Sociologie ruská a v Sovětském svazu
sociologie ruská a v Sovětském svazu – má svoji prehistorii sahající do 19. st. V předrevol. Rusku se s-gie sice nevyučovala na uvniverzitách jako samostatný vědní obor, ale byly již položeny základy hist. a teor. s-gie (Maxim M. Kovalevsky, J. V. de Roberty aj.), s-gie práva (Leon Petrajizky, Pitirim A. Sorokin) a orientace na soc. problémy (kriminalitu, prostituci atd.). Rozvinuta byla rovněž soc. žurnalistika. V 19. st. byla rodivší se rus. s-gie ovlivněna výrazně evrop. s-gií. Na konci 60. l. se v ní prosadila pozitivistická orientace A. Comta (viz např. Lesevič, V. S. Dnevnik, N. Pervušin), v 90. l. se inspirovala zejm. učením G. Simmela. Jedním z výrazných směrů rus. s-gie byl naturalismus a psychologismus. Představiteli geografického determinismu v Rusku byli L. I. Mečnikov, S. M. Solovjov, V. O. Ključevskij, organicismus zde reprezentoval A. I. Strohin, P. F. Lilienfeld a R. A. Novikov. J. V. de Roberty , N. I. Karejev, N. M. Korkunov byli stoupenci psychologismu. Problematika vývoje společnosti byla ve 2. polovině 19. st. v centru pozornosti řady rus. soc. myslitelů. Narodnici (P. L. Lavrov, N. K. Michaljovskij, R. N. Tkačev aj.) se stavěli kriticky jak k nevolnictví, tak k rozvoji kapitalismu v Rusku, neboť byli přesvědčeni o jeho svébytnosti. Podle nich budoucnost země spočívala v lidu a za zákl. spol. jednotku považovali občinu. V rámci narodniků tvořili význ. skupinu stoupenci anarchismu, odmítající stát, státní moc (M. A. Bakunin), nepovyšující však svobodu individua nad spol. zájmy (P. A. Kropotkin). K cyklickému pojetí vývoje společnosti a ke kult. hist. typům se dopracovali ruští neoslavjanofilové N. J. Danilevskij a K. N. Leontěv téměř o půl století dříve než O. Spengler. Na rozdíl od narodniků tzv. legální marxisté (P. Struve, S. N. Bulgakov, N. A. Berďajev) zdůrazňovali hist. nevyhnutelnost kapitalismu. Křesťanský filozof V. S. Solovjov svými s-gickými názory význ. ovlivnil nejen rus. filozofa a ekonoma Bulgakova, ale i rus. náb. filozofa Berďajeva, který smysl dějin nespatřoval v revoluci, v diktatuře jakéhokoli typu, ani v tech. civilizaci Západu, ale v obnově původní očistné a povznášející role křesťanství spojené s humanizujícími evrop. myšlenkovými proudy (viz dílo Smysl istorii). V prvních desetiletích 20. st. je pro s.r. charakteristická neopozitivistická orientace. Kromě nejvýzn. rus. sociologa P. A. Sorokina byla stoupenkyní neopozitivismu i první žena socioložka A. S. Zvonická.
Revoluce v r. 1917 stimulovala s-gickou reflexi a empir. výzkumy z marx. a prokom. pozice, i když se v této době díky ještě slabé a málo efektivní cenzuře mohla rozvíjet i nemarx. orientovaná s-gie. Po revoluci se např. P. Sorokinovi podařilo založit první s-gickou laboratoř na Petrohradské univerzitě a v r. 1920 publikoval první dva svazky Systému sociologie, za které později získal doktorát. Sorokin prováděl zajímavé empir. výzkumy hladovění za hladomoru v oblasti Samary a Saratova a objasnil jeho vliv na různé aspekty soc. života a na lidské chování. Toto období, ve kterém byla některým myslitelům ponechána „volnost“, netrvalo však dlouho. Na podzim r. 1922 musela skupina předních rus. intelektuálů (včetně Sorokina, Berďajeva aj.) utéct (odejít) ze země, a to znamenalo konec nemarx. orientované s-gie v Rusku. Díky sílící ideol. kontrole bylo nadále povoleno bádání a empir. výzkum jen z marx. pozice, nicméně v tomto období proběhlo velké množství výzkumů. Z 20. l. se datují zajímavé teor. příspěvky z oblasti ekon. s-gie (A. V. Chajanov, N. D. Kodratjev), studie soc. organizace práce, časové snímky pracovních i volnočasových aktivit (S. G. Strumilin), výzkumy rurálního a městského způsobu života (A. I. Todorsky a V. E. Kabo), sňatečnosti a sexuálního chování i výzkumy soc. psychol. (V. M. Bechtěrev), z oblasti soc. medicíny aj. Všechny tyto výzk. aktivity skončily na začátku 30. l. Stalinismus byl absolutně neslučitelný s jakoukoli formou kritiky nebo problémově orientovaného teor. myšlení či empir. zkoumání. Nejtvořivější originální myslitelé byli likvidováni a jejich knihy spáleny nebo zakázány. S-gie byla označena za „buržoazní pavědu“. Oficiální soc. statistiky se buď utajovaly, nebo falsifikovaly. Empir. šetření spojené s dotazováním nebo zúčastněným pozorováním se nesmělo provádět. Všechna soc. teorie byla redukována na oficiální dogmatickou verzi hist. materialismu. Prakticky nebyly dostupné žádné informace o záp. s-gii.
