Funkcionalismus strukturální

funkcionalismus strukturální – též funkcionalismus strukturní, funkcionalismus sociologický – jeden z nejvlivnějších, současně však také nejkontroverznějších směrů s-gie 20. st., jehož zákl. teze lze shrnout takto: 1. na společnost je třeba nahlížet jako na celek (viz holismus), jako na sociální systém, který je složen z prvků; 2. tyto prvky (elementy, subsystémy) jsou ve vzájemných vztazích a plní vůči sobě navzájem a vůči celku určité funkce; 3. tyto funkce mohou být pozitivní (viz eufunkce) nebo negativní (viz dysfunkce), záměrné (funkce manifestní) nebo nezamýšlené (funkce latentní); 4. každý soc. systém se snaží minimalizovat změny prostřednictvím adjustace a kontroly a směřuje ke stavu dynamické sociální rovnováhy; 5. této rovnováhy je dosahováno prostřednictvím subsystémů (plněním funkcí) a tím, že se jednotliví členové společnosti podřizují hodnotovému systému společnosti dobrovolně (socializací) nebo prostřednictvím různých forem soc. nátlaku (sociální kontroly); 6. hodnotový systém zakládá pravidla chování, která nelze vysvětlit z toho, co individua zamýšlejí nebo chtějí, a která jsou základem hodnotového konsensu, jenž je pro integraci systému rozhodující; 7. změny v systému probíhají graduálně, adjustativně, nikoliv revolučně; 8. změny mají zdroj v potřebě přizpůsobit se extrasystemické změně, v růstu strukturní a funkční diferenciace, v invenci a inovaci; 9. systémy se jako celky udržují bez ohledu na změny individ. skladby; 10. protože systémy jsou složeny z mnoha elementů, jež jsou ve složitých vztazích, nelze určit monokauzální řetězce a kauzální analýzu je nutné částečně nahradit, částečně doplnit analýzou funkcionální. Funkcionalistické postuláty či předpoklady se v různých vývojových etapách měnily jak z hlediska významu jim přikládaného, tak z hlediska konkrétních formulací – některé byly doplňovány, jiné modifikovány a ještě jiné opuštěny. Dokonce neexistuje ani úplná jednota v označení směru, který máme na mysli: někdy se ve stejném významu jako o f.s. mluví o funkcionálním strukturalismu (což je nejobvyklejší jazykový úzus, na který se odvolává i T. Parsons), strukturalismu (J. Piaget) nebo jen funkcionalismu (Ruth A. Wallacová, A. Wolf), funkcionální teorii (J. H. Turner), metodě (P. Sztompka) nebo funkcionální či strukturální analýze soc. systémů (J. Klofáč, V. Tlustý, P. Sztompka). Ve všech případech jde nicméně o tentýž směr, který vychází z téže tradice a má tytéž hlavní reprezentanty – Talcotta Parsonse a Roberta K. Mertona. Parsons konstatoval (1975), že zdomácnělé označení f.s. se zdá stále méně vhodné zejm. proto, že všechny zákl. pojmy klasického f.s. byly redefinovány. Dnes je podle Parsonse funkce součástí systémové analýzy a pojmy struktury a procesu pouze označují, které prvky systému jsou stabilní a statické, které proměnlivé a dynamické.

Vývoj f.s. lze rozdělit do 5 etap: 1. předchůdcové f.s. v dějinách s-gie a v jiných oborech; 2. formulace klasického f.s. v díle T. Parsonse; 3. revize postulátů klasického f.s. a funkcionalistické antropologie v díle R. K. Mertona; 4. kritika a korekce f.s. v 60. a 70. l.; 5. parsonsovská renesance v 80. l. První formulace, které znějí funkcionalisticky, lze najít už u A. Comta. Tvrdí se dokonce, že některé spisy Marxovy jsou funkcionalističtější než celý Parsons. Nicméně první explicitní formulace lze najít až u H. Spencera, který na základě biol. analogie odvodil teze, že složitost systému vede k diferenciaci a diferenciace je diferenciací funkcí a že změna jedné části systému vyvolává systémovou změnu části jiné. É. Durkheim položil základy vědomé funkcionální analýzy v s-gii, když jasně rozlišil analýzu funkcionální a kauzální a když spojil funkci s potřebou. Rané práce Durkheimovy ještě vycházejí z biol. analogií. V nich nacházíme formulace, že společnost má funkcionální potřeby a že rozlišení patologického a normálního je možné právě podle toho, které potřeby a jak jsou nebo nejsou saturovány. Později z obav z teleologie tyto analogie opouští a formuluje požadavek rozlišení příčiny, která jev vyvolává, a funkce, kterou jev plní. Kromě vlastních s-gických zdrojů navázal f.s. také na inspirace funkcionalistické antropologie (B. Malinowski, A. R. Radcliffe-Brown aj.). Funkcionalistické ideje lze ovšem najít také u některých význ. psychologů (W. James, J. Dewey, H. Carr, J. R. Angell) a v právních teoriích (R. Pound, K. Llewellyn aj.).

