Sociologie jazyka
sociologie jazyka – s-gická disciplína, která se zabývá úlohou jazyka ve spol. životě, vztahem jazyka k jiným soc. výtvorům a procesům a soc. efekty řečového chování a jeho podmíněností spol. kontextem. S.j. má svým předmětem velmi blízko k sociolingvistice, ale není s ní totožná, ačkoliv někteří autoři pokládají za předčasné nebo nadbytečné stanovit přesnou hranici mezi nimi (např. S. Lieberson). J. A. Fishman pokládá sociolingvistiku za část s.j., která je obecnější, protože na rozdíl od sociolingvistiky se zabývá všemi soc. kontexty fungování jazyka, zatímco sociolingvistika pouze soc. podmíněnou variantností jeho užití. D. H. Hymes přisuzuje sociolingvistice pouze studium řečového chování, zatímco všechny ostatní aspekty studia jazyka ve vztahu ke společnosti přisuzuje s.j.. Nejednotnost a mnohoznačnost vymezení předmětu s.j. ve vztahu k sociolingvistice je pochopitelná proto, že sociolingvistika se konstituuje jako samostatná vědní disciplína až od konce 50. l. a s.j. se institucionalizovala dokonce ještě později. Jazyk jako dominantní s-gické téma se objevuje až na přelomu 60. a 70. l. v souvislosti s proměnou paradigmatické struktury s-gie a rozvojem tzv. interpretativní sociologie a sociologického konstruktivismu. Vztah mezi s.j. a sociolingvistikou lze vymezit spíše funkcemi, jež studium jazyka v dané disciplíně plní, než specif. předmětem. Smyslem studia jazykových fenoménů v sociolingvistice je lépe porozumět jazyku, proto je také sociolingvistika chápána právem jako disciplína jazykovědná, zatímco zákl. funkcí studia jazyka v s.j. je lepší porozumění soc. jevům, jejichž povaha a vývoj jsou jazykem ovlivněny. Protože naprostá většina soc. fenoménů souvisí s komunikací a je jí příp. přímo kauzálně podmíněna a protože všechny soc. fenomény jsou soc. mj. proto, že jsou nositeli významů v sémiotickém smyslu, je pochopitelné, že studium jazyka se dostalo v posledních desetiletích do středu zájmu s-gické teorie i výzkumu a že se s.j. osamostatnila jako svébytná oborová disciplína. Podle metaforického vyjádření P. P. Giglioliho je s.j. nelingvistickou sociolingvistikou.
Zájem o studium jazyka v s-gii je přirozeně podstatně starší a nelze jej spojovat teprve s ustavením s.j.. Protože jazyk prostupuje prakticky všemi soc. fenomény a sám je specif. soc. výtvorem, je také téma jazyka v té či oné míře obsaženo v každé s-gické teorii, klasické koncepce 19. st. nevyjímaje. Problém jazyka však bývá včleněn do širšího kontextu daného systému a někdy stojí až na jeho okraji. Je zajímavé, že K. Marx a F. Engels věnovali problému jazyka zvl. pozornost od samého počátku své práce. V Německé ideologii z r. 1846 je jazyk pojat jednak z gnozeologického hlediska jako materializované vědomí a řeč jako praktické vědomí existující pro jiné lidi, jednak jako zákl. prostředek mezilidské komunikace, jako produkt i předpoklad koordinovaných lidských aktivit. Soudobá s-gie však tuto optiku radikálně obrátila: podstatná část soc. problémů má podobu problémů jazykových, což vyplývá z ontologického předpokladu, že soc. svět je diskurs, že soc. skutečnost je konstituována v procesu jazykové komunikace a interakce a že je permanentně jazykově interpretována a zvýznamňována. Takto enormní a někdy až absolutizující důraz na význam jazyka chybí i v klasické s-gii 19. st., ačkoliv zde lze nalézt řadu zajímavých podnětů. Např. É. Durkheim uvažuje o jazyce ve dvou zákl. souvislostech: v souvislosti se soc. původem logických a fil. kategorií, např. času, prostoru, kauzality atd., a v souvislosti s konceptem sociálního faktu. Jazyk je u Durkheima zvl. názorným příkladem soc. faktu, protože splňuje obě podmínky – je nezávislý na individuu a v tomto smyslu je vůči němu vnější a současně na individuum vykonává soc. tlak, jemuž se individuum musí podřídit, jestliže se chce účastnit spol. styku a komunikace. G. Simmel uvažuje o jazyce při rozboru úlohy lži v utváření určitých typů soc. vztahů, V. Pareto v rámci své teorie non-logického chování uvažuje o jednom typu derivací (viz reziduum a derivace), který je vázán na jazyk, totiž na využívání slov, jejichž význam je neurčitý, nejistý a dvojznačný.
