Motivace: Porovnání verzí
m (finalizován tvar zápisu autorů hesel) |
(Přidána poslední věta Viz též heslo motivace v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)) |
||
Řádek 19: | Řádek 19: | ||
[[Kategorie:Aut: Vláčil Jan]] | [[Kategorie:Aut: Vláčil Jan]] | ||
[[Kategorie:Terminologie/akční, interakční a regulativní sociální atributy, mechanismy, role, kompetence]] | [[Kategorie:Terminologie/akční, interakční a regulativní sociální atributy, mechanismy, role, kompetence]] | ||
+ | ---- | ||
+ | <span class="see-also">Viz též heslo [[motivace (MSgS)|motivace]] v historickém [[MSgS|Malém sociologickém slovníku (1970)]]</span> | ||
[[Kategorie:VSgS]] | [[Kategorie:VSgS]] |
Aktuální verze z 10. 11. 2018, 19:18
motivace – (z lat. motus = pohyb, hnutí, nepokoj) – psych. stav vyvolávající aktivitu, chování či jednání a zaměřující je určitým směrem. Nemotivované, reaktivní nebo reflexivní návykové chování se od motivovaného liší tím, že postrádá rysy výběrovosti. Na rozdíl od behavioristické teorie „podnět – reakce“ považuje teorie motivace zmíněný psych. stav za intervenující proměnnou mezi podněty z vnějšího i vnitřního prostředí organismu a výsledným jednáním. Na rozdíl od teorie instinktů, zdůrazňující vrozené a dědičné mechanismy zprostředkování mezi pudy a incentivami, vychází teorie m. z procesu celoživotního učení, v jehož průběhu jedinec zpracovává nejrůznější podněty a přetváří je v pohnutky, motivy vlastní činnosti. M. je ustavující složkou osobnosti. V současné době převládající pojetí m. jako specif. lidského znaku chování je v souladu s obecně psychol. výkladem duševního života a osobnosti jako prizmatu, v němž se individuálně, se soc. neopakovatelností lomí vnější vlivy a proměňují ve vnitřní příčiny jednání. V původním smyslu se pojem m. vztahuje pouze k lidskému jedinci. Výklad zvířecího chování pomocí m. je nanejvýš sporný. Označení „skupinová motivace“ je nutno chápat metaforicky. Členové skupiny mohou nicméně sdílet stejné motivy a jejich interakce může vést k utváření obdobných individ. m. Podobně jako mnohé další zákl. psychol. pojmy je i m. hypotetickou konstrukcí mechanismů, které jsou vyvozeny z pozorovatelných změn v chování, příp. ze subjektivních výpovědí o nich, a toto chování naopak umožňují kauzálně vysvětlit, příp. učinit srozumitelným jiným jedincům. Kritikové teorie m. ji proto považují za nadbytečnou.
M. se může projevovat jako: 1. konkrétní pohnutka nebo bezprostřední příčina určitého jednání; 2. průběžná aktivace jednání; 3. směrová determinace jednání; 4. smysluplná struktura jednání; 5. důvod pro rozhodnutí k určitému jednání v situaci volby. Pojem m. se může vztahovat buď k souhrnu aktualizovaných a chování okamžitě usměrňujících pohnutek, nebo k souhrnu všech pohnutek vzniklých v průběhu života jedince, latentně přetrvávajících a v příslušné podnětové situaci schopných znovuoživení. V druhém významu se překrývá s pojmem motivační struktura, označujícím relativně ustálenou organizaci pohnutek, kterou si jedinec osvojil v procesu učení. V užším smyslu jsou ustavujícím prvkem této struktury jednotlivé motivy, v širším smyslu tato struktura zahrnuje též potřeby, postoje, individ. hodnoty a zájmy, příp. orientace hodnotové nebo zájmové. Označení m., motiv a motivační struktura jsou v literatuře používána nejednoznačně a často alternativně. Žádné z autorských vymezení vztahů mezi prvky motivační struktury v širším smyslu není obecně přijato. Pro další rozpracování teorie m. by mohla být podnětná např. pojetí postoje jako zobecněného a ustáleného sekundárního motivu (T. M. Newcomb, 1950), pojetí zájmu jako potřeby, která prošla stadiem motivace (D. A. Kiknadze, 1968), nebo rozlišení normativních a motivačních hodnot (J. Vláčil, 1977).
