Vandalismus
vandalismus – (termín je odvozen od jména germánského kmene Vandalů, kteří se zapsali do dějin mimořádně krutým zpustošením Říma v r. 455) – soc.-patologický jev charakteristický logicky nezdůvodnitelným ničením různých věcných hodnot, obvykle jen pro radost z ničení, s tím spojenou zábavou a pocitem překonání životní stereotypie. V. patří obvykle k životnímu stylu adolescentů, různých part i jedinců vesměs mužského pohlaví, zřídka dospělých osob. Předmětem ničení jsou veř. dostupné předměty, parky a jejich zařízení, telefonní budky a seznamy, hroby, vnitřky kostelů a opuštěných budov. Za v. nelze považovat jevy související s válkou, polit. a třídními boji, pogromy apod., i když se jich mnohdy účastní i osoby, které se dříve dopustily vandalských činů, využívající vhodnou příležitost. Za v. nelze pokládat ani rudimentární formy terorismu a šikanování (napadání chodců, dětí, starých lidí apod.), i když tyto jevy spolu často souvisejí a mají zřejmě i některé společné psych. i soc. příčiny. V. nepřesahuje rámec vlastní sebeprezentace a je většinou omezen na získání spol. prestiže uvnitř malé skupiny (party, gangu mladistvých apod.). Může však v sobě obsahovat i náboj spol. protestu, provokace, prezentace ideového programu; jde však vesměs o protest postrádající dimenzi spol. organizované, takticky i strategicky koncipované akce. P. G. Zimbardo (1983) soudí, že v. je projevem potřeby sebepotvrzování u individuí, která jsou v situaci spol. outsiderů a která touží na sebe upozornit. Zimbardo rozlišuje: 1. hrabivý v. (např. rozbíjení automatů se zásobníky mincí); 2. taktický v. (ničení jako prostředek vzbuzování pozornosti nebo vyvolávání reakce – např. vězňové ničící své cely); 3. ideol. v. (např. vyhotování nápisů na budovách obsahujících slogany zaměřené proti vládě apod.); 4. mstivý v. (ničení jako revanš za pokoření, ublížení – např. ničení školní třídy žáky, protože učitel byl nespravedlivý); 5. hravý v. soutěživého charakteru (např. sázka, kdo zničí více lamp pouličního osvětlení, apod.); 6. zlostný v. (ničení objektů jako výraz vzteku nebo frustrace, často zaměřený proti symbolům střední vrstvy, veř. zařízením, automobilům atd.).
V. je akt zvůle, kterou jedinec ukazuje, že jen on sám kontroluje svou moc. S-gicky a kult.-antropol. souvisí v. především s mechanismy socializace, s utvářením pocitu nezávislosti na spol. autoritách. Vandalský čin může být individ. i skupinou vrstevníků chápán jako typický akt iniciace dospělosti. Analogicky může tvořit též součást procesu integrace do deviantní subkultury (viz teorii diferenciální asociace v sociologii deviantního chování), součást boje o pozice v partě či gangu, demonstrace síly a odvahy před skupinou vrstevníků, resp. eroticky přitažlivých osob. E. G. Langová (1976) analyzovala zdroje soc. konfliktů v hledištích fotbalových stadionů a dospěla k názoru, že je lze rozčlenit na: a) vyvolané frenetickým a zfanatizovaným davem příznivců, b) vzniklé jako spontánní reakce na porušení zásad fair play, např. ze strany rozhodčích apod., c) odvozené z činnosti skupin, které si přišly na stadion „zařádit“, d) vyplývající z reakcí předem polit., rasově, náb. či jinak rozděleného publika, řešícího na stadionu spontánně (nebo po předchozí úvaze) své dlouholeté nebo akutně vyvstalé spory. Projevy v., které utkání doprovázejí, předcházejí mu nebo po něm následují, mají svoji tradici, dochází (a to i v mezinár. měřítku) k nápodobě určitých akcí, vytváří se jakási nadnár. subkultura deviace fotbalových fanoušků, jejíž projevy jsou příležitostně kopírovány i mimo oblast sportu a fotbalu, např. v publiku divadel, kin, při koncertech pop-music, ale i při polit. demonstracích apod. Ostudné chování fanoušků F. C. Liverpool a Juventusu nalezlo odezvu nejen v bývalém Československu, ale i v Číně, v SSSR, v Bulharsku, ostré střety jsou známy i z Jižní Ameriky apod. Mnohé z těchto akcí jsou motivovány i individ. a kolekt. prožívanou touhou po publicitě, popularitě (viz též komplex Hérostrata). Nabývají však v těchto případech též podob davového chování, v němž běžné mechanismy motivace i sociální kontroly přestávají působit (viz dav).
vandalism vandalisme Wandalismus vandalismo
Literatura: Čechák, V. – Linhart, J.: Sociologie sportu. Praha 1986; Turner, R. H. – Killian, L. M.: Collective Behaviour. Englewood Cliffs, N. J. 1972; Zimbardo, P. G.: Psychologie. Berlin, Heidelberg, New York, Tokyo 1983.