Industrializace

industrializace – v užším smyslu zprůmyslnění dříve agrárního či nevyužívaného regionu, v širším hist. proces rozvoje průmyslu a jeho spol. důsledky. Již paleolitické nálezy sériově zhotovených předmětů jsou příznačně označovány jako „industrie“. Neolitická revoluce přináší první technol. specializaci. Urbanizace vede ve starověkých i středověkých městech k osamostatňování řemesel, sloužících později jako empir. východisko strojní výroby. Tzv. druhá a třetí zemědělská revoluce poskytují příklady zvyšování produktivity a intenzifikace práce. Manufaktury (od starého Říma po 17. a 18. st.) prostorově oddělují pracoviště a bydliště. Vlastní počátek i. v průmyslové revoluci je vysvětlován: 1. souběžnou disponibilitou kapitálu (zejm. z monopolního obchodu s otroky, stanoveného utrechtskou smlouvou r. 1713) a pracovní síly (zejm. z násilného „očišťování statků“ od zemědělců); 2. sepětím těžby uhlí (vynucené ekologickou devastací dostupných lesů) s metalurgickým průmyslem a výrobou textilních strojů.

Parní stroj představuje, na rozdíl od dříve známých mechanismů, první univerzálně použitelný, kontrolovatelný a mobilní motor. Železnice sloužily prvotně dopravě uhlí. Od r. 1760 až 1787 se i. šíří z Anglie do dalších zemí s uhelnými pánvemi. Včasná i. poskytuje nár. státům velmocenské postavení, od počátku tohoto procesu potvrzované úspěšnými válkami (Prusko – Rakousko, Francie; USA – občanská válka, Španělsko; Japonsko – Čína, Rusko), imperiálními a koloniálními výboji. Racionalismus a liberalismus, „duch kapitalismu“ (M. Weber, 1904), „faustovský duch“ vynálezectví (W. Sombart, 1928) a duch dobrodružného podnikatelství (J. A. Schumpeter, 1939) neustále urychlují rozvoj techniky, která se jako „odpoutaný Prométheus“ (D. S. Landes, 1978) proměňuje v předpokládaný zdroj pokroku a příslib řešení dosavadních soc. problémů (od Condorceta po encykliku Progressio Populorum Jana XXIII.). Rodí se ideologie i., podle níž „stav, který je nejpříznivější pro průmysl, je současně nejvhodnější i pro společnost“ (C. H. de Saint-Simon). Industriální standardy a tradice, stereotypy pracovního chování a jeho řízení také postupně pronikají do všech oblastí života. Ustavuje se idea podniku jako hlavní spol. instituce. Čas se stává mírou výrobní produktivity a organizační efektivnosti. Tradiční společenství se proměňuje v moderní industriální společnost. Mechanizace je na rozdíl od relativně komplexní a autonomní řemeslné výroby založena na standardizaci a zaměnitelnosti součástek i pracovníků. Továrenská koncentrace energeticky náročných strojů si vynucuje unifikaci pracovní doby a úzkou funkční specializaci. Směřuje k degradaci práce a instrumentalizaci člověka jako výrobního prostředku, k simplifikaci činností a dekvalifikaci pracovní síly. Živou práci odsunuje na periferii výroby. Rutinní a monotónní rozdrobená práce (G. Friedmann, 1970) zvyšuje organizační efektivnost, ale též rigiditu. Ztráta kontroly nad postupy a výsledky práce vyvolává pocity odcizení (R. Blauner, 1964).

