Psychoanalýza
psychoanalýza – (z řec. psýché = duše; lysein = uvolňovat) – význ. směr v psychologii, který znamenal přelom ve vývoji psychol. myšlení a v průběhu svého vývoje silně ovlivnil i další vědní obory a uměl. tvorbu. Zakladatelem byl S. Freud, který na konci minulého st. zhodnotil zkušenosti z psychoterapie neuróz a obrátil svou pozornost ke studiu dynamiky nevědomí. P. nazval později přímo „vědou o nevědomí“. Z původně psychoterapeutického směru se časem stala teorie duševního života člověka vůbec. Freud dosahoval uvolnění potlačených představ, myšlenek a pocitů již nikoli hypnózou, jak to činil J. M. Charcot, ale metodou volné asociace: pacient ležel na pohovce a měl podle instrukce terapeuta sdělovat vše, co ho napadlo, zcela bez zábran. Terapeut se pak snažil v proudu těchto volných asociací najít původní patogenní konflikt pacienta, který byl příčinou jeho neurózy. Jako další metodu pronikání k nevědomým kořenům neurózy používal Freud výklad snů, neboť v jejich obsahu se projevovaly formou symbolů v konfliktu vytěsněné psych. obsahy. Bylo nutno sny dešifrovat pomocí pacientovy anamnézy, tj. objevovat jejich latentní obsah v jejich obsahu zjevném. Freud objevil některé zákonitosti tvorby snů (zhuštění zážitků, přenos emočního akcentu a další). V symptomech i snech svých pacientů-neurotiků, jimiž byli převážně příslušníci vídeňské buržoazie, zatížení prudérní morálkou, objevoval symboly potlačené sexuality. Dospěl tak k názoru, že příčinami neuróz jsou sexuální konflikty, resp. v důsledku těchto konfliktů potlačené sexuální tendence, které jsou v rozporu s osobní morálkou pacientů.Dominantou p. se tak stalo studium lidského sexuálního života. Protože konflikty pacientů, z nichž jejich neurózy vznikaly, vystupovaly často již v jejich raném dětství a sexualitu chápal široce jako sklon k získávání slasti, obrátil Freud pozornost ke studiu dětské sexuality (dítě bylo v jeho době považováno za bytost zcela asexuální). K vysvětlení vlivu potlačené sexuality na vznik neuróz byl Freud nucen zavést několik teor. konceptů a vytvořit model psych. funkčních instancí osobnosti, jejíž chování chápe energeticky.
Ústředním explanačním konceptem p. se stal pojem libida, na nějž navázal koncept neosobně pudového id (lat. ono), ega a superega. Proti dezintegrujícím vlivům úzkosti, pocházejícím z neuspokojeného libida, se ego chrání tzv. obrannými mechanismy, jako je vytěsnění, fixace, regrese a další. Zjevný egoismus člověka vyjádřil Freud v pojmu narcismus. P. se poměrně rychle rozšířila z teorie psychiky a z psychoterapeutické praxe i na interpretaci různých kult.-spol. jevů: mýtů, obyčejů, náboženství, umění atd. Freud sám se pokusil o psychoanalytický výklad totemu a tabu, náboženství, uměl. tvorby. Mezi další nejvýzn. reprezentanty p. patřili: O. Fenichel, E. Jones, O. Rank, E. Kris, Th. Reik, W. Stekel, M. Kleinová, O. Pfister, zpočátku také C. G. Jung. V s-gii měla p. vliv zejm. na T. Parsonse, v kult. antropologii na G. Roheima, A. Kardinera. P. inspirovala výzkumy srovnávací antropologie, pokusy o integraci novodobých teorií učení, lit. tvorbu (např. D. H. Lawrence, J. Joyce, V. Nezvala), teorii a zejm. výtvarnou produkci surrealismu aj. Marx. kritika vytýkala p. ahist. přístup k lidské psychice, biologismus, spekulativnost. Obecně se p. vytýká, že mnohé její koncepty nejsou empir. prověřitelné, že je ve své podstatě „simplifikujícím biologismem“ (D. Wyss, 1966), dokonce že snižuje důstojnost člověka, v němž spatřuje jen nástroj pudů.
psychoanalysis psychanalyse Psychoanalyse psicoanalisi
Literatura: Beránek, J.: Marxismus a psychoanalýza. Praha 1980; Freud, S.: Vybrané spisy, sv. 3. Praha 1969, 1971; Kocourek, J.: Horizonty psychoanalýzy. Praha 1992; Nagera, D. ed.: Psychoanalytische Grundbegriffe. Frankfurt/M. 1976; Pardel, T.: Problémy psychoanalytického hnutia. Bratislava 1972; Rycroft, Ch.: Kritický slovník psychoanalýzy. Praha 1993; Souček, R.: Psychoanalysa. Praha 1948; Wyss, D.: Die tiefenpsychologischen Schulen von den Anfangen bis zur Gegenwart. Göttingen 1966.
Viz též heslo psychoanalýza v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)