Harmonie
(přesměrováno z Číslo)
harmonie – (z řec. slova harmoniá, původně používaného Homérem k označení svorců, klínů pro stavbu lodí, ale i dohody, souhlasu, smíru apod.) – nejčastěji chápána jako soulad, souzvuk protikladných prvků, jako vyrovnání napětí, obraz celistvosti, projev působení řádu. Tradičně je h. důležitým rysem estetična, definičním prvkem krásy. První systematické učení o h. jako součást antické kosmologie pochází od pythagorejců. Opírá se o jejich pojetí čísla jako základu uspořádanosti světa, struktury, souměrnosti, rytmu. Číselná h. vytváří jednak kosmos se symetricky uspořádanými sférami, jež jsou naladěny na určitý hudební tón vyjádřitelný číslem, jednak duši a ostatní vnitřně strukturované věci. Vnitřní h. duše se dosahuje katarzí. Hérakleitos chápal h. jako shodu protiv a vztahoval ji ke všem „živlům“. Empedoklés spojoval h. s láskou, která je jednotou a příčinou dobra. Proti ní stavěl svár, který je rozmanitostí, disharmonií a nutným zlem. H. tedy byla původně univerzálním kosmologickým principem. Sokrates a Platón ji převedli do psychol. roviny, aplikovali na vnitřní život člověka a učinili ji základem krásy. Zdroj a předobraz h. spatřovali v hudbě. Harmonický stav duše nazýval Platón ctností a chápal jej i jako souzvuk „vnitřního a vnějšího“, slova a skutku, a jako odraz nebeské h.. Středověká filozofie tyto představy o h. v podstatě přejala, ale vnesla do nich protiklad mezi „lidským“ a „božím“ a zároveň nedosažitelný ideál odrazu božské dokonalosti a krásy, což má být ta pravá h. Panteismus období renesance nalézal h. v přírodě. Pro renesančního člověka je h. morální normou a nedostižným ideálem. Postoj k životu charakteristický pro baroko implikoval naopak přesvědčení, že světu vládne disharmonie a disonance. Ale stoupenci racionalismu se opět vracejí k h., kterou spojují s jasností, řádem, kauzalitou (R. Descartes, G. W. Leibniz, A. G. Baumgarten, É. B. Condillac a další).
Osvícenství vneslo do zkoumání h. problém soc. vztahů – uvažovalo o souladu zájmů osobních a spol. a vidělo h. jako důležitou součást spol. řádu. Otázku mravnosti vnášeli do h. zejm. angl. estetici (A. Shaftesbury, 1727 aj.). Něm. myslitelé období klasicismu volali po návratu k antické h., jejíž univerzálnost vyzvedali v protikladu k jednostrannosti soudobého pokroku. Ideál h. spojovali s výchovou vkusu. F. C. S. Schiller viděl záruku budoucnosti ve vytvoření „estetického státu“, který na rozdíl od „státu etické povinnosti“ a „státu práva“ bude státem h.. Ale romantismus vyrůstal z individ. i spol. konfliktů, byl postaven na neřešitelných protikladech. Podle G. W. F. Hegela soudobá společnost znemožňuje harmonický rozvoj lidských schopností a ztráta přirozené h. mezi jedincem a společností je zákonitým, trvalým výsledkem spol. pokroku. 19. a 20. st. kategorii h. potlačilo ve filozofii i v životě. Pracuje s ní estetika pragmatismu, která ji chápe jako završenou, úplnou, celistvou zkušenost a činí z ní doménu umělců (J. Dewey), a pak zejm. novotomismus, který h. nadřazuje kategorii cíle (J. Maritain obnovuje učení Tomáše Akvinského o „jasnosti“ jako zdroji krásy a h. definuje jako „záření formy na hmotě“). Stoupenci existencialismu odmítají h. a naopak estetizují disharmonii, podobně jako řada představitelů umělecké avantgardy. Ztráta h. je symptomem tzv. krize kritérií, jíž je často charakterizována soudobá společnost. V marx. s-gii myšlenka h. vstupovala do koncepce tzv. harmonicky rozvinutého člověka, kde však slovo „harmonicky“ bývalo vysvětlováno jako „všestranně“, resp. „mnohostranně“. S-gie používá pojem h. většinou jako synonymum sociální rovnováhy. Hovoří se o ní v souvislosti se soc. integrací, konsensem, koherencí a konzistencí, při vymezování životního stylu, v souvislosti s hodnotovými orientacemi apod. Častěji je však h. chápána jako termín liter. nebo archaizující.
harmony harmonie Harmonie armonia