Až do 60. l. 20. st. byly tedy úvahy o jazyce ve velkých s-gických systémech spíše marginální. S-gický zájem o jazyk anticipují ovšem již v 30. l. kult. antropologové. Např. B. Malinowski se zabýval vztahem jazyka, kultury a institucí v preliterárních společnostech a anticipoval ideu indexikality. Téma jazyka je význ. zastoupeno také u F. Boase, A. R. Radcliffa-Browna a E. E. Evanse-Pritcharda. Fil. a s-gické myšlení význ. ovlivnila také tzv. Sapirova-Whorfova hypotéza jazykového relativismu. Ve strukturálním funkcionalismu T. Parsonse je jazyk chápán především jako nástroj dosahování hodnotového konsensu, jako nejobecnější symbolický systém, jehož fungování předpokládá existenci kult. specif. kódů, pomocí nichž jsou rozeznávány jednotlivé významy. Fr. s-gický strukturalismus byl silně ovlivněn durkheimovskou s-gickou tradicí, zejm. však vstřebal všechny podstatné podněty obecné lingvistiky F. de Saussura, obecné a hist. lingvistiky A. Meilleta a prvních sociolingvistických výzkumů J. Vendryese z konce 20. l. C. Lévi-Strauss jako vůdčí představitel fr. strukturalismu (fil., antropol. a s-gického) na Saussura dokonce přímo navazuje, když akceptuje 4 zákl. principy saussurovské obecné lingvistiky: 1. rozlišení jazykového systému (langue) a aktuálního mluvení, řeči (parole), tedy toho, co je v jazyce soc. v durkheimovském smyslu, a toho, co podléhá individ. a skup. variacím; 2. mnohé nejazykové fenomény by mohly a měly být zkoumány a chápány obdobně jako jazyk, totiž jako znakové systémy, a spol. vědy by měly být sémiotizovány; 3. rozlišení synchronie a diachronie s dominací synchronní analýzy; 4. důraz na arbitrární povahu jazyka, který je uspořádán na základě struktury jazykového systému a intencionality mluvčího. Podle C. Lévi-Strausse má jazykověda, zejm. fonetika, mezi spol. vědami zcela výlučné místo a může být pro ostatní vědy modelem jejich výstavby jako exaktních věd. Na bázi lingvistické inspirace rozvinul C. Lévi-Strauss také studium nevědomých procesů jako základu struktur, hypotézu o homologii některých soc. procesů jako příbuzenství, mýtus a směna s jazykem a hledání univerzálních, nadhist. zákonitostí. Strukturalistický boom, který vrcholil v Evropě a v USA v polovině 60. l., silně ovlivnil nejen myšlení té doby, ale i následující období, jež se s ním a jeho koncepcí jazyka muselo vyrovnávat.
