávání r. se internalizací stávají dispozicemi potřeb. R. tak funguje jako schéma motivace (P. T. Secord – C. W. Backmann, 1961). Pluralismus zastávaných r. je zdrojem relativní nezávislosti jedince na každé z nich. Nezbytnost jejich výběrového přejímání a plnění vede k neopakovatelně individ. osobnostní integraci, která je zároveň význ. mechanismem sebeuvědomění (I. S. Kon, 1971) a osvojování vlastní identity (L. Krappmann, 1971). Individualita, osobní sebekontrola a vymezení vztahu k prostředí se utvářejí většinou nikoli v kontrapozici vůči normám a r., ale v jejich rámci. Na rozdíl od divadelního vzoru s-gického konceptu r. nejsou určené r. v každodenním životě po jejich účelovém „sehrání“ tak snadno odložitelné. Silnější než přidělená r. však může být habitus, v jehož projevech opět silnější než bezprostřední situační podmínky může být individ. historie. Soc. identita nemusí být totožná s identitou osobní (G. J. Mc Call – J. L. Simmons, 1966), život v r. může přinášet konflikt se sebou samým (R. E. Park, 1967). Efektivní výkon r. mnohdy předpokládá získání psych. odstupu od této r. (R. L. Coser, 1966). Ideální normativně předepsaná r. se nemusí krýt s aktuálním očekáváním soc. okolí. Racionální jednání v r. může být v rozporu s jednáním předvídatelným. Organizační normy mohou být též výsledkem spontánní interakce (T. Shibutani, 1962), vznik nebo modifikace struktury r. výsledkem vzájemného ovlivňování jedinců v této interakci (H. R. Turner, 1962). Interakce může mít tedy při utváření soc. vztahů větší význam než kauzalita (A. Giddens, 1984). Soc. volba může být důležitější než předpokládané soc. zákonitosti (D. Bell, 1976). R. tedy může představovat také jen rámec interpretace situace a vzájemného přizpůsobení jedinců při „formativní transakci“ jejich jednání (H. G. Blumer, 1969).

role rôle Rolle ruolo

Literatura: Gerhard, U.: Rollenanalyse als kritische Soziologie. Neuwied 1971; Griese, H. M. – Nikles, B. W. – Rülcker, C.: Soziale Rolle. Stuttgart 1977; Haug, F.: Kritik der Rollentheorie. Frankfurt a.M. 1972; Joas, H.: Die gegenwärtige Lage der soziologischen Rollentheorie. München 1973; Kirchhof-Hund, B.: Rollenbegriff und Interaktionsanalyse. Köln 1978; Scheer, K. D.: Zur Kritik der Rollentheorie. Bremen 1976.

-- Jan Vláčil