Oživení s-gie nastalo v SSSR za éry N. S. Chruščova; na konci 50. l. ho iniciovaly „zdola“ malé skupiny mladých filozofů a ekonomů liberální polit. orientace. Začátek ekon. reforem a částečné ideol. destalinizace stimuloval potřeby méně dogmatické soc. filozofie a objektivních informací o současných soc. procesech. Intelektuální iniciativa nově se rekrutujících sociologů měla podporu reformistů a technokraticky orientované části uvnitř KSSS a polit. vedení země. Prvním istitucionálním krokem bylo založení Sovětské sociologické asociace v r. 1958, která se postupně hlavně díky personálnímu úsilí Genadie V. Osipova (ale i mnohých dalších) stala jakýmsi organizačním centrem opět se vynořující disciplíny. Aby se zamezilo konfliktu s oficiální ideologií, bylo „dohodnuto“, že věd. s-gickou teorií a metodologií se stane hist. materialismus. V r. 1960 zorganizoval G. Osipov založení Filozofického institutu SSSR Akademie věd v Moskvě, jako malé pracovní jednotky pro výzkum nových forem práce a každodenního života. Později se toto pracoviště transformovalo do katedry pro konkrétní sociologický výzkum. V tutéž dobu založil Vladimír A. Jadov na filozofické fakultě v Leningradě Laboratoř konkrétního sociálního výzkumu, zaměřenou především na výzkum pracovní orientace. Vladimír N. Šubkin v Novosibirském institutu průmyslové ekonomie a organizace vytvořil skupinu pro výzkum mládeže, která se zabývala i profesními orientacemi vysokoškoláků a výzkumem soc. mobility. V 60. l. se začala objevovat s-gická výzk. pracoviště pod nejrůznějšími názvy na univerzitách ve Sverdlovsku, v Tartu (v Estonsku) i jinde. V r. 1968 vznikl nezávislý Institut pro konkrétní sociální výzkum Sovětské akademie věd v Moskvě, v jehož čele stál A. M. Rumjancev.
Podle některých autorů (např. V. Šlapentocha, 1987) představuje období l. 1965–1972 „zlaté roky“ sov. s-gie. Byly realizovány důležité originální výzkumy postojů dělníků k práci a vzájemných vztahů mezi prací a osobností (V. A. Jadov, V. Rozhin, A. G. Zdravomyslov, 1967), profesní orientace mládeže (V. Šubkin, 1970), výzkumy z oblasti rurální s-gie a migrace obyv., které prováděla zejm. T. I. Zaslavská (1970 a v r. 1980 s Rybkinem) a J. V. Arutjunjan (1971), veř. mínění a masmédií (B. A. Grušin, 1967 a V. Šlapentoch, 1970), z oblasti prům. s-gie (V. J. Škaratan, 1978), k problematice manželství a rodiny (Charčev, 1974), výzkumy osobnosti (I. S. Kon, 1967), volného času (L. A. Gordon a E. V. Klopov, 1972), polit. institucí (F. Burlatskij a A. Galkin). V téže době se začínal oživovat zájem o historii s-gie a rozvíjel se „dialog“ se záp. teoriemi (G. M. Andrejeva, 1965; I. S. Kon 1967; J. Zamoškin, 1966). Do centra zájmu se dostal zejm. strukturální funkcionalismus, symbolický interakcionismus a new sociology. Americká sociologická asociace podpořila tento rozvoj posláním knih a časopisů do SSSR. Ale sov. s-giie zcela závisela na oficiální ideologii a blahovůli stranických autorit. S-gie zrozená ve vlně Chruščovových reforem nestala nezávislou akademickou disciplínou, ale prostředkem stranické reformní politiky. Institut pro konkrétní sociální výzkum byl neustále napadán. Levadovy přednášky s-giie byly na konci 60. l. sledovány a posléze byl tento sociolog propuštěn z Moskevské univerzity a zbaven titulu profesora. V r. 1972 liberálního ředitele tohoto insitutu A. M. Rumjanceva vystřídal M. N. Rutkevič, který inicioval ideol. kampaň proti „vlivům ze Západu“ a postavil se za restaurování neostalinské ortodoxie. Výsledkem jeho politiky bylo, že mnoho vědců bylo přinuceno institut opustit. Nebylo možno vést otevřenou diskusi a zkoumat důležité a palčivé problémy. Většina s-gických výzkumů probíhala na mikroúrovni, nedocházelo k teor. generealizaci. Leningradskou s-gickou školu, nejlepší v zemi, zdecimoval v polovině 80. l. místní předseda strany. Pozitivní image s-gie z 60. l. se změnil v opak. Až do r. 1986 byla tedy sov. s-gie ve špatném stavu, ale proces její institucionalizace zůstal zachován. V r. 1972 se Institut pro konkrétní sociální výzkum přejmenoval na Institut pro sociologický výzkum. V r. 1974 začal vycházet časopis Sociologičeskije Issledovanija. Počet členů Sovětské sociologické asociace (SSA) vzrůstal, na konci 80. l. měla okolo 8 500 individ. členů, 300 členů kolekt. a 21 regionálních poboček. V tomto období se zlepšila statist. a tech. úroveň s-gických výzkumů. Objevily se některé nové s-gické subdisciplíny (SSA měla na konci 80. l. okolo 38 specializovaných sekcí včetně 12 výzk. výborů). Zvýšil se rovněž počet míst, kde se prováděl s-gický výzkum.
