Feminismus
feminismus – (z lat. femina = žena) – pojmenování ženského hnutí, vycházejícího z přesvědčení o nevýhodné situaci žen ve společnosti, resp. o jejich horším, ponižujícím postavení (ve srovnání s muži), z potřeby revolty proti této situaci a víry v možnosti její změny. Obecným cílem f. je, aby žena byla pojímána jako „individualita se svými vlastními právy“. Tradičně je f. chápán jako hnutí za rovnoprávnost žen. Existují 3 hist. formy a zároveň zdroje současného f., které se rozvinuly na konci 18. a počátkem 19. st.: f. radikální, f. rovných práv a f. sociální. Radikální f. se objevil v USA a ve Velké Britanii jako působení žen v soc. reformním a morálním hnutí evangelických náboženství. Usiloval hlavně o nápravu morálně narušených žen (prostitutek). F. rovných práv, nazývaný také liberální f., jasně identifikovatelný z prací M. G. Wollstonecraftové a J. S. Milla, se soustředil na vysvětlování rozdílů mezi mužem a ženou vlivem soc. okolí v kontrastu k všeobecnému přesvědčení, že tyto rozdíly jsou dány vrozenými dispozicemi. V rozvoji obou těchto větví f. se odrazily hist. události, zejm. am. revoluce a její Deklarace nezávislosti. Teze J. S. Milla vycházely ze zákl. požadavku měšťanského liberalismu, aby členové společnosti přispívali k max. štěstí všech. Svobodu, spojenou s velkou mírou individualismu, s nezávislostí, požadoval pro všechny lidi. Proto nemohl akceptovat postavení ženy v tehdejším systému. V r. 1866 předložil parlamentu návrh na uzákonění volebního práva žen a v r. 1869 vyšla jeho kniha The Subjection of Women. Úsilí am. f. ovlivnilo legalizaci práv žen. Married Women's Property Act z r. 1882 dal ženám právo na vlastní majetek a výdělky. Do konce 19. st. získaly ženy rovněž možnost vzdělávat se stejně jako muži. Am. feministické hnutí vydává Statement of Sentiments, představující v podstatě aplikaci Prohlášení nezávislosti na ženy.
Jestliže liberární f. usiloval o možnost seberealizace žen v placeném zaměstnání, ve svobodném podnikání, v oblasti vzdělání, pak tzv. soc. f. šlo o více. Proletářské ženy totiž měly stejné možnosti na trhu práce jako jejich muži, ale nezískaly nic v jiných oblastech, nezlepšily své postavení v rámci celé společnosti. Klasický soc. f. formuloval své zákl. premisy v kontextu emancipace a třídního vědomí proletariátu (A. Bebel). Ideologie marxismu učinila z požadavku rovnoprávnosti žen jeden z požadavků prolet. hnutí. Social. f. se rozvíjel v souvislosti s teoriemi R. Owena, resp. jejich praktickou realizací. Rozvoj komun ve Velké Britanii a v USA přinesl mnohým ženám postavení téměř rovnoprávné s muži, které se ale velmi lišilo od jejich postavení v širší společnosti. F. Engels vysvětloval podřízené postavení žen jejich vztahem k výr. prostředkům (protože ženy jsou vyjmuty z produkce, nemají v kap. společnosti žádnou hodnotu). Jak social. f. postupně nabýval na vlivu, ukazovalo se, že ne všichni socialisté jsou připraveni jej přijmout. Objevily se odlišné názory na důležitost tohoto hnutí a na řešení jeho cílů prostřednictvím revoluce. Od konce 19. st. se f. mnoha rozdílných typů spojil zejm. ve svém boji za dosažení volebního práva žen. Ale právo volit ještě neznamenalo dosažení rovnosti, protože nevedlo ke skutečnému nebo širšímu zapojení žen do politiky.
