Obsah sdělení

obsah sdělení – v rámci verbální komunikace je to významová struktura mluveného i psaného projevu, která má v širším pojetí tyto dimenze (podle J. Janouška, 1968): 1. záměr mluvčího (čeho chce tím, co řekne, dosáhnout); 2. smysl sdělení pro mluvčího (jak tomu rozuměl); 3. věcný obsah sdělení (jak je mu možno „obecně“ rozumět); 4. smysl sdělení pro příjemce (jak tomu, co bylo řečeno, rozumí ten, kdo to slyší a komu je to určeno); 5. efekt (účinek, vliv) toho, co bylo řečeno, na toho, kdo to slyší (příp. čím se liší skutečný efekt od záměru toho, kdo to říkal). Užší významová struktura zahrnuje smysl sdělení pro mluvčího a pro příjemce spolu s denotací, tj. tím, co se „obecně“ rozumí řečeným. Ukazuje se tedy, že o.s. se na cestě od toho, kdo hovoří, k tomu, kdo naslouchá, mění. J. Janoušek znázorňuje tento průběh časovou osou a používá při tom též termíny kódování a dekódování. Kódováním je v tomto případě slovní formulace, interpretace zamýšleného záměru, dekódováním vysvětlení smyslu zprávy tím, kdo ji slyší, tedy interpretace příjemce. Pojetí příjemce jako „tabula rasa“, na kterou se teprve sdělením něco napíše, je neudržitelné. V mezilidské komunikaci je třeba počítat naopak s anticipací, s předjímáním toho, co asi bude sděleno. Dříve nežli někdo promluví, ve chvíli, kdy se k tomu chystá, má obvykle již naslouchající určité tušení, co asi bude řečeno. Naslouchání zdaleka není možno chápat jako pasivní nahrávání magnetofonu na kazetu, jde o velice aktivní proces. Častokrát neslyšíme, ba ani se nesnažíme slyšet, co nám je sdělováno, ale snažíme se v tom nalézt potvrzení správnosti našeho tušení, naší anticipace. S podstatně větší „silou“ slyšíme to, co slyšet chceme, nežli to, co protiřečí našemu očekávání (není-li to diametrálně odlišné).

Studium o.s. v teor. úrovni doplňuje řada empir. prací. Týkají se např. rozhovoru lékaře a pacienta (J. Křivohlavý, 1988), resp. cíle, aby obsah sdělení lékaře byl přiměřeně chápán pacientem a naopak, aby z o.s. pacienta lékař čerpal podněty pro stanovení diagnózy. Rozborem chyb, k nimž při podobné komunikaci dochází, byla stanovena pravidla „umění naslouchat“, do kterého patří i pochopení toho, že ten, kdo hovoří, nemluví jen ústy, ale celým souborem nonverbálních znaků, že první větou se obvykle říká to nejpodstatnější, že postoj k hovořícímu je kriticky důležitý pro „rozvázání hovoru“ apod. (J. Křivohlavý, 1980). O o.s. lze hovořit tedy i u neverbální komunikace. Experimentální studium je obtížné u jejích čistých forem, protože vyžaduje, aby emotivní projevy byly přeloženy do „řeči slov“, což je při nejmenším nepřesné. V s-gii je teor. i empir. studium o.s. důležité pro rozvíjení všech technik sběru informací, zejm. ovšem interviewu, a pak ve všech tematických oblastech, kde se využívá teorie komunikace. Záměrné i nezáměrné reinterpretace o.s. jsou důležitou složkou při studiu sociálního konfliktu, manipulace veřejným míněním, propagace apod. Soudržnost skupiny, její akceschopnost, ale také postavení autoritativních osobností upevňují obecně nepřenosné o.s. interní komunikace související se specif. jazykovou kulturou. Zvl. pravidla utváření, přenosu a příjmu o.s. se týkají uměl. děl (viz též interpretace).

message contenu de la communication, message Kommunikationsinhalt, Aussageinhalt contenuto del messaggio

Literatura: Janoušek, J.: Sociální komunikace. Praha 1968; Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha 1988; Křivohlavý, J.: Rozhovor lékaře s pacientem. Praha 1988; Křivohlavý, J.: Sociální komunikace ve zdravotnictví. Praha 1980.

Jaro Křivohlavý