V obodbí perestrojky a glasnosti byla s-gie v SSSR rehabilitována. Nové stranické vedení potřebovalo soc. vědu schopnou poskytovat objektivní informace a praktická doporučení. V r. 1986 se prezdidentkou SSA stala Zaslavská. V r. 1987 byla přijata rezoluce Ústředního výboru strany, ve které byla s-gie označena za důležitou věd. disciplínou mající svá vlastní práva. V r. 1988 se Institut pro sociologický výzkum transformoval na Sociologický institut, v jehož čele stanul Jadov. Oficiální restrikce týkající se předmětu bádání byly v této době odbourány a publikování výsledků zkoumání se stalo snazší. Největším a hlavním výzk. centrem v té době se stal Sociologický institut Sovětské Akademie věd s pobočkou v Leningradě a pracovištěm v Gorkách a Krasnodaru. Bádání se v této době orientovalo na historii a teorii s-gie, na ekon. reformu a její aspekty, na zkoumání soc. procesů v oblasti práce a průmyslu, soc. struktury a vztahů mezi regiony, polit. procesů, ideologie, vědomí mas a veř. mínění, sociodemogr. procesů, každodenního života, vztahů v rodině, ve vědě, na zkoumání kultury a oblasti vzdělání. Všeodborové centrum pro výzkum veřejného mínění sponzorované odbory se stalo hlavním střediskem pro výzkum veřejného mínění, i když výzkumy na toto téma se prováděly např. i v Sociologickém insititutu v Moskvě, v Nezávislém středisku pro výzkum veřejného mínění, ve Vox Populi založeném B. Grušinem i jinde. V Institutu etnologie a etnické atropologie se realizovaly výzkumy etnických vztahů a rozvíjela se zde ekon. a regionální s-gie. Rovněž se zde prováděly komparativní výzkumy rodiny a procesu socializace. Institut pro socioekonomický výzkum populace SAV uskutečnil výzkumy populace a rozvíjel „gender studies“. V Novosibirsku se pěstovala rurální a regionální s-gie, v Kyjevě matem. metody, výzkum osobnosti, životního cyklu, v Talinu se prováděly výzkumy mládeže a životního prostředí.
Na konci 80. l. se s-gie v SSSR potýkala nejen s nedostatkem peněz, ale i s nedostatekem odborníků. Do této doby se na univerzitách pořádaly jen ve velmi omezené míře kursy aplikované (zejm. průmyslové) s-gie. Před rozpadem SSSR na konci 80. a poč. 90. l. vznikaly nové katedry s-gie v Moskvě, Leningradě, Novosibirsku, Kyjevě, Charkově i jinde. Po r. 1990 je ideol. rámec „marxistické sociologie“ opouštěn a vzrůstá zájem hlavně o strukturalismus, funkcionalismus, interakcionismus, fenomenologii, psychoanalýzu. Rozvíjí se spolupráce s am., něm., fr., finskými a japonskými sociology na tématech týkajích se hlavně války, míru, nukleárních zbraní, vztahů mezi zeměmi. Noví odborníci v oboru s-gie studují i v zahraničí a v zemích bývalého Sov. svazu jsou pořádány kursy a semináře za účasti význ. záp. sociologů.
Vývojem a historií s.r. a v SSSR se zabývali např. S. G. Zdravomyslov nebo B. A. Čagina, v Čechách zejm. M. Manová.
Russian sociology and sociology in Soviet Union sociologie russe et sociologie en l'U.R.S.S. russische Soziologie und Soziologie in der UdSSR sociologia russa e nell'U.R.S.S.
Literatura: Čagina, B. A. ed.: Sociologičeskaja mysľ v Rossii. Leningrad 1978; Hecker, J. F.: Russian Sociology. New York 1969; Simons, E. ed.: Continuity and Change in Russian and Soviet Thought. Harvard 1956; Šalin, D.: The Development of Soviet Sociology. Anual Review of Sociology, 1978, č. 4; Yanowitch, M.: New Directions in Soviet Social Thought. New York 1989; Zdravomyslov, A. G. ed.: Developments in Marxist Sociological Theory. New York, London 1986.