Model
model – (z něm. Modell, to z lat. modus = míra, mez, způsob) – má ve vědě několik spec. významů, nejdůležitější je ale rozdíl mezi m. v logice a matematice a m. v empir. vědách. V logice a matematice je m. logický či matem. objekt (systém, struktura atd.), který splňuje určitou abstrakní strukturu a je s ní izomorfní (v m. platí všechna tvrzení, důkazy apod., které jsou odvozeny pro danou abstraktní strukturu). Z tohoto hlediska se rozlišují zejm. syntaktické a sémantické m. V empir. vědách je m. určitý objekt, který v procesu poznávání a na základě přesně určeného vztahu zastupuje jiný objekt (originál) a zprostředkovává o něm informace relevantní z hlediska zvoleného výzk. záměru. Všeobecně plní m. ve věd. poznání instrumentální funkci: je především nástrojem poznávání, ale současně je sám poznatkem, resp. nositelem poznatků. Modelovaný objekt a jeho m. se svou povahou nemusejí shodovat. M. může být jak materiální, tak i myšlený (teor. nebo matem.) objekt. Z gnoseologického hlediska je m. informačním reprezentantem modelovaného objektu. Z toho vyplývá několik důležitých charakteristik m.: 1. vztah mezi originálem a m. musí být přesně vymezen; zpravidla má charakter zpřesněné podobnosti, analogie, homomorfie, izomorfie nebo izofunkčnosti; 2. m. není kopií ani úplnou reprodukcí originálu (v takovém případě by ztrácel svůj specif. poznávací smysl i efektivnost), ale zobrazuje originál vždy jen z určitého hlediska, které odpovídá výzk. záměru (zobrazuje strukturu, funkce nebo dynamiku chování, fungování, vývoj modelovaného objektu); 3. modelové zobrazení musí být zjednodušující, ale jde vždy o maximálně přípustné zjednodušené zobrazení, i když m. musí obsahovat všechny prvky (složky, vztahy) originálu, které jsou podstatné z hlediska zvoleného výzk. záměru (součástí tvorby m. jsou i pravidla přechodu od originálu k m. a naopak). Díky max. zjednodušujícímu zobrazení získává m. specif. sevřenou, kompaktní formu. Z uvedených charakteristik modelového zobrazení vyplývají i zákl. gnoseologické funkce m., k nimž patří především funkce ilustrativní, translativní, heuristická, idealizační, explanační, prognostická (simulační) a verifikační. V procesu modelování, tj. budování, ověřování a zdokonalování m., jakož i interpretace a využívání výsledků tohoto procesu, který má zpravidla dlouhodobý, cyklicko-iterativní charakter, zpravidla dominují jen některé z těchto funkcí. Závisí to nejen na účelu, pro který je m. budován a využíván, ale i na disponibilních teor. poznatcích a použitých metodách modelování.
Šíře funkcí a rozmanitost poznávacích i praktických záměrů, pro něž jsou m. budovány a využívány, způsobuje, že m. jsou nejednou (někdy neoprávněně) ztotožňovány s prototypem, maketou, normou, teorií, hypotézou, ideálním typem apod. Toto vše může v konkrétních případech plnit některou z funkcí m., nebo m. může vystupovat ve funkci teorie, hypotézy apod. Určité modelové prvky charakterizují jakékoliv věd. poznávání, jež je někdy velmi široce definováno jako „informační modelování“. M. se nejčastěji dělí na materiální a ideální; symbolické a ikonické (obrazné); fyzikální, matem. a kybernetické; substanciální, strukturní, funkcionální a dynamické; statické a dynamické; deterministické a stochastické; mikromodely a makromodely; slovní, číselné, grafické a kombinované; popisné, vysvětlující a prognostické (simulační) atd. Modelový přístup je jedním z typických projevů integračních tendencí v současném věd. poznávání a m. mají stále širší využití ve všech vědních disciplínách. Modelový přístup má svoji tradici i v s-gii. V zárodečné či intuitivní podobě se v ní uplatňoval prakticky od jejích počátků. Mnohé z už klasických s-gických teorií mají charakter takovýchto m. a s intuitivním modelováním se můžeme setkat i v současné s-gii. Od konce 2. svět. války se modelování v s-gii začíná stále více využívat záměrně jako zvláštní postup se specif. přístupy, metodami a možnostmi. Využívají se modelovací metody, které byly původně rozvinuty v jiných oblastech, např. heuristické a expertní metody (spec. brainstorming, psaní scénářů apod.), ale i metody kybernetického modelování (založené např. na principu tzv. „černé schránky“, zpětné vazby apod.), statist., ekonometrické, matem. metody (včetně Markovovských modelů a metod modelování dynamických systémů), metody teorie her a teorie grafů, simulační a prognostické metody a mnohé další.