Vlastní f.s. je spojen s dílem T. Parsonse, které má dvě podstatné, vzájemně propojené složky: teorii soc. činnosti a teorii soc. systému. V teorii soc. činnosti vyšel T. Parsons z detailního studia evrop. s-gické tradice (viz utilitarismus, darwinismus, Durkheim, Marx, Weber, V. Pareto) a její teor. základy položil v The Structure of Social Action (1937). Sociální čispolečenská činnost je takové chování, které je orientováno k dosažení cíle, je normativně určeno a probíhá v určité situaci. Činnost je motivovaná a motivace zahrnuje: a) moment kognitivní, kdy individuum definuje situaci vzhledem k sobě, b) katektickou orientaci, která vyjadřuje vztah mezi individuem a cílem jednání z hlediska uspokojení potřeb, c) hodnotící element, který představuje výběr mezi různými objekty uspokojení potřeby. Soc. jednání probíhá podle ustálených vzorců (patterns). Konkrétní vzorec jednání je výsledkem rozhodnutí, které každá osoba provádí (podvědomě) podle 5 dichotomických alternativ, tzv. proměnných vzorců: 1. afektivita – afektivní neutralita; 2. orientace na sebe – orientace na kolektivitu; 3. univerzalismus – partikularismus; 4. askripce – výkon; 5. neurčenost – určitost. Volba mezi proměnnými (alternativami) je podmíněna situací a zejm. normativním systémem. Detailní rozbor s řadou analytických případů podává spis The Social System (1950). Parsonsově teorii se vytýkalo, že je ahistorická (jednání probíhá vždycky podle téhož vzorce) a voluntaristická (přecenění volní složky v jednání). Význ. složkou Parsonsovy teorie je tzv. koncepce AGIL, podle níž lze každý sociální systém situovat do prostoru se dvěma souřadnicemi: „vnitřní – vnější“ (systém se orientuje buď na události vnějšího prostředí, nebo na vlastní problémy), „instrumentální – konzumní“ (systém se orientuje na momentální potřeby a aktuálně dostupné prostředky nebo na dlouhodobé potřeby). Pak lze každý systém zobrazit ve čtyřech sektorech, z nichž každý představuje jeden z problémů, který je spojen s přežitím systému (funkcionální imperativy): A – adaptace, tj. problém opatřování zdrojů z prostředí (ekon. subsystém), G – cíle, tj. mobilizace zdrojů a energií k dosahování systémových cílů a ustavení priorit mezi nimi (polit. subsystém), I – integrace, tj. potřeba koordinovat, přizpůsobit, regulovat vztahy mezi různými aktéry uvnitř systému prostřednictvím implementace norem (právní instituce) a L – udržování vzorců (latent pattern maintenance), tj. nezbytnost motivovat aktéry k výkonu rolí pro systém nezbytných a potřeba mít k dispozici mechanismus řízení vnitřního napětí v systému (výchovný a náb. subsystém a rodina). Nejen soc. systém jako celek, ale každý subsystém řeší stejnou čtveřici problémů (např. rodina, právní řád apod.). Parsons neztotožňuje soc. systém a společnost. Společnost je pro něj typem soc. systému, který ve vztahu ke svému prostředí dosahuje nejvyšší úrovně soběstačnosti (self-sufficiency). Soc. systém může být v tomto kontextu členěn ještě jinak, a to analyticky na tzv. fyzický systém (problém vzácnosti zdrojů – funkcionální nezbytnost adaptace, dislokace lidí a zdrojů), kult. systém (problém harmonické koexistence, funkcionální nezbytnost dosahování cílů a adaptace a integrace) a osobnostní systém (problém osvojení kult. determinovaných vzorců chování – statusů a rolí, socializace jako problém proměny nesocializovaného individua v jedince schopného plnit role). V druhé fázi své tvůrčí činnosti se Parsons snažil zbavit svou teor. soustavu přílišné statičnosti, a vypracoval proto schéma soc. evoluce, které mělo být kompatibilní s dosavadním systémem (tzv. paradigma vývojové změny založené na koncepci zvyšování adaptivní schopnosti systému prostřednictvím diferenciace).

