Techniky sociální
techniky sociální – v nejširším významu vše, co člověk dělá (verbálně i neverbálně, záměrně i nevědomě), když chce v průběhu sociální interakce působit na druhé. Jde tedy o způsoby, resp. taktiku komunikace, zahrnující nebo směřující k ovlivňování v nejširším slova smyslu. T.s. zahrnují různé druhy komunikace, od tělesného kontaktu po gesta a řeč. Jsou integrované v obecných stylech chování nebo jsou vydělovány jako instrumentální aktivity, jimiž se má dosáhnout určitého cíle v interakci s druhými osobami, tj. pohnout je k určitým reakcím. To je pojetí M. Argylea z r. 1967. Pojem t.s. tu není dostatečně diferencován od pojmu sociální jednání, neboť také to je definováno jako vědomě zacílené a plánované, chtěné a emocemi doprovázené, soc. řízené a kontrolované chování jednajícího (M. von Cranach a U. Kalbermatten, 1987). Za zákl. způsoby t.s. pokládá Argyle: tělesný kontakt, ustavení fyzické blízkosti a pozice, gesta, mimiku, pohyb očí (pohled), nelingvistické aspekty řeči (např.„váhací pauzy“ apod.), řeč (přesvědčování, nařizování atd.) a obecné styly soc. chování (afiliativní, agresivní, dominantní a submisivní). Tyto mohou být ještě dále diferencovány a ovšem také kombinovány (např. dominance s určitou úrovní afiliance apod). Existují ovšem specif. varianty výše uvedených zákl. t.s. Zejm. podrobně byla popsána tzv. ingraciace neboli zavděčování se (E. Jones, 1964), která je označována za „behaviorální strategii“ a chápána jako projev „taktické konformity“. Je založena na snaze dokazovat druhému, jak je báječný, což je v podstatě lichocení, jímž se subjekt ingraciace (ingraciátor) druhé osobě zavděčuje, stává se tak pro ni atraktivní a může od ní očekávat určité odměny (nesmí však být jako ingraciátor odhalen).
Běžnou složkou t.s. je autoprezentace ve smyslu stavění sebe sama do lepšího světla. Velmi rozšířenou taktikou je konformita, která zmírňuje agresi druhé osoby, přispívá k navození bezporuchové komunikace, příp. i důvěrnosti, a u toho, kdo ji používá, redukuje úzkost. Pro různé specif. oblasti mezilidských vztahů byly popsány různé t.s. – existuje např. typická strategie svádění žen muži (H. F. Wolf 1926). Každý jedinec má svůj individ. soubor t. s. Jejich výběr a použití jsou ovlivněny hlavně motivací a sociální percepcí, resp. kategorizací osoby, vůči níž má být s.t. použita, a cíle, kterého u ní má být dosaženo. Některé varianty jsou však determinovány osobností subjektu t.s. (např. tím, zda je introvertní či extravertní), jeho pohlavím (ženy jsou afiliativnější a submisivnější, muži dominantnější a agresivnější) a dalšími faktory. Jako nevědomě používané t.s. mohou být chápány hry mezi manželskými a jinými partnery, jak je popsal ve své populární práci E. L. Berne (1964, čes. 1970). Za druh t.s. mohou být také považovány známé metody brainwashingu a brainstormingu, v jistém smyslu i tzv. eristická dialektika, používaná v polemikách (viz eristika) se stejným cílem jako demagogie. Na Západě byly vydávány i příručky, jak manipulovat s druhou osobou a mást ji (A. J. Chapman, 1968) apod. V této souvislosti se používá buď pojem sociotechnika vyjadřující t.s. v užším smyslu, nebo pojem sociální inženýrství. M. Argyle a M. Herdensonová (1985) popsali pravidla bezporuchového soužití v různých oblastech mezilidských vztahů. Klasickou prací k tématu t.s. v populicistické rovině je známá příručka D. Carnegieho Jak získávati přátele a působiti na lidi. Populární se v poslední době i u nás stává pojem asertivity, který je chápán jako slušné sebeprosazování, beroucí ohled na práva partnera interakce.
social techniques techniques sociales soziale Techniken tecniche sociali
Literatura: Argyle, M.: The Psychology of Interpersonal Behaviour. Harmondswort 1967; Argyle, M. – Herdenson, M.: The Anatomy of Relationships. London 1985; Berne, E. L.: Jak si lidé hrají. Praha 1970.