Sociologie vědy
sociologie vědy – s-gická disciplína, která se zabývá soc. podmíněností věd. poznání, fungováním vědy jako soc. organizace a instituce, která zkoumá vztahy vědy k jiným soc. institucím, spol. působení věd. poznatků a jejich aplikací. Předmět s.v. prošel dosti složitým vývojem, v němž se někdy dosti podstatně měnily tematické důrazy – od zkoumání soc. podmíněnosti obsahů věd. poznání až k mikros-gickým studiím interpersonálních struktur ve věd. institucích. Vývoj s.v. se dá rozdělit do 4 zákl. vývojových etap. 1. V první etapě, zhruba od 80. l. 19. st. do počátku 40. l. 20. st. byl předmět s.v. součástí sociologie vědění a kritiky ideologií. Tato zkoumání, započatá K. Marxem a kontinuovaná M. Schellerem, K. Mannheimem, H. Plessnerem aj., se soustředila výhradně na analýzu spol.vědního poznání, kde je soc. podmíněnost kognitivních obsahů nejpatrnější a kde lze sledovat předpokládanou strukturální závislost určitých typů poznávacích obsahů na odpovídajících skup. a třídních strukturách. V zásadě šlo o zkoumání vztahů mezi soc. epistemologií, vládnoucím typem či formou poznání a soc. duchovní situací doby. Pro toto vývojové období s.v. je příznačné, že přír. vědám a matem. disciplínám je přisouzen specif. epistemologický status, který je jakoby vyvazuje z kontextu soc. determinace, jež je naopak příznačná pro všechny ostatní typy poznávacích struktur – pro náboženství, mytologii, ideologii, umění a soc. vědy. V této době se vědou ze s-gického hlediska zabýval také G. S. von Lukács v práci Dějiny a třídní vědomí (1923) a L. Fleck, jehož přímo zakladatelský význam pro s.v. byl však doceněn až v 70. l. v souvislosti s rozvojem postpozitivistické filozofie. Fleck však stojí u počátků předmětné reorientace s.v., kdy se od studia spol. podmíněnosti obsahů věd. poznání přechází ke studiu reálných vztahů mezi producenty věd. poznání – vědci a věd. komunitami; věda je definována nejen jako objektivizované vědění ve smyslu později K. R. Popperem zavedeného pojmu „třetí svět“, ale především jako soc. instituce, a poprvé je v zárodečné podobě formulována soc.-gnoseologická relace mezi vědeckou komunitou a kognitivními strukturami. Vývoj s.v. v tomto období kromě klasiků s-gie vědění ovlivnil také F. W. Znaniecki prací The Social Role of the Man of Knowledge (1940), v níž se pokusil o propojení s-gického a hist. pohledu na problém. Pozoruhodná je Znanieckého formulace, že za pokrok, jehož se ve vědě dosahuje, vděčíme těm, kteří jsou při realizaci své soc. role schopni překročit vlastní soc. podmíněnost. Znanieckého pojetí vědy úzce souvisí s jeho koncepcí humanistického koeficientu. Nepopiratelný vliv na rozvoj s.v. měl angl. krystalograf J. D. Bernal, který v práci Svět, tělo a ďábel identifikoval tři hlavní nepřátele lidského rozumu – přírodu, omezující vrozené lidské dispozice a předsudky. Jeho práce The Social Function of Science (1939) obrátila pozornost k spol. efektům věd. poznání. Bernalova koncepce byla silně ovlivněna marx. a dokonce snad ještě osvícenským progresivismem, což se posléze negativně projevilo v některých jednostrannostech koncepce věd.tech. revoluce (čerpající mj. z Bernalových myšlenek), která v 60. a 70. l. význ. ovlivnila východoevrop. uvažování o vědě.
