Domov
domov – více méně ucelený obraz okruhu blízkých, známých lidí svázaných s hmotným prostředím, ve kterém člověk delší dobu pobýval (s bytem, domem, krajinou), naplněný pocitem sounáležitosti, zázemí, bezpečí. D. je vyjádřením emocionálního vztahu člověka k jeho nejbližšímu světu, osvojením tohoto světa, jeho humanizací, intimizací. Dimenze d. i velikost okruhu, který zahrnuje, jsou silně subjektivní, stejně jako samotná potřeba d., touha po d., stesk po d. apod. Potřeba d. bývá hist. spojována se zdůrazněním lidské individuality, jejím vymaněním z kolektivistického, totalitního středověkého světa (viz J. Locke, T. Hobbes). Někteří autoři (F. Faust, M. Heidegger, O. F. Bollnow) charakterizují d. jako kategorii „ukrytelnosti“, symbol posledního útočiště osamoceného, odcizeného člověka. D. je ovšem i právní termín. Z hlediska právní filozofie se kolem d. vyskytují tři okruhy problémů: domovské právo, popření právní závaznosti dohod o transferu a vlastní teorie práva na domov, včetně snah konstruovat je jako institut mezinár. práva a spojit jej s právem na sebeurčení. Z hlediska s-gie lze určit tři sféry, v nichž se d. rozvíjí: biologickou, jazykově uvědomovací a regionální (W. Brepohl).
Pojem d. provází člověka od dětství. Nejdříve se vyvíjí v rodině: člověk je do d. zrozen, prostřednictvím rodiny přejímá jazyk a hodnoty spoluvytvářející pocit d. Pak do formování d. vstupuje škola, která okruh d. potvrzuje a zčásti rozšiřuje, může ale vyvolat první konflikt s tradicemi a hodnotami rodinného d. Pocit původního d., vázaného na rodinu, resp. rodný dům, jeho okolí, rodnou obec, okolní krajinu si většinou člověk zachová celý život, i když si v dospělosti obvykle vytváří nový vlastní d. Ten se formuje pod různými soc. vlivy tradic, zvyklostí, získaného postavení, soc. interakcí. Uplatňuje se přitom nápodoba, přejímání vzorů, ale i snaha zvýraznit vlastní individualitu. Jako bezprostřední d. je většinou vnímána domácnost, v níž člověk žije, okruh jejích členů, její životní styl, vnitřní vztahy, atmosféra. K tomu přistupují vazby na užší a širší sousedství, vesnici či městskou čtvrť, město, kraj, zemi. D. lze chápat velice široce, často je spojován s pojmem vlast (viz patriotismus). Silná vazba na d. se už ale dnes uvažuje spíše v hist. a liter. souvislostech. Život v současné společnosti je spojen se zmenšující se vázaností na jedno místo. Migrací získává člověk během života více d. a vnímá tedy tento pojem méně osudově. Nad citovým vztahem k lokálně vázanému d. převažují jiné soc. a často hlavně ekon. motivy (při volbě místa pobytu, rozhodování o tom, kde bude člověk žít). Podle W. Moebuse je d. transportabilní, není fixován, stabilní. Nemění se ovšem pouze význam místa, ale i spol. okolí, do něhož člověk jako do svého d. vstupuje a jehož interakce vytváří pocit d. Poměrně vysoká míra prostorové mobility uvolňuje sousedské vztahy, které hrají stále menší úlohu v životě člověka i ve vnímání d. Perimetr d. se zužuje na byt, rodinné příslušníky, malý okruh nejbližších známých.
home foyer, chez soi, son propre pays Heimat casa, patria
Literatura: Bollnow, O. F.: Neue Geborgenheit. Stuttgart 1955; Brepohl, W.: Heimat und Heimatgesinnung als sociologische Begriffe und Wirklichkeiten. In: Das Recht auf die Heimat. Vortrage. Thesen. Kritik. München 1965; Zygulski, K.: The German Conception of Fatherland and Social Reality. Polish Western Affairs, 1960, č. 1, 2.