Hist. předělem ve vývoji f. byla 2. svět. válka, která přinesla masovou účast žen na trhu práce. Část žen zůstala zaměstnána i po skončení války a také poválečný ekon. boom vyžadoval zapojení těchto prac. zdrojů. Vedlo to ke značným změnám v postavení žen v moderní společnosti, které ale nebyly vždy vnímány jako pozitivní. V 60. l. se objevuje první vlna neofeminismu v podobě tzv. Hnutí za osvobození ženy, které v mnohém vycházelo z marx. konceptů a často bylo velmi levicové. K interpretaci vzájemných vztahů mezi mužem a ženou ve společnosti sloužila teorie třídního boje, podle teorie vykořisťování pak byla interpretována sféra domácnosti, do analýzy rodinných konfliktů byla vnášena perspektiva makrosoc. konfliktu. Některé tyto pohledy dožívají dodnes (zejm. na akademické půdě). Druhá vlna neofeminismu přišla v 70. l. a byla založena na racionálním přístupu k možnostem zlepšit postavení žen ve společnosti. V 80. l. se ve f. objevují trendy zdůrazňující odlišnost žen od mužů, jejich specif. vlastnosti a možnosti. Hovoří se o postfeminismu. Je charakterizován třemi W: „Women Want to be Women“ (ženy chtějí být ženami). Od 60. l. 20. st. provází f. fundované teor. práce, příspěvky ke kritice věd. paradigmat, založených na dichotomii mezi mužem a ženou, mezi přírodou a kulturou, mezi bytím a myšlením, mezi mýtem a vědou. Pozornost se stále více soustřeďuje na komplementaritu mužských a ženských rolí (viz gender).
Dnešní f. je celosvět. hnutím, které se rozvíjí v celé řadě směrů. I když je obtížné mluvit o f. jako celku, lze říci, že v současné Evropě se projevuje těmito zákl. požadavky: 1. stejné mzdy žen a mužů za stejnou práci; 2. stejné příležitosti a stejný přístup ke vzdělání mužů a žen; 3. kontracepce a možnost interrupce; 4. spol. formy péče o děti; 5. právní a finanční nezávislost všech žen; 6. ukončení diskriminace lesbiček; 7. ochrana všech žen bez ohledu na jejich status před jakýmikoliv formami násilí; 8. přeformulování všech zákonů, ale i přestrukturování institucí, které zvýrazňují mužskou dominanci a umožňují agresi mužů vůči ženám. Jsou to požadavky velkých zákl. změn, k jejichž dosažení f. vypracoval celou řadu taktik. Ukazuje se, že pod vlivem f. ženy začínají samy sebe vnímat jako progresivní složku populace. Uvědomují si, že nové myšlenky, nová spol. uspořádání přijímají mnohdy snadněji než muži. Ti se z hlediska f. jeví jako překážka v prosazování univerzalistické feministické ideologie. Nejhlubším základem f. stále zůstává snaha žen po získání autonomie. Všechny směry současného f. hledají odpověď na otázku, v čem tkví rozdílný přístup společnosti k oběma pohlavím a kde jsou jeho příčiny (viz gender). Je to i otázka pro s-gii, kterou se v posledních desetiletích zabývá zejm. tzv. feministická sociologie. V Čechách má f. určitou tradici již z 19. st. (viz feminismus český), v kom. Československu byl ale interpretován jako zbytečné, resp. škodlivé záp. hnutí. Začátkem 90. l. je v čes. zemích naopak běžně vnímán spíše jako levicové a extremistické hnutí, které k ekon. transformaci čes. společnosti ve spol. záp. typu nepřispívá.
feminism féminisme Feminismus, Frauenbewegung femminismo
Literatura: Bebel, A.: Žena a socialismus. Praha 1962; Delamont, S.: The Sociology of Women. An Introduction. London 1980; Harding, S. ed.: Feminism and Metodology. 1987; Humm, M.: The Dictionary of Feminist Theory. London 1989; Kaplan, G.: Contemporary Western European Feminism. London 1992; Kuhn, A. – Wolpe, A. M.: Feminism and Materialism. London 1978; Mill, J. S. – Taylor, H.: On the Subjection of Women. London 1911; Mill, J. S.: Poddanství žen. Praha 1890; Modleski, T.: Feminism without Wimin, Culture and Criticism in a „Postfeminist“ Age. New York, London 1991; Možný, I.: Moderní rodina (mýty a skutečnosti). Brno 1990; viz též gender, sociologie feministická.