Klasický f.s. a antropol. funkcionalismus podstatně revidoval R. K. Merton, a to zejm.: 1. kritikou pojetí funkcionálních nezbytností; 2. zavedením pojmů eufunkce a dysfunkce; 3. rozlišením manifestních a latentních funkcí; 4. koncepcí teorie středního dosahu (korekce přílišných ambicí parsonsovského f.s. konstruovat zcela univerzální teorii společnosti). Merton položil těžiště svého přístupu do teze, že jádrem funkcionální analýzy je dostatečně empir. ověřený předpoklad, že týž jev (soc. subsystém, skupina, instituce) může plnit různé funkce a tatáž funkce může být plněna různými jevy. Tento postulát tzv. funkcionálních alternativ je pro revidovaný f.s. podstatný. Merton sice neopouští předpoklad, že existují funkcionální nezbytnosti či předpoklady (prerequisities), ale modifikuje jej tím, že nepřipouští jednoznačnou vazbu: jedna funkce – jedna instituce. Např. výchovnou funkci (výchova sama je funkcionální nezbytnost) může plnit rodina i útulek, škola i náb. instituce apod. F.s. byl ostře kritizován po celou dobu svého vznikání a zejm. po celou dobu, kdy byl dominantním směrem záp. teor. s-gie. Kritikové f.s. vytýkali zejm. statičnost, teleologii, tautologičnost, abstraktnost, ahistoričnost, upřílišenou ambicióznost, redukci teorie na pouhé pojmosloví (G. C. Homans), práci s netestovatelnými hypotézemi, přecenění rovnováhy a řádu na úkor konfliktu, polit. konzervativnost, absenci smyslu pro dialektiku (Pierre L. van Den Berghe) atd. Mezi kritiky byli ovšem stejně tak radikálové (Ch. V. Mills, pro něhož je Parsonsova velká teorie ztělesněním celého úpadku záp. s-gie, podobně A. W. Gouldner a samozřejmě marxisté), jako konzervativci (pro K. R. Poppera je idea osudovosti přítomna stejně silně v marxismu jako ve f.s.), teoretikové jako empirici.

Je nesporné, že f.s. přispěl nejen k rozvoji s-gické teorie a pojmové přesnosti, ale i k rozpracování řady konkrétních témat: první skutečně vlivnou studií koncipovanou v duchu f.s. byla stať K. Davise a W. E. Moora o funkcionální nezbytnosti stratifikace (1945). Parsons sám se zabýval např. profesionální strukturou, právní profesí, fašismem, propagandou a soc. kontrolou, náboženstvím, kontrolovanou institucionální změnou (Essays in Sociological Theory, 1949 a 1954), psychoanalýzou, zdravím a nemocí, životním cyklem, vztahem charakteru a společnosti (Social Structure and Personality, 1964), s-gií vědění, moderními intelektuály, volebním systémem, černošskou otázkou, křesťanstvím (Sociological Theory and Modern Society, 1967). Merton se zabýval teorií referenčních skupin, sociologií vědy, dějinami vědy atd. Dost zajímavý je vztah mezi f.s. a marxismem: přes verbální odmítání f.s. existovala paradoxní, ale výrazná podobnost mezi sociologií marxistickou a f.s. v jeho velmi statické podobě. Na Západě byly učiněny pokusy konstituovat marx. funkcionalismus. V bývalém Československu se analýzou f.s. věcně a zasvěceně zabývali v 60. l. V. Tlustý, Jan Kyselý a Z. Strmiska. Dnes jsou velmi silné pokusy o oživení parsonsovských idejí v kontextu oživeného zájmu o systémový přístup k soc. skutečnosti (J. Alexander, R. Munch, N. Luhmann aj.).

structural functionalism fonctionnalisme structural strukturaler Funktionalismus struttural-funzionalismo

Literatura: Johnson, B.: Functionalism in Modern Sociology: Understanding Talcott Parsons. Morristown 1975; Klofáč, J. – Tlustý, V.: Soudobá sociologie I. Praha 1965; Munch, R.: Parsonsian Theory Today. In: Giddens, A. – Turner, J. H.: Social Theory Today. Stanford 1987; Parsons, T.: Společnosti. Vývojové a srovávací hodnocení. Praha 1971.

Miloslav Petrusek