V s-gickém modelování je klíčovým úkolem vybudování teor. m. zkoumaného soc. objektu (útvaru, jevu, situace, procesu). Smysluplné je rozlišit především m. metodol. a meritorní, v rámci meritorních m. pak m. materiální (analogony) a myšlené (teor. a matem.). Klíčová úloha teor. m. vyplývá z nezbytnosti identifikovat modelový objekt. Identifikační postup rozpracoval A. Hirner. Teor. m. zobrazuje modelovaný objekt ve všech jeho teor. možných variantách tak, aby mohl sloužit jako nástroj analýzy jakéhokoliv empir. případu daného objektu. Identifikační proces má dvě hlavní fáze: smyslem první je určit místo a funkce modelovaného objektu v širší soustavě soc. skutečností (což je předpokladem rozvoje teorie i kumulativnosti poznatků), smyslem druhé je odhalit vnitřní strukturu (složky, vztahy) či organizaci (fungování, vývoj) modelovaného objektu a pro potřeby s-gického výzkumu je promítnout do empir. sledovatelné podoby (viz operacionalizace, ukazatel, měření, škálování). Teor. m. plní v procesu s-gického poznávání především funkci mezičlánku, který spojuje teor. a empir. úroveň poznání. Zpravidla se vytváří celá série mezičlánků, které propojují jednotlivé cykly modelování. Korektní matem. m. není možné vybudovat na intuitivním nebo implicitním základu, vyžaduje teor. m. jako své (předběžné) východisko, které je v (několika) cyklech postupně zpřesňováno. Kromě tzv. konfirmační strategie je možná i strategie explorační, při níž se vychází z analýzy empir. údajů; i zde však platí, že východiskem je původně neurčitý nebo implicitní teor. m., který je v jednotlivých cyklech v konfrontaci s údaji a teor. poznatky postupně dopracováván do explicitní podoby. Teor. m., který je homomorfním zobrazením (podstatných) prvků originálu, se s využitím zvláštních matem. metod izomorfně zobrazuje v matem. m. Typickým příkladem mnohonásobného modelového zprostředkování je např. analýza kauzální neboli modelování kauzální. Matem. m. soc. objektu musí zobrazovat podstatné prvky jeho struktury, fungování nebo dynamiky. Budování teor. m. v procesu identifikace má charakter myšlenkového experimentu, může se stát zdrojem objevných hypotéz o objektu.
Široké možnosti experimentování, prognózování, projektování apod. poskytují různé simulační metody, které jsou založeny buď na analytickém, nebo na počítačovém řešení systémů rovnic. Jsou ovšem možné i jiné operace s m.. M. ve vztahu s-gické teorie a soc. skutečnosti nejčastěji vystupuje jako: 1. koncepce zkoumaného případu (zastupuje teorii, resp. plní její funkce); 2. jádro budované teorie, která je postupně dopracovávána do systematické podoby; 3. myšlený objekt, který je vyvozen z teorie (důležité přitom je, zda teorie má mít charakter axiomaticko-deduktivního nebo hypoteticko-deduktivního systému – viz H. L. Zetterberg a H. M. Blalock); 4. jedna teorie, která je izomorfně přiřazena jiné teorii (M. Brodbecková). V pokusech o vybudování matematické sociologie se tato buduje buď jako soustava parciálních matem. m. soc. objektů (J. S. Coleman, T. J.Fararo, W. Weidlich, G. Haag, N. B. Tuma, M. T. Hannan aj.), nebo jako blokově rekurzívní systém tak, že se postupně, induktivně propojují parciální, tzv. malé deduktivní teorie (parciální kauzální m.) do stále širšího teor. systému (H. M. Blalock).
model modèle Modell modello
Literatura: Bartholomew, D. J.: Stochastic Models for Social Process. New York 1961; Blalock, H. M.: Theory Construction. From Verbal to Mathematical Formulations. Englewood Cliffs 1969; Blalock, H. M. – Aganbegjan, A. – Borodkin, F. – Boudon, R. – Capecchi, V.: Quantitative Sociology. International Perspectives on Mathematical and Statistical Modeling. New York, San Francisco, London 1975; Bunge, M.: Scientific Research. I, II. Berlin, Heidelberg, New York 1967; Coleman, J. S.: Introduction to Mathematical Sociology. New York 1964; Fararo, T. J.: Mathematical Sociology. New York 1973; Hirner, A.: Ako sociologicky analyzovať. Bratislava 1976; Schenk, J.: Metodologické problémy modelovania v sociologickom bádaní. Bratislava 1981; Sztompka, P.: Teoria i wyjasnienie. Warszawa 1973; Teorie modelů a modelování. Praha 1967; Tuma, N. B. – Hannan, M. T.: Social Dynamics: Models and Methods. Orlando, San Diego, San Francisco, New York, London, Toronto, Montreal, Sydney, Tokyo 1984; Weidlich, W. – Haag, G.: Concepts and Models of a Quantitative Sociology. The Dynamics of Interacting Populations. Berlin, Heidelberg, New York 1983; Zetterberg, H. L.: On Theory and Verification in Sociology. Totowa 1965.
Viz též heslo model a modelování v sociologii v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)