Jazyk
jazyk – systém znaků (primárně zvukových, sekundárně psaných), které slouží k dorozumění, ke komunikaci v určitém společenství. J., resp. schopnost verbální komunikace, je charakteristický pro Homo sapiens a pro jeho spol. způsob života. Jazyková různorodost, fakt, že existuje velké množství jazykových systémů, souvisí s různorodostí kultury, jejíž součástí j. je. Uvádějí se min. 3 tis. j., tento počet však závisí na dělící čáře mezi j. a dialektem, která není pevně určena. Jako o j. se hovoří i o jazykových subsystémech, často odlišných jen malou částí slovní zásoby nebo stylistikou – jde o tzv. jazyk profesní, jazyk literární, jazyk vědecký (viz též slang). Vedle jazyků přirozených, které se vyvíjejí spontánně a slouží k běžnému dorozumívání mezi lidmi, existují také jazyky umělé, např. esperanto, ido, interlingue (viz intralingvistika). S rozvojem počítačové techniky vznikly tzv. jazyky formalizované, programovací (např. Basic, Pascal, Fortran aj.), určené ke komunikaci mezi člověkem a strojem. Dějiny přirozených jazyků jsou důležitým zdrojem poznání historie společnosti, kultury, civilizace. Ze s-gického hlediska se j. jeví jako typický společenský jev, typický normotvorný systém a spol. instituce (viz sociologie jazyka). J. odráží hodnotové systémy (M. Meadová) a sám je význ. kult. hodnotou. Podle Clyda Kluckhohna je z antropol. hlediska na zemi tolik světů, kolik je j., které umožňují, aby se lidé dostali efektivněji blíže k sobě, mírní soc. tenze. J. je nástrojem pozorování, reagování, sebevyjadřování, srovnávání, kategorizace, selekce. Je prostředkem akce a zároveň se jím přenášejí a formují ideje. Behaviorální rovinu j. zdůrazňoval L. Bloomfield (Language, 1933). Podle Edwarda Sapira (Language, 1921) není j. pouhým prostředkem komunikace ani pouhou reflexí reality, reálný svět je naopak nevědomě budován na jazykových zvyklostech dané komunity, které predisponují určitý výběr interpretace; v jistém smyslu je j. filozofií.
Z hlediska strukturální lingvistiky se j. skládá ze zvukových jednotek (fonémů, fonetických vět) a morfologických, lexikálních a znakových jednotek (morfémů, slov, slovních spojení, vět, větných celků, textu). Tzv. kulturní jazyk (j. literárních společností) má dvě podoby, psanou a mluvenou, které zhruba odpovídají dichotomii „jazyk – řeč“ (langue – parole). F. de Saussure odlišil j. (langue) jako abstraktní, společností vytvořený systém znaků od řeči (parole), která je individ. realizací systému znaků. J. přirovnal k pravidlům šachové hry, zatímco řeč přirovnal ke konkrétním šachovým partiím, které hrají jednotliví účastníci hry. Lidskou schopnost vytvářet artikulované zvukové jednotky, vázané na určité významy, nazýval mluvou (langage). Běžně (laicky) se ale ztotožňují výrazy řeč a mluva a velmi často i řeč a jazyk. Analogickou dichotomii jako je „jazyk – řeč“ vymezil v psychol. rovině tvůrce tzv. generativní gramatiky Noam Chomsky, který hovoří o jazykové kompetenci, tj. sumě jazykových znalostí a pravidel jejich propojení s celým kognitivním systémem, v protikladu ke schopnosti jazyk používat (performance), se kterou souvisí jazykové či řečové chování. Různé subdisciplíny lingvistiky jako vědy o j. studují různé stránky j. Jeho souvislostmi s širším soc. a kult. kontextem se zabývá z jazykovědných disciplín zejm. sociolingvistika. Z nelingvistických oborů se j. kromě s-gie zabývá hlavně kult. antropologie (viz antropologie lingvistická, etnografie řeči, etnosémantika) a teorie komunikace.
language langue Sprache lingua
Literatura: Bickerton, D.: Roots of Language. Ann Arbor 1981; Blount, E. – Sanches, B. G. eds.: Sociocultural Dimension of Language Change. New York 1977; Fishman, J. A.: Language and Society. 1982; Chomsky, N.: Reflections on Language. New York 1975; Kluckhohn, C.: Mirror for Man. New York 1959; Oravcová, M. ed.: Filozofia prirodzeného jazyka. Bratislava 1992; Sapir, E.: (1949) Kultura, jazyk, osobowość. Warszawa 1978; Searle, J. R.: (1968) Czynności mówy. Warszawa 1987; 12 esejů o jazyce. Praha 1971.