2. V druhém vývojovém období se těžiště s.v. přeneslo do USA, kde ve 30. a zejm. ve 40. l. uvažování o vědě udával tón strukturální funkcionalismus, resp. R. K. Merton. Mertonovská koncepce s.v., která vyrůstá z tradic s-gie vědění, ale tematicky je překračuje, podstatně ovlivnila vývoj s.v. až do počátku 70. l. Těžištěm mertonovského pojetí je specifikace obecného strukturalistického problému řádu na oblast vědy, tedy téma vztahu mezi vědou a řádem a dokonce konkrétněji vztahu mezi věd. poznáním a demokr. uspořádáním společnosti. Institucionálním cílem vědy je podle Mertona zvyšovat zásobu, objem verifikovaného vědění, k čemuž věda používá specif. metody a řídí se obyčejovými, tech. a morálními normami. Právě normativní pojetí s.v. je pro mertonovské paradigma příznačné: vědeckou činnost Merton chápal jako činnost probíhající podle určitých obecných pravidel (norem), společně sdílených věd. komunitou, která mají zabezpečovat hodnověrnost věd. poznání a optimální způsoby jeho rozvíjení (viz etika vědy). Své skicy ze s.v. zařadil Merton do díla Social Theory and Social Structure (1949). První systematickou prací ze s.v. byla kniha B. Barbera Science and Social Order z r. 1952.
3. Mertonovi žáci H. Zuckermannová, J. R. Cole a S. Cole se v 60. l. věnovali zejm. problémům hodnocení (oceňování) a stratifikace ve věd. komunitách. Jejich pojetí spočívá na dvou premisách: a) vědci jsou stratifikováni podle dosahovaných výsledků, b) není sporné, co je ve vědě dobrý výsledek. Paralelně s pozdní vývojovou fází strukturálního funkcionalismu se rozšiřovaly a tematicky obohacovaly empir. výzkumy v oblasti vědy o zkoumání mikrostrukturálních vztahů ve věd. týmech, normativních a hodnotových struktur, komunikačních vazeb, formování věd. škol a směrů atd. V tomto třetím, spíše empir. orientovaném období byly poprvé v s.v. rozsáhle a efektivně použity kvant. postupy (např. E. Garfield zavádí Science Citation Index, který se stal až nekriticky používaným indikátorem věd. úspěšnosti, D. Price pomocí kvant. ukazatelů studoval rozdíly mezi tzv. velkou a malou vědou apod.). Výsledkem bylo to, že se s.v. sice etablovala výzk. i akademicky jako samostatná disciplína, stabilizovala se a získala širší soc. prestiž, avšak nedokázala vyřešit podstatné praktické otázky související s chodem věd. institucí a aplikací věd. poznání (přičemž může ovšem být sporné, do jaké míry je tento typ otázek v kompetenci s.v.) a vyčerpala se tematicky a teoreticky.
4. Zásadní proměna ve vývoji s.v. se proto odehrála až v souvislosti s celkovou změnou paradigmatické struktury záp. s-gie v 70. l. Pod vlivem fenomenologické sociologie, interpretativní sociologie, modernizované s-gie vědění a postpozitivistické filozofie vědy (zejm. Th. S. Kuhna, M. Polányiho a P. K. Feyerabenda) se konstituuje kognitivní s.v., která obecně vzato vychází z tzv. silného programu s-gie vědění, formulovaného edinburským sociologem D. Bloorem: přír. a matem. vědám je odepřen specifický, privilegovaný epistemologický status, a jsou tedy podrobeny analogickému zkoumání své soc. a hist. podmíněnosti jako spol. vědy. Studium obsahů věd. poznání se definitivně stává součástí s.v. Paralelně s touto paradigmatickou proměnou a částečným přesunem s.v. z USA do Evropy se rozvíjejí také tzv. konstruktivistické přístupy, které zdůrazňují, že věd. poznání není podle přesných regulí získanou informací o vnějším světě, není objektivním odrazem, ale spíše výsledkem soc. konstrukce probíhající v interakci a komunikaci mezi badateli v laboratořích a ústavech, kteří v diskusi a sporu dosahují konsensu v definici pojmů, interpretaci výsledků výzkumů a prezentaci zjištěných pravidelností či zákonů. Konstruktivistická koncepce vychází z diltheyovské teze, že neexistují různé oblasti faktů, ale pouze různá fakta konstruovaná odlišnými epistemologickými a metodol. postupy pod vlivem odlišných makro- a mikrostrukturálních soc. podmínek. Z těchto impulsů a pod vlivem etnometodologie se rozvíjí zájem o tzv. etnografická studia věd. společenství. Jedna z reprezentantek této orientace K. D. Knorrová-Cetinová přehledně shrnuje vývoj s-gického pojetí vztahu věda-společnost do tří předmětných a do jisté míry i hist. typů: a) kauzální pojetí, inspirované s-gií vědění marxovské a mannheimovské ražby a znovu oživené edinburskou školou, b) konsensuální pojetí, které zkoumá, jak se dosahuje shody v definicích, prezentacích, interpretacích fakt a preferencích, c) antropol. přístup, v němž dominuje mikrostrukturální orientace na výzkum toho, co se reálně děje v laboratoři, pracovně, v ústavu. Právě tato orientace znovu oživila zásadní gnoseologické diskuse o problému možnosti dosahování objektivní pravdy zejm. ve spol. vědách a v postmodernistickém kontextu formulovala řadu zásadních argumentů pro gnoseologický relativismus, stejně jako řadu podstatných výhrad proti němu.
