Osvícenství
(přesměrováno z Tmářství)
osvícenství – odvozeno od slova světlo, které je zde metaforou pro rozum, racionální myšlení a konání, pěstění a šíření vzdělanosti, vědy. O. představuje význ. epochu evrop. a severoam. dějin, tvoří jeden z vrcholů novověku, protože v něm člověk dospívá k radikálně nové sebereflexi. Počátek o. spadá do konce 17. st., plně se však rozvinulo až v 18. st., které bývá nazýváno věkem rozumu. Věkem filozofie je nazval velký představitel fr. o. Jean le Rond d'Alembert. Autorem názvu o. je Immanuel Kant, který ve stati Co je osvícenství? (1784) jako první hluboce analyzoval tento jev. Podle Kanta, jenž sám byl osvícencem, význam o. spočívá v tom, že v něm člověk poprvé překonává svou dosavadní nesvéprávnost, již si zavinil sám tím, že nedovedl užívat svůj rozum k vlastnímu prospěchu, takže byl odkázán na cizí pomoc a vedení. Kant správně vystihl jako hlavní rys osvícenského ducha potřebu moderního člověk zbavit se všech vnějších poručnictví a autorit. Zbaven všech cizích opor i pout se člověk nyní chce postavit na své vlastní nohy, být svobodným tvůrcem vlastního osudu a důstojnosti. Jedinou autoritou mu zůstává jeho vlastní analytický a kritický rozum. Nejen člověk je rozumný, rozumná je také příroda, protože je ovládána rozumovými zákony. Něm. filozof G. W. F. Hegel upozornil, že člověk si nyní uvědomuje svou jednotu s rozumovými zákony přírody, a tak může ztotožnit rozum s přírodou. Vše, co je rozumné, musí být v souladu s přírodou, musí být přirozené. V o. se rozum stává nejen vodítkem vlastního života, ale také nejvyšší soudní instancí. Vše, co je nerozumné, musí být překonáno, odstraněno, protože nemá právo na existenci. O. vypovídá rozhodný boj vší pověře, již chápe v širokém smyslu to, co pochází pouze z víry, zvyku, tradice, autority moci.
Hlavním terčem kritiky o. se stává tradiční náboženství a církev. Nejenom proto, že náb. dogma a kult jsou projevem absence rozumu čili tmářství, ale také proto, že náb. tmářství bylo vždy oporou despotické vlády, která sama je něčím bytostně nerozumným, tudíž nelegitimním. Proti slepé, fanatické víře staví o. zásadu tolerance, právo na vlastní myšlení, především však vědu jako umocněný, protože přísně metodicky vedený rozum. Celé 18. st. je prolnuto úctou k vědě, především k matematice a matem. přírodovědě. Největším vzorem je experimentální fyzika Isaaca Newtona. Obdivuhodným projevem nového kultu vědy je monumentální fr. Encyklopedie (viz encyklopedisté). S vysokým hodnocením vědy se začíná stále více prosazovat myšlenka lidského pokroku na základě stále hlubšího a přesnějšího poznání přírody a člověka. Podle fr. filozofa Marie Jeana Condorceta je pokrok lidstva neomezený, bez hranic, protože je poháněn nezadržitelným vývojem věd. poznání. Pokrok je v té době hodnocen jednoznačně kladně, protože podle převládajícího mínění přináší stále vyšší stupeň zabezpečení a kvality individ. i kolekt. života. Nejvlastnějším ohniskem a domovinou o. se stala Francie, osvícenský duch se však zrodil také ve Velké Británii, v angl. koloniích Sev. Ameriky, v Německu a ve značně oslabené podobě pronikl také do Rakouska a čes. prostředí. Nejradikálnějším v kritice tmářství a útlaku se stalo fr. o.. Dalo také podněty pro revol. teorii společenské smlouvy Jeana Jaquesa Rousseaua. Am. o. podstatně přispělo k rozvinutí teorie i polit. praxe moderní liberální demokracie.
Age of Enlightenment, Age of Reason temps de lumières, philosophie de lumières Aufklärung illuminismo
Literatura: Cassirer, E.: Die Philosophie der Aufklärung. 1932; Voltaire: Výbor z díla. Praha 1978.
Viz též heslo společnost sekularizovaná v Petruskových Společnostech (2006)