V následujícím období umožňuje spalovací a elektrický motor decentralizaci hnací síly a další prostorové rozšíření i. Dále se rozvíjí hromadná strojírenská výroba výrobních zařízení. Dochází k i. zemědělství, rodí se průmysl dopravy, komunikací a masové zábavy (konzumní kultury). S kvalitou infrastruktury se zvyšuje fyzická, soc. i psych. mobilita populace. Velkovýroba nachází svůj typický tech.-org. výraz v práci na běžícím pásu (1870, 1914) a ve vědeckém managementu podniku (F. W. Taylor, 1919). Místo vlastníka, podnikatele-novátora řídí organizaci námezdní specialista, manažer. Centralizace podporuje byrokratizaci správy. S mechanizací mizí práce jako „povolání“ (P. Pascarella, 1984). Instrumentální vztah k práci je doplňován ideologií zvyšování pracovního výkonu. Konkurenční konflikty výkonů však zároveň vedou k redukci výkonů (H. P. Euler, 1973), oslabují soutěživost (D. Bell, 1976) a stávají se soc. limitem dalšího růstu (H. Kahn, 1979). Technologie masové produkce je spjata s pokračující komercionalizací života. Cykly inovace, realokace kapitálu, difúze a nasycení trhu se projevují jako střídání konjunktury a deprese, popř. krize z nadvýroby (1847 a později). Dobově aktuální třídní rozpory vyvolávají děl. hnutí, zakládání odborů (od r. 1825) a social. stran. Extenzivním využíváním přír. zdrojů ohrožuje i. stále vážněji životní prostředí. Protože výrobní inovace se stávají předmětem a inspirací věd. výzkumu většinou až druhotně, je toto období, tzv. druhá průmyslová revoluce, nazýváno též „revolucí technickovědeckou“.

Tzv. třetí průmyslová revoluce (někdy označovaná jako druhá průmyslová revoluce či jako vědeckotechnická revoluce) je naopak založena na „zprůmyslnění“ vědy, předcházející svými objevy výrobu a služby. Je spjata nejen s novými zdroji energie, ale především s novými prostředky jejího využití. Rozšíření elektroniky umožňuje samoregulaci tech. systémů a informatizaci managementu. Zatímco stroj nahradil lidskou sílu a mechanizace zručnost, automatizace a robotizace (popř. chemizace, využití biotechnologií) nahrazuje i mnohé kontrolní funkce dosud zastávané člověkem. Ve vztahu člověka a stroje se zásadně mění energetická a informační bilance. Motorické operace jsou vystřídány převážně senzorickou účastí na výrobě. Zvyšuje se intelektualizace fyzické a technizace duševní práce. Z nových konceptů výroby a paradigmatické změny vztahu k živé práci (H. E. Kern a M. Schumann, 1984) vyplývá „neoindustrializace“. V 50. l. 20. st. se projevuje reintegrací „neproduktivních“ úkolů, v 60. l. 20. st. zvyšováním a důsledným využíváním kvalifikace lidských zdrojů, reprofesionalizací a humanizací práce (zejm. rozšiřováním a obohacováním úkolů), v 70. l. postfordistickým ustavováním autonomních skupin. S flexibilizací a diverzifikací výroby dochází i k decentralizaci jejího řízení a rozvolňování formální organizační hierarchie. Podnik se stává prostorem relativně konsensuální soc. politiky a rozvíjení specif. organizační kultury. Požadavek průmyslové demokracie vyúsťuje v různých formách participace.

Postupná proměna dosud převážně spotřebních hodnotových orientací, konzumního způsobu života v orientace seberealizační (viz tichá revoluce R. F. Inghleharta, 1977) je jedním z příznaků přechodu k novému typu společnosti (společnosti postindustriální, společnosti informační, společnosti postmoderní). Důraz je kladen na individ. smysl vykonávané práce (W. Böckmann, 1980) a sladění produktivity s kvalitou života (D. Yankellowich, 1981). Rodí se nový typ tzv. aktualizovaného pracovníka, pro nějž nezávislost, samostatnost a tvořivost je současně hodnotou, stimulem i odměnou (M. Sinetar, 1987). Zákl. znaky industriálního uspořádání společnosti však nejsou překonány. Dále postupuje globalizace mocenských systémů, zrozených z i. Místo očekávaného vyrovnávání životních podmínek v různých částech světa prohloubila i. soc.-ekon., kult. a světonázorové rozdíly (nová polarizace pracovní síly, napětí Sever – Jih apod.). Jedním ze způsobů řešení těchto problémů je cílevědomé ustavování industriálních distriktů, v nichž decentralizovaná kooperace vytváří pracovní příležitosti, zvyšuje kvalifikovanost a v relativní autonomnosti zakládá možnost demokr. vývoje. Tyto distrikty jsou také nejnovějším příkladem i. v užším smyslu.

industrialization industrialisation Industrialisierung industrializzazione

Literatura: Burns, T.: Industrial Man. Harmondsworth 1970; Hobsbawn, E.: Workers: Worlds of Labor. New York 1984; Schaff, A.: Wohin führt der Weg. Die gesellschaftlichen Folgen der zweiten industriellen Revolution. Wien 1985.

Jan Vláčil