Kabala
kabala – (z hebr. slovesa kábbal, resp. kibbel, které znamená přijmout nějaké poselství, převzít podání, tradovat) – druh židovského esoterismu, resp. židovské mystiky (G. Scholem, 1967). K. výrazně ovlivnila fil. myšlení renesance, kdy vznikla tzv. křesťanská k. jako pokus o syntézu k. s novozákonní vírou, a to nejprve v kroužku humanistických myslitelů, později také v reformačním prostředí (J. Reuchlin: De arte cabbalistica, 1513; Ch. Knorr von Rosenroth: Kabbala denudata, 1677, aj.). Za první hist. stopu k. pokládá A. Safran (1966) výrok Mišny, že Mojšíš přijal „kibbel“, tóru (učení, zákon) na Sinaji a předal ji Josuovi a ten pak nejstarším a nejstarší prorokům (viz též judaismus). V tradici k. se v tomto smyslu zdůrazňuje, že Mojžíš přijal od Boha tajné poselství, které pak bylo pouze ústně předáváno z generace na generaci vybraným jedincům, a že toto tajné poselství je vlastní k. údajně teprve kolem r. 150 n. l. pořídil rabbi Simeon ben Jochai soubor nejdůležitějších kabalistických studií, který byl nazván Sefer ha Zohar (Kniha lesku), avšak také obsah tohoto díla byl dlouho komunikován jen ústně; poprvé bylo vytištěno v Mantově r. 1558. Druhým nejvýzn. dílem k. je Sefer Jecirah (Kniha utváření), která vyšla poprvé tiskem hebr. rovněž v Mantově r. 1562. Zatímco Zohar je především kabalistickým komentářem bible, resp. k Mojžíšovým knihám Starého zákona, poměrně neobsáhlé dílo Sefer Jecirah obsahuje kabalistickou kosmogonii, ale i základy kabalistické antropologie a astrologie. Třetím význ. kabalistickým dílem je Sefer Bahir (Kniha jasu), která vznikla v 1. st. n. l. a obsahuje jedno z nejstarších pojednání o zákl. tématu k., tzv. sefirách, tvůrčích božích idejích promítnutých do úrovní kabalisticky pojatého vesmíru. H. Sérouya (1947) označuje k. za „hebrejskou gnózi“, analogii pozdějšího gnosticismu (hist. jej ovšem předcházející). Mnozí kabalisté kladou hist. počátek k. do období patriarchů Izraele nebo dokonce hovoří o tom, že Bůh vyučoval k. určitý druh andělů. Většina akademických znalců k. v čele s G. Scholemem okultisty však není a o dějinné zařazení k. vede s tímto pojetím spory.
Zrakům historika se k. ve své ucelené podobě vynořuje teprve ve 13. st., do nějž se klade sepsání knihy Zohar (snad Mošem z Leonu), zatímco Kniha Bahir má pocházet z 12. st., Sefer Jecirah dokonce z počátku středověku. První téma k. je „velké dílo“ (hebr. dabar gadol), tj. problém transcendentna Boha, který je poznatelný jen ve svých projevech, emanacích, tvůrčích ideách, božských inteligencích, zmíněných „sefirách“ tvořících systém, nazývaný sefirotickým stromem. Druhé velké téma se zabývá pozemským světem, zejm. člověkem a jeho cestou k Bohu. Kabalistické studie přitom vycházejí ze skrytého smyslu Písma svatého, jímž jsou především první čtyři knihy Mojžíšovy tóry (Pentateuchu). Také na text tohoto díla je v k. aplikován univerzální princip všech esoterismů, princip triády: text a vlastně každé jeho slovo má své tělo, duši a ducha; k. zkoumá „ducha“ Písma svatého. Umožňuje jí to především zvl. povaha hebr. jazyka a písma, jakož i několik specif. hermeneutických, resp. exegetických metod. Každé slovo tóry (davar) je vlastně jakýmsi aspektem logu (světového řádu, stvoření), tvoří pravého prostředníka mezi absolutní transcendencí Boha a konečností člověka (A. D. Gard, 1972). V tomto smyslu Bůh stvořil svět deseti slovy. Plán stvoření, svět. řád je pak vyjádřen systémem deseti sefir, které emanovaly z „nekonečného světla“ (en-sof-ór), to emanovalo z „nekonečna“ (en-sof) a to z Boha, jehož nepoznatelná podstata je označována jako „Nic“ (En).
Tzv. sefirotický strom je tvořen trojicí triád, z nichž každá reprezentuje kvalitativně specif. svět. Každý z tří světů – intelektuálního, morálního a materiálního – v sobě obsahuje zvl. způsobem světy ostatní. Obraz „těla světa“, vyjádřený sefirotickým stromem, je současně obrazem „těla člověka“ a božské ideje člověka (Adama Kadmona), neboť člověk byl stvořen k obrazu božímu a všechny tvary světa jsou v něm obsaženy. Kabalistické pojetí Boha se velmi podobá Hegelovu pojetí absolutního ducha jako „myšlení, které myslí samo sebe“, v k. však Bůh ze sebe vydává tvůrčí světlo. Smyslem lidského bytí je „cesta k Bohu“, uskutečňující se skrytými cestami, především za pomoci lásky a bázně, dvou citů, které jsou základem extatického stavu, zvaného „kavvanah“. Teprve studium k. spojené s tímto stavem umožní pravé poznání. Z exegetických metod studia k. je nejznámější tzv. gematria, tj. nahrazování jednotlivých písmen čísly, a výklad slova z výsledného čísla, které je chápáno jako symbol. Slova tóry mohou být také doplňována, neboť až do 12. st. byla slova v hebrejštině psána pouze souhláskami, kdežto samohlásky se při četbě doplňovaly bez označení (totéž slovo mohlo být čteno v různých významech podle toho, jakými samohláskami bylo doplňováno). Samy tvary písmen hebr. abecedy, kterých je celkem 22, nejsou podle k. náhodné, jsou to určité okultní ideogramy, složené ze zákl. písmene „jod“ ('). K. jako produkt židovského esoterismu byla mnoha židovskými teology (rabíny) přijímána, mnoha byla rozhodně odmítána. Profanaci k. k hadačským účelům tzv. číslené magie (převádění vlastního jména a příjmení na čísla za účelem interpretace, sestavování magických čtverců apod.) představuje tzv. kabalistika. Aplikaci k. na každodenní „život v Bohu“ představuje dojímavý chasidismus. Přímo na k. navazuje filozofie G. Pika de la Mirandoly a B. de Spinozy. K. je druhem okultismu, ale také ucelenou životní filozofií, jejíž stopy, resp. analogie najdeme v mnoha jiných fil. a náb. systémech, v zásadě však chce být spekulativně mystickou podobou biblické víry.
kabbala cabale Kabbala cabala
Literatura: Eliáš, O.: Kabbala: pojem, dějiny a prameny. Praha 1938; Ginsburg, Ch. D.: The Kabbalah. London 1925; Zev ben Shimon Halevi: A Kabbalistic Universe. New York 1977.