Sociologie hodnot
sociologie hodnot – zahrnuje celou problematiku hodnot nahlíženou a zkoumanou ze s-gického hlediska. Klasikové s-gie É. Durkheim a M. Weber ji pokládali za centrální v celé s-gii, i když k ní přistupovali odlišně. Pro Durkheima je společnost především morálním řádem, soc. problémy jsou ve své podstatě morálními problémy a společnost je pro něho nejvyšší hodnotou. Hodnoty představují podstatu sociálních jevů. Durkheim dospívá až ke krajní, jednostranné formulaci, že hlavní soc. jevy, náboženství, morálka, právo, ekonomie, estetika, nejsou než systémy hodnot, a tudíž ideály. Témata svých s-gických analýz, kterými jsou dělba práce, sebevražda, výchova, socialismus, náboženství, volí Durkheim pro jejich vztah k morální a axiologické sféře. Dělbu práce studuje z hlediska účinku na soc. solidaritu a soc. soudržnost a dokonce i v náboženství vidí především nástroj zajišťující hodnotovou integraci společnosti a v náb. představách spatřuje symboly společnosti. Durkheim si tedy uvědomuje specifičnost hodnot a hodnocení – vztah k ideálům sledujícím přeměnu skutečnosti, ale současně klade důraz na poznávání vztahu mezi věcmi v procesech hodnocení, což jej vede k závěru, že hodnocení nemá bytostně jinou povahu než poznání. U M. Webera je problematika hodnot přítomná ve více zákl. souvislostech, jejichž úplná integrace je dosud předmětem diskusí. 1. Předně Weber všechno spol. jednání pojímá jako jednání, které má svůj „subjektivně míněný smysl“. Pojmy smyslu, významu, smysluplných souvislostí (Sinnzusammenhänge) jsou zákl. výchozími pojmy, do jejichž rámce logicky začleňuje také problematiku hodnot a hodnocení. 2. V obecné analýze sociálního jednání je souvislost se světem hodnot implicitní (pojem hodnoty tu Weber ještě nevyslovuje), ale projevuje se výrazně v tom, že spol. jednání je charakterizováno jako „legitimní jednání“, tzn. že je spjato s představou existence „legitimního řádu“, který jednající pokládá za „platný“; není totiž redukováno na pouhý návyk nebo zájmový kalkul. 3. Současně s tím Weber vypracovává svou typologii spol. činností, v nichž obecné normativní povědomí spojuje s volbou odlišných forem řízení činnosti. Weber rozlišuje na úrovni ideálních typů tradiční, afektivní, hodnotově racionální a účelově racionální chování. V hodnotově racionálním chování jednající odhlíží od vedlejších účinků a nákladů chování, aplikuje přijatý hodnotový princip za všech okolností. Racionalita tohoto chování spočívá v jeho uvědomělosti a důsledné koherenci. Naproti tomu účelová racionalita poměřuje cíle, prostředky a vedlejší účinky a volí určitou formu chování podle výsledku této konfrontace. 4. Axiologická problematika je osou Weberových analýz týkajících se typu legitimního panství. 5. Tato problematika je teor. základem studií věnovaných s-gii náboženství, etiky a politiky. Je platformou, na jejímž základě formuluje své myšlenky k filozofii moderny a modernizace, k filozofii naší doby.
Proti psychol. a s-gickým přístupům, které platnost hodnocení údajně příliš relativizovaly, pokusili se někteří filozofové v 1. třetině 20. st., např. Max Scheller a Nikolai Hartmann, vypracovat teor. koncepce, které by zdůvodnily představy o objektivní platnosti hodnocení. Tito filozofové odmítají jakoukoliv relativizaci hodnot a hlásají určitý axiologický absolutismus, pokládají hodnoty (nejen v jejich formě, ale i v jejich obsahu) za transcendentní entity, existující nezávisle na subjektu a subjektu nadřazené, srovnatelné s Platónovou ryzí idejí, postižitelné intuicí a citem. Je pochopitelné, že tyto odvážné konstrukce, odezírající od určujícího vztahu mezi hodnotou a subjektem, mohly stěží svým obsahem inspirovat přistupy bližší empirii. Stoupenci axiologického objektivismu vedou svůj boj v následujících obdobích jinými prostředky (viz axiologie). Nicméně tyto fenomelogické postupy se z metodol. hlediska staly cenným přínosem i pro s-gické přístupy. Vycházejíce ze zcela jiných epistemologických předpokladů, představitelé brněnské právní školy (F. Weyr, J. Kallab, K. Engliš aj.) se pokusili v období 1. republiky vyložit hodnocení jako specif. formu poznání. K. Engliš (1936) rozlišuje 3 poznávací myšlenkové řády: řád ontologický, teleologický a normologický, přičemž hodnocení v našem smyslu spojuje s teleologickým a normativním myšlením. Tyto koncepce ovšem příliš sbližují postupy spol. praxe s poznávací analýzou.