Novopozitivistická s-gie rozvinula v díle P. F. Lazarsfelda aj. ideu jazyka empir. výzkumu jako specif. jazyka s-gie budované podle naturalistického modelu přír. věd a v díle O. Neuratha ideu jednotného jazyka vědy. V těchto souvislostech rozpracoval novopozitivismus dvě cenné a dodnes živé a diskutované koncepce, totiž princip operacionalizace teor. pojmů v empir. výzkumu a princip permanentní jazykové sebereflexe s-gie jako vědy. Teoretičtěji zaměřené novopozitivistické koncepce se v pojetí jazyka inspirovaly Shannonovou teorií informace a Skinnerovou teorií verbálního chování. Podle Skinnera je řeč motorická reakce, jejíž trvalost závisí na posilování v pavlovovsko-watsonovském smyslu. Skinnerovu koncepci ostře kritizoval lingvista N. Chomsky, který podtrhl tvořivý charakter jazyka v souvislosti se svým vlastním pojetím jazykové kompetence jako schopnosti tvořit věty, jejichž struktura je v daném jazyce přípustná. Soudobá s-gie věnuje problému jazyka pozornost zcela mimořádnou zejm. v tzv. interpretativní sociologii nebo konstruktivistické sociologii. Jádrem přístupu této orientace je snaha postihnout, kde a jak jazyk konstituuje soc. realitu a jaká je role prožitku jazyka, zkušenosti, kterou s jazykem máme ve spol. životě. Fenomenologická sociologie a zejm. z ní vycházející etnometodologie a dokonce s-gická hermeneutika rozpracovaly řadu zcela doposud opomíjených témat, např. téma přenosnosti individ. zkušenosti prostřednictvím jazyka, úlohy jazyka v ustavování intersubjektivního světa, problém jazykového labellingu v rámci teorie deviantního chování, jazykové podmíněnosti soc. chování, problém tzv. indexikality a obecně pak ústřední téma vztahu jazyka a každodenního života (viz každodennost).
Ze současných s-gických teorií je jazyku věnována značná pozornost v teorii komunikativního jednání J. Habermase, teorii strukturace A. Giddense a v tzv. figurační s-gii N. Eliase, v nichž je činěn pokus o syntézu klasického, tj. objektivistického pojetí jazyka, s výrazně subjektivistickými koncepcemi fenomenologické s-gie. Problematika s.j. se kromě kontextu velkých teor. systémů rozvíjí také v rámci konkrétních s-gických disciplín, zejm. s-gie kultury, kde je zvl. pozornost věnována jazyku masové kultury, s-gie hromadného sdělování, propagandy a reklamy, samozřejmě také s-gie umění a s-gie literatury. Od 20. l. se rozvíjí intenzívní studium tématu „jazyk a moc“ také v kontextu s-gie politiky a s-gie revoluce. S.j. ve spojení se sociolingvistikou se zabývá také vztahem jazyka a soc. struktury, tedy jazykovou diferenciací společnosti jako odrazem diferenciace soc. (práce W. Labova, J. A. Fishamana aj.) a vztahem jazyka a kultury. Podle formulace W. H. Goodenougha je kultura to, co je třeba znát, abychom jednali přijatelně pro ostatní členy společnosti, a jazyk to, co je třeba znát, abychom s nimi adekvátně komunikovali. Pokus prokázat přímý kauzální vztah mezi jazykem a soc. světem, který učinil K. L. Pike ve své teorii izomorfismu jazykových a nejazykových forem, se však nezdařil. K význ. tématům s.j. patříú studium řečového společenství, jazykových aktů, vztahů mezi jazykem a soc. rolemi, dále vymezení sfér jazykového chování, analýza prostorové determinace řečových aktů, vztahů mezi verbálním a neverbálním chováním, úlohy specif. interakčních sítí atd. S-gicky byly dosti detailně studovány otázky bilingvismu, role malých skupin v jazykovém chování (J. J. Gumperz) a tzv. sociolingvistických pravidel. Vývoj svět. s.j. byl význ. ovlivněn Pražským lingvistickým kroužkem a všeobecně jsou citovány práce V. Mathesia, B. Havránka a J. Vachka, jakož i J. Mukařovského z 30. a 40. l. S.j. měla v minulosti a má dodnes řadu praktických aplikací v oblasti tzv. jazykového plánování, řešení národnostních a etnických vztahů, ve sféře propagandy, reklamy a podobně.
sociology of language sociologie de la langue Sprachsoziologie sociologia del linguaggio
Literatura: Advances in the Sociology of Language. The Hague, Paris 1971; Fishman, J. A.: Language Loyalty in the United States. The Hague 1966; Gumperz, J. J.: Language in Social Groups. Stanford 1971; Hymes, D. H. ed.: Language in Society. London, New York 1972; Labov, W.: The Social Stratification of English in New York City. Washington 1966; Lévi-Strauss, C.: Anthropologie structurale. Paris 1962; Petrusek, M.: Jazyk v západních sociologických teoriích. Sociologický časopis, 1988, č. 5.