Korupce
korupce – (z lat. corrumpere = zmařit, zkazit, uplácet, podplácet) – kategorie, která není jednotně definována. V širším (anglosaském) pojetí je nejrozšířenější definice Nyeova: jde o chování, které se odchyluje od „formálních povinností“ veř. role pro soukromé (osobní, rodinné nebo skup. orientované) zájmy, pro finanční nebo statusový zisk, a dále o jakékoliv chování, které porušuje pravidla za účelem zvýšení soukromého vlivu. K. zahrnuje úplatkářství, což je odměna za jiný výklad nebo pozměnění rozhodnutí úřední osobou, nepotismus (zvýhodnění na základě příbuzenských či přátelských vztahů místo na základě zásluh) a zpronevěru jako protiprávní získání veř. prostředků k privátním účelům. Někdy bývají v definici k. nahrazeny „formální povinnosti“ spol. normami a mezi nutné znaky je zařazeno „poškození veřejnosti“. V užším (evrop.) pojetí se za k. považuje takové jednání, při kterém dochází k nějaké směně mezi úředníkem a tím, kdo mu nabízí nějakou výhodu, která nemusí být nutně finančního rázu. V tomto pojetí patří ke korupčnímu jednání aktivní i pasivní uplácení a nepotismus. Definice k., orientující se na porušení zákonných, právních norem v soukromém zájmu, nepostihuje procesy k. ve společnostech, kde neexistovalo (neexistuje) rozdělení zájmů na veř. a soukromé: v tradičních společenstvích, ve společnostech sov. typu, v zemích třetího světa. Proto byl vytvořen termín „regime corruption“, označující ztrátu funkcionální integrity režimu (Jowitt), a termín „systemická korupce“, splňující následující podmínky: 1. externí morální kodex je systematicky porušován interními praktikami, které jsou ukrývány a při odhalení posuzovány mírně; 2. osoby orientující se na tyto praktiky jsou zvyklé na ochranu svých zájmů a naopak kritika korupčního chování je pronásledována a kriminalisována (Caiden).
K. lze rozdělit na „tržní“, při níž dochází k ilegálnímu prodeji moci, a „parochiální“, kde převládají tradiční vazby (příbuzenství, klientelismus, známosti apod.). V této souvislosti je diskutována otázka, kdy lze tradiční chování označit za korupční, zda na něj lze uplatňovat moderní normy.V teorii existuje tendence vysvětlit k. jako přirozený fenomén tradičních společností, který se teprve s přechodem k moderní společnosti stává dysfunkčním. Také odsouzení k. z hlediska morálky se vyvíjí zároveň s procesy vytvářejícími občanskou společnost. Jeho podmínkou je všeobecné akceptování ideje svobodné vůle individua a uznání závazných hranic pro úřednické jednání. Podle jiných kritérií lze k. dělit na individ., kolekt. a univerzální (státní), vždy podle subjektu, který se jejím prostřednictvím obohacuje. K. je vysvětlována nejrůznějšími příčinami. V zásadě lze v literatuře vystopovat 5 kategorií příčin: 1. soc. změnu, zvl. přechod od tradiční společnosti k moderní (N. Elias, S. P. Huntington); 2. deficity ve vývoji společnosti, přinášející propastný rozdíl v příjmech, polit. moc jako podmínku pro získání bohatství, změnu morálních norem, slabost státu a absenci smyslu pro nár. společnost (Nye, G. Myrdal, Johnston); 3. monopolní postavení státu, které vede k vytvoření „státních tříd“ (M. Djilas, M. S. Voslenski, Jowitt, Elsenhans); 4. ekon. faktory, spočívající ve vytvoření diskrepance mezi nabídkou a poptávkou (neoliberální škola); 5. soc.-psychol. příčiny, které vycházejí z individ. nebo skup. determinant (H. A. Murray). Zatímco v politice vyspělých zemí patří k. k patologickým jednáním, v zemích třetího světa i v bývalých social. zemích je jedním z nejrozšířenějších jevů. Často bývá nejen příčinou skandálů, ale i větších spol. otřesů a státních převratů.
corruption corruption Korruption corruzione
Literatura: Heberer, T.: Korruption in China. Opladen, NSR 1991; Heidenheimer, A. J. – Johnston, M. – Le Vine, V. T. eds.: Political Corruption. New Brunswick, Oxford 1989; Ward, P. M. ed.: Corruption, Development and Inequality. London, New York 1989.