Legitimita
legitimita – (z lat. legitimus = zákonitý, právní) – v širokém smyslu obecné uznání práva na výkon moci či uplatňování autority. V užším smyslu zákonné zdůvodnění, založení výkonu vládnutí. L. je připisována jedinci nebo skupině. Jako pojem týkající se mocenských vztahů ve společnosti vyskytuje se l. spíše v polit. a právní oblasti. Navazuje na ni pojem legalita, což je konformní způsob jednání podle platných zákonů. Legální jednání by mělo provázet l., ale není tomu tak vždy. Závisí to právě na mocenském uspořádání spol. vztahů. L. státní moci je v podstatě její oprávněnost a je výrazem skutečnosti či přesvědčení, že ten, kdo vládne, tedy kdo vydává právní akty a přijímá jiná mocensky sankcionovaná rozhodnutí, vládne „po právu“, že se nedostal k moci „uzurpací“, nýbrž na základě určitého „titulu“. Ten nemusí být nutně právní, ale může být založen na jiné „nejvyšší legitimační normě“, např. na vládě „na místě božím“ či „z boží milosti“ nebo na „přirozeném právu“. Od Fr. revoluce, která přijala Rousseauovu doktrínu společenské smlouvy, je dnes ve většině záp. zemí považována za základ l. vůle lidu. I v soudobých právních teoriích se vychází z myšlenky suverenity lidu a za legitimní se považuje taková moc, která se zakládá na mandátu lidu, je od něho odvozena a trvá s jeho souhlasem (viz též demokracie, demokracie západní, demokracie a autoritarismus).
Ze s-gického hlediska se obšírně otázkou l. zabýval M. Weber ve své Herrschaftssoziologie (sociologii panství). Rozlišuje 3 „čisté“ typy „legitimního“ panství z hlediska: 1. racionálního charakteru l. založeného na víře v legalitu stanoveného řádu a práva vykonávaného těmi, kteří jsou k tomu kompetentní; 2. tradičního charakteru l. opírajícího se o každodenní víru v posvátnost tradice; 3. charismatického základu l. spočívající na posvátnosti, mimořádném působení či síle osobnosti, která tento řád vytvořila (Kristus, M. Luther, Napoleon aj.; viz panství charismatické). Problém l. oživila v západoněm. s-gii diskuse k racionálnímu typu legitimního panství, vedená mezi J. Habermasem, Luhmannem a J. Winckelmannem nad výkladem Weberovy klasifikace zákl. typů legitimního panství. Podle J. Habermase dochází v moderní společnosti ke krizi l. vyvolané změnami v polit. systému, která je souběžným jevem ekon. krize, krize racionality a motivační krize. Potřeba l. ale neustále stoupá, což podle Habermase vede k chaosu ve společnosti. N. Luhmann považuje za dostačující, jestliže se l. opírá o legalitu, bere tedy v úvahu pružný právní systém rychle reagující na změny vyvolané soc. diferenciací. Racionalita legálních rozhodnutí řešících konkrétní soc. problémy, krizové situace ekon., polit., ekologické aj. supluje plně potřebu l. v Habermasově smyslu. Marx. teorie státu pojem l. nepoužívá, protože ve společnosti, která je rozdělena na antagonistické třídy, není z hlediska veškerého obyv. státní moc nikdy „legitimní“.
legitimacy légitimité Legitimität legittimità
Literatura: Habermas, J.: Legitimationsprobleme in Spätkapitalismus. Frankfurt a. M. 1977; Luhmann, N.: Legitimation durch Verfahren. Neuwied 1969; Weber, M.: Wirtschaft und Gesellschaft. Tübingen 1972; Winckelmann, J.: Legitimität und Legalität in Max Webers Herrschaftsoziologie. 1952.