Jeden z nejvýzn. přínosů pro s-gickou teorii hodnot a s-gickou teorii obecně (ne-li nejvýzn. přínos vůbec) představovaly v období 50., 60. a 70. l. práce T. Parsonse. Opíraje se o výsledky É. Durkheima, M. Webera a V. Pareta, vzal si Parsons za úkol vypracovat pojmové prostředky, které by mu umožnily popsat charakteristiky společnosti i dílčích systémů, a to v jejich obecných podobách, jež je spojují, i ve specif. znacích, jimiž se různí. Právě v řešení tohoto náročného úkolu sehrál pojem hodnota spolu s některými jinými zákl. pojmy rozhodující úlohu. Jako konstitutivní element veškeré skutečnosti chápe Parsons činnost (akt). Pojem sociálního systému a subsystému současně s pojmem funkce umožňují sledovat strukturaci komplexu činností a jejich zaměřenost. Hodnoty jsou pojaty současně jako koncepce o žádoucím a jako zákl. regulativy činnosti, jako rozhodující síla, podle níž se formuje soc. skutečnost. Regulativy nižších stupňů, normy, kolektivity, soc. role, jsou chápány jako konkretizace a specifikace hodnot. Aby bylo možno popsat a analyzovat jednotlivé činnosti i komplexní systémy, jimiž je společnost, kultura i osobnost, Parsons (1951) vypracovává typy hodnotových orientací, své „vzorcové proměnné“ (pattern variables), mezi jejichž póly aktér volí v každé své činnostní orientaci a které jeho volbu určují. Dvě vzorcové proměnné, „difuznost – specificita“ a „neutralita – afektivita“, se vztahují k aktéru samotnému, dvě další, „univerzalismus – partikularismus“ a „askripce – výkon“, představují ohniska spjatá s objektem, se soc. systémem, jedna z nich, „orientace na sebe – orientace na společnost“, se situuje podle autora na jiné úrovni obecnosti. Po určitém čase (1953, 1958) dospívá Parsons k závěru, že tentýž problém, který řešily vzorcové proměnné, může uchopit snad ještě účinněji z hlediska funkčních problémů systému a dospívá k čtyř-funkčnímu paradigmatu, v němž se rozlišují funkce vnitřní a vnější, instrumentální a cílové. Křížením těchto proměnných může rozlišit 4 funkční problémy, ve specif. podobě vlastní všem soc. systémům a subsystémům, a to: problém adaptace, dosahování cílů, uchovávání vzoru (L-latence), integrace. Aby obě explikativní schémata integroval, pokusil se Parsons (1953) prokázat, že schéma vyjádřené v jednom jazyku je přeložitelné do druhého jazyka, že funkční problémy jsou vyjádřitelné v termínech vzorcových proměnných a vzorcové proměnné se vztahují k jednotlivým aspektům funkčních problémů. Za zákl. pro popis moderních společností pokládá proměnné „univerzalismus – partikularismus“ a „výkon – askripce“. Přednosti záp. společnosti (zejm. am. společnosti) vidí Parsons v tom, že jsou založeny na univerzalistických hodnotách a na hodnotách výkonu (na meritokratických kritériích). Naproti tomu tradiční čínská společnost byla do vysoké míry formována partikularistickými a výkonovými vzory. Něm. tradiční předválečná společnost byla univerzalisticky orientována, ale byla omezena askriptivními tendencemi. Také pro společnosti sov. typu viděl Parsons překážky pro jejich vývoj a zdroj jejich deformací v tom, že byly poznamenány třídně askriptivními vlivy. Lat.am. společnosti koloniální éry trpěly současně partikularistickými a askriptivními slabostmi.
