Mystika

mystika – (z řec. mýein = zavírat oči, přeneseně uzavřít se vnějšímu světu a vstoupit do vlastního nitra) – v lidovém pojetí „tajemné“, komunikace s nadpřirozenem (v tomto smyslu je m. totéž co magie), ale s akcentem pasivity, věd. bývá chápána jako východisko nebo základ náboženství, v užším smyslu jako jeho specif. i extrémní forma. Svět. náb. soustavy mají své mystické systémy: křesťanství především středověkou m., islám má súfismus, hinduismus a bráhmanismus některé systémy jógy (bhakti-jóga, jóga „hadí síly“, tantra a další), své mystické směry měl i judaismus a další rozvinutá náboženství. M. většinou netvoří zvláštní sekty, ale představuje tradici umožňující nadnormální náb. prožitek v rámci dané víry, i když ten pochopitelně může vést k heretické odchylce: spekulativní m. fil. směřuje zejm. k monismu (stírání hranic mezi já a ne-já, časem a věčností, v duchu tvrzení, že „nic není uvnitř ani vně, neboť co je v nitru, je i mimo mě“). Fenomenologicky vystupuje m. především v podobě extatických náb. zážitků, které jsou mystiky sdělovány řečí plnou temných symbolů a chápány jako přímé nazírání božství nebo přímé spojení s bohem (unio mystica). V tomto smyslu se vyjadřuje největší katol. mystik sv. Jan od Kříže, který hovoří o „výstupu duše k Bohu“. Mystická zkušenost je tak vydávána za zvl. druh poznání, v němž nejde jen o vytržení, v němž se uplatňuje i cvičení v koncentraci, kázni duše, která se pohřižuje do niterného zakoušení milosti a spěje k bezprostřednímu dotyku s Bohem. Hugo de St. Victor dělí mystické poznání na tři stupně: cogitatio (rozvažování), meditatio (pohroužení) a contemplatio (nazírání). Přesto se za psych. podstatu m. považuje vystupňování náb. afektů projevující se stavy extáze s charakteristickými výrazovými znaky zúženého vědomí. Patologové spojují tyto stavy často s hysterií či jinými fenomény psych. alterace a psychoanalytikové hledají jejich původ v sublimaci potlačeného sexu. Křesťanští, zejm. katol. teologové se pokusili neutralizovat tento poukaz k přízemním zdrojům mystické zkušenosti oddělováním „pravých“ mystických stavů od „nepravých“ a jsou v označování pravých mystiků velmi zdrženliví.

Rozsáhlý pokus o katol. psychologii m. podnikl např. A. Mäger (Mystik als seelische Wirklichkeit: Eine Psychologie der Mystik, 1945), který vychází z tezí metafyzické psychologie Tomáše Akvinského a z rozlišení dvou způsobů bytí duše – první, anima, je vázáno na tělo a druhé, spiritus, je od těla odděleno. Ve stavu, kdy je duše vázána na tělo, jí smysly zahalují duchovní svět, a proto předpokladem mystického zážitku je oproštění od smyslovosti, stav, který sv. Jan od Kříže nazývá „temnou nocí smyslů“ (člověk v něm jako v temné noci poznává bezmocnost svých smyslů). Dominikán S. M. Braito (1942) to interpretuje jako „očištění duše ohněm temné noci smyslů“. Podmínku uzavření se smyslovým dojmům (koncentrace na vnitřní božství) vyžaduje většina systémů m., některé však, které katolicismus označuje jako m. „démonickou“, zdůrazňují naopak vystupňování smyslových zážitků, např. sexuálních (v indickém tantrismu). V tzv. Asklépiově zasvěcení jistého starořec. mystéria se hovoří o paradoxním stavu: „neví, ale vše poznává“. Ve vrcholném okamžiku mystického zážitku, v extázi, je tělesné vůbec vyloučeno (nejen vnější dojmy, ale i tělové pocity). V tomto stavu se mohou ukázat i fenomény stigmatizace a jiné tělesné změny, které opět poukazují na vztah ke konverzní hysterii, což připouští i Mäger. Katol. teologové poukazují na nepravou m. protestantskou, panteistickou, plotinskou, démonickou aj., zdůrazňujíce současně vliv Boží milosti, který vylučuje deviaci mystického zážitku. Podle nich pravá m. je „darem Ducha sv. omilostněné duši“. Pravost této milosti dokazují účinky mystického zážitku v duši, především tím, že se stane zcela pokornou. Mystický zážitek sám je akcentován mj. intenzivní láskou a je proto mystiky často vyjadřován erotickými slovními symboly. Mezi nejvýzn. křesťanské mystiky se počítají: Bernhard z Clairvaux, Hildegarda z Bingen, Bonaventura, M. Eckhart, J. van Ruysbroeck, H. Suso, J. Tauler, Tomáš Kempenský, J. Böhme, J. Schefler (zv. Angelus Silesius), M. de Molinos, Ignác z Loyoly, Juan de la Cruz (Jan od Kříže), „učitelka“ m. karmelitánka Terezie z Avily a fr. mystička M. Bouvier de la Motte de Guyon. Řada těchto mystiků je však katol. teologií odmítána (Eckhart, Böhme).

Zájem o m. ve 20. st. dal vznik řadě škol tzv. praktické mystiky, z nichž nejznámější byla škola něm. zednáře J. B. Kerninga, na niž navazoval pražský „praktický mystik“ K. Weinfurter. Také v posledních desetiletích rozšířený zájem o tzv. „rozšířené vědomí“ vedl k vlně zájmu o praktickou m., která však byla zaměňována s tzv. psychedelickou zkušeností navozovanou pomocí různých drog (zejm. LSD) a spojována s indickou teozofií. Spisovatel A. L. Huxley pěstoval po 2. svět. válce tzv. experimentální m. pomocí meskalinu, jehož užitím však dosahoval především velkého zvýraznění barevného vnímání a optické deformace vnímaných objektů. Soudil, že většině těch, kdo požívají meskalin, to přináší jen „nebeskou část schizofrenie“, což označuje sám spíše za vizionářství. V současné době se především na Západě pohybuje řada „vůdců“ různých mystických škol a sekt, zaručených guruů, konají se návštěvy indických ášramů, obnovují se staré pohanské kulty, pěstuje se tzv. transcendentální meditace, trvá zájem o zen-buddhismus a objevují se i jiné příznaky potřeby úniku ze světa, kde se člověk cítí být odcizen své lidské podstatě a zvěcňován, do světa iluzí. Konzumní společnost trpí duševním hladem, citovou nenasyceností. Řada adeptů m. končí na odděleních psychiatrických klinik nebo se stává beznadějnými spol. outsidery.

mysticism mysticisme Mystik mistica

Literatura: Kemmerich, M.: Das Weltbild des Mystikers. Leipzig, Wien, New York 1926; Ovečka, J.: Úvod do mystiky. Praha 1948; Otto, R.: Das Heilige. München 1963; Underhill, E.: Mysticism. London 1949.

Milan Nakonečný