Folklór

folklór – (z angl. folklore, složeno z folk = lid; lore = nauka) – spontánní kolekt. vytvářené, sdílené, rozvíjené a předávané slovesné, písňové, taneční a divadelní projevy způsobu života a kultury. F. je přirozeným projevem jakékoli kolektivity, která je charakterizovaná přímou, neformální komunikační vazbou mezi členy, společnou, dlouhodobě vytvářenou soc. zkušeností a společným prostředím. F. bývá svázán s určitou lokální komunitou, bývá jevem mezigeneračním, spojeným s místními zvyky a obyčeji. Chápe se jako součást místní kult. tradice, resp. místní kultury. F. je souborem činností vznikajících neprofesionálně, bez specializovaného školení odborných institucí, a předávaných a přijímaných v rámci každodennosti svých nositelů. Zákl. znaky f. jsou: 1. autorská, interpretační a vnímatelská kolektivnost s permanentní zpětnou vazbou, jejímž prostřednictvím je folklórní projev znovu a znovu dotvářen; 2. improvizovanost projevu a jeho variabilita; 3. závislost na prostředí vzniku, hist. zkušenosti a kontinuitě společně sdílené kultury i na konkrétní situaci interpretace a apercepce; 4. přítomnost mimoestetických motivů i funkcí; 5. synkretičnost a estetická intencionálnost. F. je součástí širšího sociokulturního systému kolektivity, která jej vytváří. Jeho význam a funkce se modifikují v závislosti na změnách života dané kolektivity. Pokud např. kolektivita opouští relativní izolovanost a šířeji se zapojuje do nadregionálních vazeb, přičemž ovládá písmo, participuje na institucionalizovaném systému školství a je v dosahu masmédií, je f. obsahově i formálně ovlivňován stejně jako jiné kulturní prvky. Rozvoj f. však předpokládá, že si folklórní tvorba zachová relativní autonomii, vázanou na neprofesionalitu a uchování charakteristických znaků svého vývoje, a že bude přitom stále, kontinuálně reagovat na stav duchovní kultury v dané kolektivitě. Improvizace a přímá vazba mezi interpretací a apercepcí vedou přirozeně k záměrným i nezáměrným odchylkám ve folklórní skladbě a ve způsobu její interpretace, k variantám, k morfologickým změnám uvnitř jednotlivých variant, k různým verzím folklórní skladby, ke specif. zpracováním těchto verzí (k jejich redakcím). Může přitom vzniknout verze natolik vzdálená původní skladbě, že jen odborná hist. analýza odhalí společné výchozí, přetrvávající jádro, invariantu, resp. typ, a příp. určí prostředí, kterému odpovídá (ekotyp či oikotyp). Vývoj f. probíhá ve vzájemném ovlivňování s dalšími prvky kult. systému a většinou i pod vlivem akulturace. Specif. znakem f. je, že v něm hraje relativně nižší úlohu individ. tvůrčí čin, ale velmi podstatnou úlohu má přijetí a dotvoření tohoto činu kolektivitou jako celkem. Je přirozené, že kolektivita zpravidla snáze absorbuje díla a aktivity rozvíjející tematiku dobře jí známou a jí samotnou prožívanou a že tedy folklórní výtvory obsahují detaily z jejího života, a to v dobře zapamatovatelných a často užívaných spojeních, zařazovaných mnohdy i na úkor logiky celku. Významové „skoky“, které takto vznikají, přestaly být teprve po dlouhodobé diskusi považovány za nedostatky folklórní skladby (J. Gebauer, 1941; J. Mukařovský, 1966). Dalším specifikem f. je, že není jen souborem skladeb, ale i způsobem jejich prezentace, včetně mimiky, gestikulace, intonace a barvy hlasu, forem reakce auditoria, použití různých pomůcek a nástrojů, oděvu atd. Pokud se např. při výzkumu f. na některou z těchto složek zapomene, může dojít k zamlžení funkcí skladby nebo k celkové deformaci výsledků zkoumání.

F. je předmětem pozornosti zejm. etnografie, etnologie a sociální antropologie, ale v určitých souvislostech i sociologie (studie geogr. lokalit, životního stylu, umění apod.). Pojetí f. v teor. bádání se mění. Do počátku 20. st. byl synonymem toho, „co ví lid“, resp. synonymem tzv. duchovní kultury tradičních venkovských společenství. Přibližně od poloviny 18. st. se začal vyvíjet specif. vědní obor – folkloristika, který upřesňoval a vyhraňoval pojem f.. Vývoj této disciplíny se odehrával v těsném kontaktu zejm. s liter. vědou, hudební vědou, estetikou a etnografií. Od zájmu o vesnickou komunitu přešla folkloristika také k zájmu o f. městského prostředí, o f. profesních, vzdělanostních i generačních a jiných skupin. Tzv. lidová kultura a f. jsou nadále většinou chápány v těsné souvislosti, ale s vědomím, že samo označení lid je nejednoznačné, hist. proměnné a účelové. Vedle odborného vymezení f. si formuluje svá vymezení i laická veřejnost (viz např. J. Burzsta, 1987). Často za f. považuje také prezentaci hudebních, vokálních, tanečních a divadelních skladeb, které nejsou projevy určité kolekt. tradice, ale takové projevy přetvářejí, napodobují, parafrázují. Řadí sem amatérskou, poloprofesionální i profesionální tvorbu a interpretaci určenou pro širší publikum, většinou mimo okruh kolektivity, ve které vznikla. Tyto projevy či aktivity jsou odborně nazývány folklorismem. Nejsou neseny pamětí, bezprostředností zpětné vazby a jsou izolovány od řady funkcí, které plní f. I tyto spol. aktivity mají v kult. systému své nezastupitelné funkce a zpětně působí na skutečný f.

folklore folklore Folklore folclore

Literatura: Beneš, B.: Úvod do folkloristiky. Brno 1990; Burszta, J.: Folklor. In: Slownik ethnologicsny, terminy ogólne. Warszawa, Poznań 1987; Corvallo-Neto, P. de: The Concept of Folklore. University of Miami Press 1971; Československá vlastivěda III. Lidová kultura. Praha 1968; Dundes, A.: Analytic Essays in Folklore. The Hague, Paris 1975; Gebauer, J.: Stati literárně dějepisné. Praha 1941; Horák, J.: Národopis československý. In: Československá vlastivěda, II. (Člověk). Praha 1933; Horálek, K.: Folklór a světová literatura. Praha 1979; Leach, M. – Fried, J. eds.: Standard dictionary of folklore, mythology and legend. Vol. 1. New York 1949; Leščák, M. – Sirovátka, O.: Folklór a folkloristika. Bratislava 1982; Mukařovský, J.: Studie z estetiky. Praha 1966; Thompson, P.: The Voice of the Past. Oral History. Oxford 1979.

Zdeněk Uherek