Nedorozumění nejčastěji vyvolává nedostatečné rozlišení významu m. jako stavu nebo spontánního procesu a jako procesu záměrně ovlivňovaného. Okamžitá m. i trvalá motivační struktura jsou výsledkem předchozí průběžné m. chápané jako aktivní tvorba pohnutek jednání, jako motivování. Proces m. ve smyslu soc. ovlivňování všech prvků motivační struktury je neodlučitelnou součástí sociální interakce. Zejm. v řídící praxi ale dochází často k opomíjení skutečnosti, že objekt takového ovlivňování již většinou není příslovečná „tabula rasa“ a že výsledný efekt nevyplývá jen z okamžitého motivování, resp. stimulace jako ustavení určitých vnějších podmínek jednání. Stejné podněty mohou být rozdílně a často i protichůdně psych. zpracovány jedinci s různou stávající m. či motivační strukturou. Soc. žádoucí normativní sjednocení uplatňovaných odměn a trestů je v rozporu s poznatky o funkcích osobnosti a m. Rovněž tak není v praxi dostatečně chápáno, že ovlivňování probíhá neustále, tedy i v časových úsecích, kdy si to účastníci interakce neuvědomují a kdy výsledek jejich nezáměrného vlivu může být protikladný jejich výchozím záměrům. Zvl. případem takového vlivu je neverbální komunikace. V souvislosti s nežádoucími důsledky lze hovořit o soc. destimulaci a psych. demotivování. Motivy jsou v psychol. teorii mj. pojímány jako zprostředkující článek mezi prvotně nespecif. sklonem změnit situaci neuspokojení nějaké potřeby a určitou, více či méně uvědomovanou představou o postupu, způsobu, směru nebo cíli činnosti potřebné pro uspokojení takové potřeby. Lze rozlišovat motivy primární a sekundární, vycházející z tzv. biol. nebo sociokult. potřeb, motivy apetenční a averzívní, instrumentální a konzumační, relativně autonomní a závislé na výskytu jiných motivů. Energetizující a regulující funkce motivu, poskytující osobnosti konkrétní zaměřenost, se většinou projevuje v celých trsech současně působících a mnohdy vzájemně se vylučujících motivů. Motivační konflikt je považován za bezprostřední zdroj neuróz.
Metodol. je často nemožné určit v každodenním životě dominantní, pro výsledné jednání rozhodující motiv. Každé takové určení je navíc pouze abstrakcí z kontinua činností. Zákl. výzkum m. se proto soustředil na vybrané problémy. V souvislosti s teorií instrumentálního učení byla rozpracována „koncepce sekundární motivace“, v níž je podnětová charakteristika výchozí situace jednání dále posilována podnětovou charakteristikou úspěchu v jednání (C. L. Hull, 1923). Mezi touto teorií a pojmem sekundární motiv není ale přímá návaznost. V souvislosti s teorií vnímání byla dále rozpracována koncepce, podle níž subjektivní obraz prostředí jedince získává různé akcenty v závislosti na jeho stávající m. (G. Murphy, 1947). Největší výzk. pozornosti se dlouhodobě těší tzv. výkonová motivacee či „motivace ke zvyšování vlastního výkonu“ (D. C. McClelland, 1955, 1961). V s-gii je v souvislosti s teorií sociální deviace rozpracována koncepce soc. podmíněných slovníků reálných nebo v psych. smyslu dodatečně racionalizovaných motivů, určujících interpretaci chování (Ch. W. Mills, 1963), a koncepce motivovaného výběru z repertoáru možných činností, vycházející z předvídaného hodnocení ostatními i ze sebehodnocení jedince (H. L. Zetterberg, 1966). V praktické aplikaci je silně rozšířen tzv. motivační výzkum, zvl. v metodol. ohraničitelných oblastech marketingu, reklamy a propagandy, pedagogiky a personálního řízení.
motivation motivation Motivierung motivazione
Literatura: Homola, M.: Motivace lidského chování. Praha 1972; Madsen, K. B.: Teorie motivace. Praha 1972; Nakonečný, M.: Motivace pracovního jednání a její řízení. Praha 1992; Pardel, T.: Motivácia ľudskej činnosti a správania. Bratislava 1977.
Viz též heslo motivace v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)