Parsonsova koncepce má přes svůj mimořádný přínos své sporné stránky a svá vážná omezení. Jedním z nich je aprioristicky funkcionalistický rámec, který podceňuje dosah relativní autonomie různých subsystémů a závažnost konstitutivních rozporů ve společnosti, jimž připisuje jen epizodický význam, zatímco optimisticky přeceňuje možnosti odstranit napětí a konflikty, které v hist. vývoji vznikají. Přehlíží, že vztahy mezi hodnotami a kult. proudy, stejně tak jako vztahy mezi subsystémy a skupinami, nejsou v moderních společnostech jen komplementární a konvergentní, ale jsou i rozporuplné a napjaté, že jejich integrace je často obtížná a že jejich rozrůznění a odlišné směrování představují podstatný aspekt sociokult. dynamiky. Jedna z největších potíží nebo přímo slabin v Parsonsově koncepci tkví v tom, že předpokládal, že přítomnost a vlivy normativní kultury a procesy institucionalizace ruší nebo radikálně omezují možné zdroje napětí mezi hodnotami a společenskými zájmy na jedné straně a zvl. zájmy jednajících na straně druhé. Je charakteristické, že Parsons pojal vztah „orientace na sebe a na společnost“ jako jednu ze vzorcových proměnných, ale měl neustále pochybnosti o tom, jak tuto vzorcovou proměnnou ve svých schématech umístit a jak ji v analýze uplatnit; ve svých analýzách ji bral velmi málo v úvahu a v podstatě ji odsunul za jejich okraj. Centrální otázka vztahu hodnot a zájmů, jejich zdrojů, rovin a forem, zůstává v Parsonsově díle bez odpovědi. Lze také zaznamenat, že Parsonsův popis hodnotových základů moderních společností není úplný. Na úrovni zákl. typologií a obecných analýz, i když ne vždy v konkrétních úvahách, tu schází širší začlenění aktivistických hodnot, solidarity, a do jisté míry i racionality a také odkazy na volby mezi egalitarismem a elitismem (S. M. Lipset, 1968). Vztah mezi hodnotami a mocenskými strukturami ve své teorii také idealizuje a minimalizuje napětí mezi nimi. Přehlíží, že hodnoty nejsou jedinou zákl. determinantou ve spol. životě, že nejen orientují a do jisté míry podmiňují výkon moci, ale také se střetávají s vlivy vycházejícími z mocenských struktur. Problematika hodnot se neobjasní a jejich úloha ve spol. životě se nezvětší, jestliže se jejich postavení absolutizuje. Ale popisem hodnotových základů moderních společností Parsons význ. přispěl k poznání těchto společností. Všechny s-gické diskuse o hodnotových základech současných společností na jeho dílo pozitivně či kriticky navazují. Také účinně upozornil na hodnoty, které zakládají identitu moderních společností a které jsou v současném světě stále ohrožovány.
Příkladem hledání přeměny hodnotových orientací je práce R. F. Ingleharta Silent Revolution (1977) a jeho další studie (viz revoluce tichá). Autor obrací pozornost na hluboké kvalitativní změny, jimiž procházejí podle jeho mínění hodnotové orientace lidí v současných společnostech. Tyto změny tkví podle jeho názoru v přechodu od „materialistických“ hodnot k hodnotám „postmaterialistickým“ (viz postmaterialismus). Na začátku 70. l. se Inglehartova kniha stala téměř s-gickým bestsellerem a současně byla předmětem ostrých kritik. Vyšla v posledních letech příznivé ekon. konjunktury, krátce před novým naftovým šokem a vstupem záp. světa do vleklé ekon. krize, kdy přestávají platit podmínky, na nichž stavěla. Myšlenkou přechodu od jedné roviny hodnot k druhé se Inglehartova teorie sbližuje s Maslowovou teorií potřeb, i když Inglehart staví spíše na tom, že uspokojení potřeb jednoho typu vytváří předpoklady pro vývoj potřeb jiného typu a že tudíž míra uspokojení a jejich naléhavost v daných podmínkách ovlivňují hodnotové představy. V 80. a 90. l. existují v záp. společnostech také tendence k návratu ke konzervativním hodnotovým orientacím, stejně tak jako tendence k novým hodnotovým syntézám a reinterpretacím, pro něž není překonanou záležitostí zájem o stabilitu hospodářství, o hospodárné vynakládání peněžních prostředků a o hosp. růst, jako jí nejsou ani některé hodnoty označované Inglehartem jako „postmaterialistické“. Postižení těchto kult. proudů se však může stát novým úkolem pro s.h. (Viz též výzkum hodnot.)
sociology of values sociologie des valeurs Soziologie der Werte sociologia dei valori
Literatura: Durkheim, É.: Sociologie et philosophie. Paris 1924, 1967; Engliš, K.: Soustava národního hospodářství. Sv. 2. Praha 1936; Engliš, K.: Malá logika. Praha 1947; Inglehart, R. F.: The Silent Revolution: Changing Values and Political Styles among Western Publics. Princeton 1977; Inglehart, R. F.: Socio-economic Change and Human Value Priorities. In: Barnes, S. – Kaase, M. eds.: Mass Participation in Five Western Democraties. Beverly Hills 1979; Lautmann, R.: Wert und Norm. Begriffsanalysen für die Soziologie. Opladen 1971; Parsons, T.: Social System. New York 1951; Parsons, T.: Structure and Process in Modern Societies. New York 1965; Parsons, T. – Shils, E. A. eds.: Toward a General Theory of Action. New York 1951; Resweber, J. P.: La philosophie des valeurs. Paris 1992; Stern, A.: La philosophie des valeurs. Sv. 2. Paris 1936; Weber, M.: Wirtschaft and Gesellschaft. Tübingen 1921, 1972; viz též hodnota, výzkum hodnot.