S.v. se skládá jednak z makros-gie vědy, která zahrnuje studium obecných stránek vztahů vědy a společnosti, makrostrukturální, zejm. ekon. determinace vědy, ekologických a ekon. efektů věd. poznání, vlivu polit. režimu a duchovní atmosféry na způsob provozování vědy, prestiž vědy a intelektuálů ve veřejnosti, procesů profesionalizace, a jednak zmikros-gie vědy, která zkoumá struktury věd. komunit, interakce a komunikace mezi vědci, role invisible college, odměňování a kariéry ve vědě, stratifikace věd. komunit apod. Zvl. téma dnes tvoří ve všech vědních oborech diskutované problémy etiky vědy. Od 70. l. se na Západě v rámci s.v. a v kooperaci s příbuznými obory rozvíjí zkoumání sporů ve vědě (tzv. controversy studies), které se soustřeďuje zejm. na uzavírání (closure) těchto sporů, jež je výrazně soc. ovlivňováno hodnotovými strukturami, střetáváním zájmů různých soc. skupin, konflikty mezi různými polit. kulturami v konkrétní zemi atd. Ve východoevrop. zemích se s.v. pěstovala především v rámci teorie vědy a v kontextu výzkumu tzv. vědeckotechnické revoluce, systematičtější partikulární výzkumy byly realizovány jen v Polsku. A. Matejko provedl výzkum věd. komunit v SSSR již v 60. l. V Čechách a na Slovensku nemá s.v. příliš silnou tradici. V 60. l. vyšly pouze studie I. A. Bláhy (posmrtně), V. Lamsera a I. Dubské a byly provedeny první výzkumy prestiže vědy v širším kontextu výzkumu prestiže povolání (V. Brenner a M. Hrouda); obdobné informace jsou obsaženy též v práci J. Kapra ve vazbě na výzkum soc. stratifikace (1967) a mobility vědců. V druhé polovině 80. l. začali Z. Bútorová a I. Dianiška pracovat na tématu samoregulace věd. komunity v rámci prací na prognóze slov. vědy. Výsledkem jejich výzkumu byl popis řady deformací v jednotlivých složkách samoregulace vědy a specifikace porušování pravidel etiky vědy v Československu. V samizdatu publikovali analytické i teor. studie o vědě v pozdně totalitním systému M. Petrusek (stalinismus ve vědě jako konkretizace obecného mechanismu soc. exkluze) a J. Alan (život věd. společenství, struktury interakcí apod.).
sociology of science sociologie de la science Wissenschaftssoziologie sociologia della scienza
Literatura: Bernal, J. D.: The Social Function of Science. London 1939; Brenner, V. – Hrouda, M.: Věda a vysokoškolské vzdělání v prestiži povolání. Sociologický časopis, 1967, č. 5; 1968, č. 1; Bútorová, Z. – Dianiška, I.: Samoregulácia vedeckého spoločenstva. Sociológia, 1988, č. 2; Gaston, J. ed.: The Sociology of Science. San Francisco 1978; Knorr-Cetina, K. D.: The Manufacture of Knowledge. Oxford 1981; Knorr-Cetina, K. D. – Mulkay, M. eds.: Science Observed. London 1983; Merton, R. K.: Efekt sv. Matouše ve vědě (úvaha o systémech odměn a komunikací ve vědě). Sociologický časopis, 1970, č. 2; Merton, R. K.: The Sociology of Science. Theoretical and Empirical Investigations. Chicago 1973; Merton, R. K. – Gaston, J. eds.: The Sociology of Science in Europe. London-Amsterdam 1977; Mulkay, M. – Milič, V.: The Sociology of Science in East and West. Current Sociology, 28, 1980, č. 3; Sovremennaja zapadnaja sociologija nauki. Kritičeskij analiz. Moskva 1988; Znaniecki, F. W.: The Social Role of the Man of Knowledge. New York 1965.
Časopisy: Social Studies of Science (dříve Science Studies, 1970–)