Katolicismus
katolicismus – (z řec. katholikos = všeobecný, od řec. kat holon = obecně) – nejrozšířenější směr soudobého křesťanství (jeho početní odhady kolísají mezi 500–800 mil. věřících, jejich hlavní podíl je v Evropě a v Lat. Americe). Původně znamenal k. pravou křesťanskou víru rozšířenou po celé zemi v protikladu k lokálně se vyskytujícím herezím („pravá víra“ je to, co je „všude, vždy a všemi věřeno“). Nikajsko-konstantinopolské vyznání staví katolicitu a apostolicitu jako podstatné znaky církve. Nárok na oba tyto znaky, tedy i na katolicitu, vznáší i pravoslavné i evangelické církve (pojem evangelické katolicity pro církve vzešlé z reformace rozpracoval J. Nathan Söderblom). V tzv. Fótiově schizmatu se oddělila římskokatol. církev od pravoslavné, protože uznává vycházení Ducha sv. nejen z Otce, ale i ze Syna. Ale označení církev římskokatolická se ustálilo teprve po reformaci. Tridentský koncil (1545–1563) vymezil tuto církev jako jedinou pravou a postavil ji proti protestantismu a pravoslaví. Toto stanovisko narušil až II. vatikánský koncil (1962–1965). Pravoslavní jsou podle katolíků schizmatici, nikoli praví heretici (viz schizma). Tzv. uniované církve uznávají svrchovanost papeže (uniaty jsou např. příslušníci řeckokatolické církve). Ke specifikům k. patří především uznávání 7 svátostí neboli kultovních úkonů, což je křest, biřmování (viz konfirmace), přijímání, pokání, zpověď, poslední pomazání a manželství. Všechny obsahují význ. psychol. a soc. momenty (identifikace s určitým společenstvím, sebereflexe, katarze, soc. závazek atd.). Za autoritativní zdroj dogmatických pravd vedle Písma svatého (bible) uznává k. tradici; zjevení závazně vykládá učitelské magisterium církevní hierarchie, jejíž postavení se odvozuje z „božského práva“. Mezi další specifika katol. církevní nauky patří víra v očistec, přísné dodržování celibátu duchovními bez výjimky, nerozlučitelnost církevního sňatku, význ. role řeholních řádů a kongregací, uctívání svatých a mariánský kult. Za oficiální filozofii katol. církve se od papežské encykliky Aeterni patris (1879) pokládá učení Tomáše Akvinského (od r. 1323 svatého). Symbolem katol. církve zůstává čtyřramenný kříž. Do II. vatikánského koncilu byla liturgickým jazykem jen latina, laici směli příjímat pouze tělo Páně (formou chleba), krev Páně (formou vína) byla vyhrazena duchovním. Katol. mše (i jiné obřady) mají často okázalou podobu, hudební doprovod instrumentální a sborový (viz též bohoslužba, chrám). Vyvinutým nástrojem regulace církevního života je církevní právo, shrnuté v Korpusu kanonického práva. Současné sociální učení církve se zformovalo v 19. st. (encyklika Rerum novarum, 1891). Mj. předpokládá uplatnění principu solidarity a odmítá třídní boj jako nástroj řešení soc. otázky (stávku schvaluje encyklika Laborem exercens z r. 1981). V této souvislosti se hovoří o sociálním katolicismu, i když tento pojem přesahuje církevní aktivitu. Polit. je k. reprezentován klerikálními stranami, resp. konfesními stranami, které se vytvářejí od 90. l. 19. st. a nejsou přímo propojeny s církví ani s náb. organizacemi.
catholicism catholicisme Katholizismus cattolicesimo
Literatura: Franzen, A.: Malé církevní dějiny. Praha 1992; Sokolov, V. V.: Středověká filozofie. Praha 1988; viz též křesťanství, náboženství, sociologie náboženství.